2. NEJSTARŠÍ LITERÁRNÍ PAMÁTKY

Transkript

1 Období starověku trvalo od 4000 př. n. l. (souvisí se vznikem písma) až do roku 476 let n. l. (rozpad západořímské říše). Vznikaly texty administrativní a náboženské, z umělecké literatury jen hymny a eposy. Starověká literatura se dělí do dvou celků: Staroorientální literatury - množství národů Sumerové, Akkadové, Babyloňané, Peršané, Egypťané, Židé, Indové, Číňané Antická literatura - řecká a římská literatura Mezopotámie Prvními lidmi, kteří se před více než 7000 lety usadili v Mezopotámii, byli Sumerové. Sumerové vytvořili jeden z nejstarších známých písemných systémů klínové písmo (pro psaní se užívaly tabulky z vlhké hlíny a seříznutý rákos). Dochovaly se tisíce tabulek s účty, záznamy, posvátnými texty a dopisy. Významnými literárními památkami jsou tzv. žalozpěvy neboli nářky. Nejznámější je Nářek nad zkázou města Uruk. Nejvýznamnější literární památkou je Epos o Gilgamešovi (asi 2000 př. n. l.). Jednalo se původně o hrdinské zpěvy šířené ústním podáním, po vzniku klínového písma byla skladba zapsána. Známá je verze sumerská, akkadská, babylonská nebo asyrská. Přitom asyrská verze je dějem brána za kanonickou, protože podle ní byl epos rekonstruován. Epos je velmi rozsáhlý obsahuje 330 veršů zapsaných na 12 tabulkách a vypráví o tom, že obyvatelé města Uruk si stěžují na krutého vládce Gilgameše (ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk) a prosí bohy o pomoc (nuceni k těžké práci na městských hradbách). Ti stvoří polodivokého člověka Enkidua, který má Gilgameše přemoci. Enkidu se ale stane vládcovým přítelem a společně zničí krutého obra i nebeského býka. Enkidu však umírá. Gilgameš z žalu nad tragicky přerušeným přátelstvím hledá tajemství věčného života na poušti u jediného nesmrtelného člověka Utanapištima (přežil potopu světa). Gilgameš nesmrtelnost nezíská, neboť unaven nevydržel bdít 6 dní a 7 nocí a rostlinu nesmrtelnosti vylovenou ze dna oceánu mu v nestřeženou chvíli pozřel had. Král se nakonec vrací do Uruku, kde si uvědomí, že nesmrtelnost není v životě věčném, ale v tom, co po nás zůstane. Skladba končí slovy: Nemůže najít věčný život člověk, může si však zachovat věčné jméno. Svým dílem ses stal nesmrtelným, hrdino Gilgameši. Epos vyprávějící o smyslu a významu přátelství, o marném hledání tajemství věčného života a nesmrtelnosti silně zapůsobil na řeckou a hebrejskou literaturu, epizoda o potopě světa byla převzata z bible. Babylonie Nejznámější literární památkou je Chammurabiho zákoník. Jde o jeden z prvních psaných zákoníků na světě. Je vyryt na kamenné stéle (vztyčená plochá deska, která je delší na výšku), nahoře byl reliéf Chammurabiho a boha Šamaše (bůh spravedlnosti). Zákoník obsahoval 282 článků, tzn. 282 případů, za co udělovat trest. Obsahoval konkrétní, často kruté, tresty za konkrétní činy; byl psán v zásadě oko za oko, zub za zub. Obyvatelstvo se podle něj dělilo do tří skupin, podle příslušnosti k jednotlivým skupinám mají obyvatelé určitá práva a také povinnosti. Byl nalezen na počátku 20. století v Súsách (území dnešního Íránu). Féničané Féničané vytvořili jednu z prvních abeced na světě, měla 22 znaků, pouze souhlásky. Abecedu přejali a upravili Řekové a Římané (byla z ní vytvořena latinská abeceda čítající 26 znaků užívaná dodnes i u nás.)

2 Egypt Literatura starého Egypta se nejprve rozvíjela v podobě hieroglyfických nápisů vytesaných na stěnách hrobek nebo pyramid. Od roku1500 se rozšířilo používání papyrových svitků (zhotovovaly se z tenkých proužků rákosu) psalo se na ně štětcem a byly velmi drahé. Literární památky: Achnatonův hymnus na Slunce chvalozpěv faraóna Amenthotepa IV. Vlastní životopis Sinuheta vypráví o životě egyptského lékaře tzv. Knihy mrtvých soupis rad a zaříkadel na cestu mrtvého do věčného života Indie Nejvíce osídlené indické oblasti byly kolem povodí řek Indus a Ganga. Památky byly spjaty s náboženstvím, uctíváním bohů zlidštělých přírodních jevů (voda, oheň, země, vzduch). Na přelomu 6. a 5. století př. n. l. zde vznikl buddhismus, jehož zakladatelem byl princ Siddhárta Guatama Buddha (Buddha = osvícený). Staroindickou literaturu tvoří písně, modlitby a védské zpěvy. Nejznámější véda se nazývá Rgvéd. Od 4. století př. n. l. vznikal rozsáhlý epos Mahábhárata popisující ve více než verších boj mezi dvěma rody o moc nad územím. Hrdinský Védy = oslavné písně na indické bohy epos Rámájana vypráví o princi Rámovi, který vysvobozuje za pomoci krále opic Hanumana manželku, unesenou obávaným vládcem démonů. V 1. století n. l. vznikla slavná příručka sexuálního života Kámasútra. Persie Perská literatura vznikla na území dnešního Íránu. Nejvýznamnější literární památkou je Avesta, posvátné spisy perského náboženství. Obsahuje hlavně liturgické texty používané při obřadech, modlitby nebo zpěvy. Peršané přejali a doplnili původní indický soubor příběhů, který je znám až z pozdějšího arabského zpracování jako Pohádky tisíce a jedné noci. Čína Čínská civilizace se rozprostírala v povodí Žluté a Velké řeky. Vývoj kultury probíhal bez kontaktů s jinými centry vzdělanosti izolovanost byla dána už samotným jazykem a typem písma. Původní nábožensko-filozofické směry, které ovlivnily čínskou kulturu, byly konfucianismus a taoismus. Starobylou literární památkou s tradicí sahající do 2000 př. n. l. je Kniha proměn. Ceněné jsou i filozofické spisy čínských mudrců Konfucius (jeho myšlenky jsou zachyceny v traktátu Hovory, který sepsali jeho žáci) a Lao-c. K nejvýznamnějším památkám řadíme i Knihu písní jde o obsáhlý soubor básní, lidových, milostných nebo svatebních písní a oslavných hymnů Hebrejská literatura Hebrejci osídlili Palestinu už zhruba před 4000 lety. Do Palestiny přišli z Uru, jejich původní působiště však není známo. Název jejich národa znamená lidé z druhé strany Eufratu a o jejich historii se vypráví v bibli. Podle Starého zákona byl vůdcem prvních Hebrejců Abrahám, který žil v Uru a který putoval i se svou rodinou nejdříve do Sýrie a potom do Kanaánu v Palestině (dnešní Jordánsko), kde se nakonec usadil. Abrahámův vnuk Jákob, zvaný Izrael, měl dvanáct synů, kteří údajně vytvořili dvanáct kmenů Izraele. Po Abrahámově smrti postihl Kanaán hlad a Jákob odvedl svůj lid do bezpečného Egypta. Byli však zotročeni, a tak kolem r př. n. l. je Mojžíš vyvedl z Egypta a dovedl zpět do Kanaánu. Tam bojovali s Kanaánci (Palestinci) o právo usadit se a založit Izrael. Prvním králem byl Saul, druhým David (založil hlavní město Jeruzalém), třetím králem se stal Šalamoun, moudrý král milující mír. Po jeho smrti se země rozdělila na dva státy Izrael a Judeu (zda v Betlémě se narodil Ježíš Kristus). Mezi r. 721 až 628 dobyli Asyřané Izrael i Judeu. Babylonský panovník Nabukadnesar pak v r. 587 př. n. l. potlačil vzpouru Židů a většinu jich odvlekl do Babylonu v době babylonského zajetí vznikla velká část Starého zákona.

3 BIBLE (z řec. biblia = knihy) Nejrozšířenější, nejpřekládanější a nejvydávanější kniha světa, označuje se jako Kniha knih. Jedná se o soubor textů židovského a křesťanského náboženství. Skládá se ze Starého a Nového zákona. Starý zákon Zapsaný hebrejsky a aramejsky. V aramejštině jsou psány některé části Bible, aramejsky mluvil Ježíš Kristus. Dodnes jazyk přežívá v Sýrii a severním Iráku jako syrština či asyrština. SZ shrnuje židovskou a náboženskou tradici Knihy SZ vznikaly v dlouhém časovém úseku 12. až 2. století př. Kr. Nejstarší část SZ tvoří Pět knih Mojžíšových 1. kniha Genesis vypráví příběh stvoření světa, prvních lidí, vyhnání Adama a Evy z ráje, zavraždění Ábela bratrem Kainem, potopě světa, Noemovi, vyvolení praotce Abrahama a o životě jeho potomků (Izáka, Jákoba, Josefa) 2. kniha Exodus popisuje útěk Židů z Egypta a zahrnuje desatero přikázání 3. kniha Leviticus 4. kniha Numeri 5. kniha Deuteronomium Druhou část SZ tvoří tzv. knihy prorocké, zastoupené jednak vyprávěními z dějin Izraele, jednak výroky proroků (např. Jeremiáš, Daniel). Nejmladší a z literárního hlediska nejzajímavější je třetí soubor SZ s texty různého, převážně lyrického charakteru. K nejpůsobivějším náleží Žalmy, obsahující 150 hymnických písní a modliteb. Autor větší části z nich je údajně král David (1. pol. 10. stol. př. Kr.). K filozoficky nejhlubším se řadí kniha Job příběh úspěšného a bohatého muže, jehož Bůh podrobí těžkým zkouškám (ztráta majetku, postavení, rodiny), avšak ani to nejhorší utrpení ho neodradí od víry. Autorství dalších knih třetího souboru Přísloví, Kazatel, Píseň písní je připisováno králi Šalamounovi (10. stol. př. Kr.). Hlavně Píseň písní, tzv. Šalamounova píseň, patří k nejkrásnějším milostným skladbám světové literatury. Biblismus = biblický výraz, rčení z Bible začít od Adama - zakázané ovoce - Kainovo znamení - je to Babylon - sodoma gomora - solný sloup - je to Šalamoun - šalamounská odpověď - jako David a Goliáš - jobovka - Nový zákon uznávají pouze křesťané, je psán v řečtině vznik v 1. a 2. stol. n. l. obsahuje 27 knih dělí se do čtyř větších celků Evangelia, Skutky apoštolské, Epištoly, Zjevení sv. Jana

4 Evangelia z řečtiny = dobrá zpráva Matouš, Marek, Lukáš, Jan - evangelisté vypráví o narození, životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista Skutky apoštolské osudy Ježíšových učedníků Epištoly z řečtiny = dopisy, dopisy apoštolů Zjevení sv. Jana (Apokalypsa) - předpovídá budoucí dějiny křesťanské církve, konec světa a poslední soud ANTICKÁ LITERATURA Pojmem antika se označuje období od počátku 8. století př. n. l. do roku 476 n. l., kdy zanikla západořímská říše. Antická literatura zahrnuje nejdříve literaturu řeckou, později i římskou. Území antického světa se rozkládalo na pobřeží Středozemního moře a ke kulturním centrům patřila tato města Athény, Řím a Alexandrie. Řecká literatura Řecko tvořily samostatné městské státy, polis, které měly vlastní zákony a zvyky. Za nejvýznamnější polis se považují Athény a Sparta, jež spolu ustavičně bojovaly o nadvládu. Řeckou literaturu můžeme přehledně dělit do třech období. Rozlišujeme období: 1. Archaické 8. až 6. století př. n. l. 2. Attické 5. až 4. století př. n. l. 3. Hélenistické 3. až 1. století př. n. l. 1. Archaické období Rozvíjí se především poezie (Homér, Anakreon, Sapfó) a próza (Ezop). K nejvýznamnějším osobnostem archaického období patří: Homér - slepý básník, o jehož životě není nic známo. Je autorem dvou rozsáhlých veršovaných eposů Ilias a Odyssea. Ilias (asi 2. pol. 8. stol. př. n. l.) řecky Ilion = Troja, má veršů líčí posledních 51 dnů desetileté války Trojanů a Řeků, mísí se zde historie i fantazie o postavy: Agamemnón zuřivý král, kterému byla ukradena Helena Achilles nesmrtelný (pouze na patě), odvážný, silný, rozvážný Bríseovna zajatkyně Achillea, kterou miloval Hektor hájí hradby Tróji Priamos otec Hektora bohové (Afrodita: bohyně lásky, Hefaistos: bůh ohně, Zeus, ) V popředí je epizoda hrdiny Achilla, který se rozhněval na vrchního velitele Řeků Agamemnona, protože mu odňal válečnou kořist, milovanou zajatkyni Bríseovnu. Achilles proto odmítá bojovat. Když Trojané začínají vítězit, slibuje Agamemnón Achilleovi vrácení zajatkyně, jen pokud Achilles opět začne bojovat, ten však odmítá. Trojané sklízejí nové a nové úspěchy a postavení Řeků začíná být beznadějné. Zvrat nastává tehdy, když Achilleův přítel Patroklos, který se zúčastnil bojů, je zabit Hektorem. Teprve pak začíná opět bojovat i Achilles. Zabije Hektora a jeho tělo zohavuje (každý den vláčí tělo zapřažené za jeho válečný vůz kolem Patroklovy mohyly). Poslední část eposu je tvořena prosbou Priamovou, aby mu Achilles vydal mrtvolu syna Hektora. Ten se rozpomněl na svého vlastního otce, oba pak pláčí nad utrpením lidského života. Achilles vydává tělo a Ilias končí popisem Hektorova pohřbu.

5 Odyssea (asi 2. pol. 8. stol. př. n. l.) má veršů a popisuje 41 dní z 10letého bloudění krále Odyssea, jenž se vrací z trojské války domů, na řecký ostrov Ithaka postavy: Odysseus hlavní hrdina eposu, vynikající válečník, vychytralý, věrný, Pénelopé věrná Odysseova manželka, krásná, chytrá Télemachos Odysseův syn, silný, statečný bohové (Poseidón: bůh moře, Zeus, Héra, Pallas Athéna: moudrost, Áres: bůh války, ) Děj je tvořen dvěma liniemi v centru jedné stojí Odysseův syn, který se na radu Pallas Arhény vydává hledat svého otce, a druhou linii tvoří dobrodružství Odysseova. Časově epos zahrnuje pouze 41 dní, které uplynuly od Telemachova odjezdu po návrat Odyssea na trůn. Zbylých 10 let bloudění je shrnuto v retrospektivních vyprávěních (o jednookém Kyklopovi, o čarodějnici Kirké). Když se Odysseus navrátí na Ithaku, je záměrně proměněn Athénou ve starého žebráka. Nejprve se Odysseus setká se svým synem, s nímž domlouvá postup proti nápadníkům, kteří obsadili dvůr a usilují o Odysseovu manželku Penelope. Odysseus je několikrát poznán nejdříve ho pozná jeho pes, pak stará služka (podle jizvy) a nakonec je odhalen u závěrečné zkoušky. Prozradil se sám tím, že jako jediný splnil přání Penelopy (řekla, že si za manžela vezme toho, kdo napne Odysseův luk a prostřelí šípem oka ve dvanácti za sebou postavených sekyrách). Na závěr se Odysseus opět ujímá vlády. Dalšími známými básníky byli Anakreon, který psal jednoduchou poezii oslavující víno, ženy a zpěv, a Sapfo, básnířka žijící na ostrově Lesbos, která psala náročnější milostnou poezii shrnutou ve sbírce Písně. Anakreonská poezie = oslavuje život, ženy, víno. Prózu psal Ezop zakladatel bajky. O jeho životě toho není příliš známo, žil přibližně v 6. století př. n. l., narodil se asi jako otrok. Po propuštění z otroctví procestoval Řecko, Babylonii a Egypt. Bajky, které sám vymyslel, přednášel nejdříve ústně, zapsány byly až ve 3. století př. n. l. Ezopovy bajky zlidověly a dodnes jsou hojně čteny. Bajky Bajka = krátký veršovaný nebo Liška a čáp prozaický příběh. Liška jednoho dne potkala čápa a dostala nápad, že by si z něj mohla udělat V bajkách vystupují legraci. Pozvala ho k sobě na oběd. Když čáp přišel, naservírovala zvířata, která mají mu polévku na mělkém talíři. Čápovi dělalo problém nabrat si lidské vlastnosti, a polévku dlouhým zobákem. Liška si na polévce pochutnala a z jejich životních schválně si ji před čápem vychvalovala. Čáp si to ale nenechal líbit, zkušeností plyne chtěl jí to oplatit. Příští den pozval na oběd on ji. Také připravil mravní ponaučení. polévku, tentokrát ale do džbánu s úzkým hrdlem. Liška se čumákem nemohla dostat do džbánu a polévku si pochvaloval naopak čáp. Ponaučení: Člověk a jeho synové Otec měl 5 synů. Ti se ale neustále hádali, a tak se rozhodl, že všem těm hádkám musí být jednou provždy konec. Svázal dohromady pět prutů a přikázal synům, aby je zlomili přes koleno. Každý se o to pokoušel, ale žádnému se to nepovedlo. Rozvázal je tedy a ukázal synům, že jeden po druhém je zlomí snadno. Tím se jim pokusil vysvětlit, že když drží při sobě a nehádají se, jsou daleko silnější. Ponaučení:

6 2. Attické období Řecké divadlo a nejznámější dramatikové Divadlo v Řecku vzniklo původně z oslav boha Dionýsa (čtyřikrát do roka). Vstupné se neplatilo, protože divadlo bylo sponzorováno mecenáši (bohatí občané). Obdiv staří Řekové vyjadřovali tleskáním, nelibost pak mlaskáním a syčením. Herci mohli být jen muži, proto se pro ženské role užívaly masky. Divadlo, umístěné zpravidla na návrší, bylo nekryté a skládalo se z hlediště (theatron), orchéstry a jeviště. V polokruhovém hledišti byla sedadla vytesána v přirozené skále nebo provedena z kamene v horizontálních řadách na stoupavém terénu. Orchéstra kruhového půdorysu byla určená pro sbor (chór) a vstupovalo se do ní dvěma bočními vchody. Skéné byla obdélná stavba s několika místnostmi nejméně jednopatrová. Uzavírala prostor divadla a sloužila jako zázemí (příp. zákulisí pro herce), před ní bylo jeviště. Autoři her nebyli jen pouhými autory, byli současně i těmi, kdo musel na hru získat peníze, musel ji zrežírovat, vymyslet kulisy i kostýmy a věšinou ve své hře i sám hrál. Drama V tomto období se zrodil nový literární druh drama. Nejvíce se hrály pak tragédie a komedie. Nejvýznamnější dramatikové byli Aischylos (Oresteia), Sofokles (Král Oidipus) a Euripides (Médeia). Rozvíjí se také dějepisectví za otce dějepisu je považován Herodotos (asi př. n. l.) a filozofofie. K nejznámějším filozofům patřili Sokratés, který ovlivnil nejvýznamněji athénské myšlení, se svými žáky začal užívat metodu dialogu, v němž srovnáváním různých názorů dochází k obecně platným soudům a závěrům, Platón, autor spisu Ústava, a Aristoteles, jenž se věnoval společenským i přírodním vědám, v Athénách vedl vlastní školu a byl vychovatelem Alexandra Makedonského. Aischylos (525 př. n. l. 456 př. n. l.) na scénu přidal vedle herce a chóru druhého herce zavedl ve hře dialog, zachovalo se jen 7 her ve všech vystupují bohové a mytičtí hrdinové Oresteia tragédie skládající se ze tří her (trilogie): 1. Agamemnón 2. Oběť na hrobě 3. Usmíření na hrobě Poprvé se hra hrála na slavnostech Dionýsa v Athénách (458 př. n. l.), kde získala první cenu Když se král Agamemnón vrátí z trojské války je úkladně zabit svou ženou Klytaimnéstrou a jejím milencem Aigisthem, který se nakonec ujímá vlády. (Jde o pomstu za to, že Agamemnón, aby mohl vyplout do boje, obětoval jejich dceru Ifigenii bohyni Artemidě.) Jeho syn Orestés ho na radu bohů pomstí (zabije svou matku i milence), ale stane se horší vrahem, než jeho matka. Pronásledují ho božské Lítice, z čehož zešílí a hledá pomoc u bohyně Athény, která předsedá soudu a nakonec Lítice usmíří, na závěr je Orestovi odpuštěno. Význam hry pomsta patří do rukou bohů, člověk sám není schopen odhadnout, kam ho jeho čin pomsty může zavést. Také přináší otázku, zda pomsta může přinést zadostiučinění.

7 Sofoklés (asi 497 př. n. l. 406/405 př. n. l.) podílel se s Periklem (největší státník řeckého klasického období) na vládě ve své době velmi oblíbený dramatik zachycoval ideály athénské demokracie, dochovalo se jen 7 tragédií postavy, které poruší pravidla, bývají tvrdě potrestány Král Oidipus tragédie asi z roku 429 př. n. l. Věštba králi Laiovi určí, že ho usmrtí jeho vlastní syn a ten se poté ožení s jeho manželkou, svou matkou. Proto, když se mu syn narodí, přikáže, aby ho pohodili v lese. Otrok příkaz ale nevykoná a dítě přijme za své král Polybos. Dá mu jméno Oidipus a vychovává ho. Jako dospělý se vydá do Théb. Cestou při potyčce nešťastnou náhodou zabije svého otce Laia (neví, že je to jeho otec). Poté Théby osvobodí od nestvůry jako odměnu dostane královský trůn a ruku nedávno ovdovělé královny Iokasty, své matky; (neví, že je to jeho pravá matka). Po několika letech postihne město obrovský mor. Oidipus zjistí, že mor bude trvat, dokud bude žít vrah krále Laia, proto začne po vrahovi pátrat. V závěru se Oidipus dozvídá celou pravdu o věštbě a o tom, že se už naplnila (od pastýře). Jeho matka a manželka Iokasté se ve svém pokoji oběsí a Oidipus se oslepí, aby neviděl následky své kletby. Za nějaký čas odchází z Théb. Význam hry ať se snažíme sebevíc, svému osudu nedokážeme uniknout; provinění proti morálnímu řádu (byť bezděčné) musí být vždy potrestáno. Euripides (asi 480 př. n. l. 406 př. n. l.) do svých her začlenil psychiku postav, zejména ženských Medeia tragédie z roku 431 př. n. l. Hra zpracovává pověst o dávných plavcích Argonautech, usilujících o zlaté rouno (ovčí kůže). Královská dcera Médeia zachránila vůdce Argonautů Iásóna a pomohla mu získat zlaté rouno, zamilovala se do něj a odplula s ním do Korintu. Zde si Iásón oblíbil dceru krále Kreonta Glauku, se kterou se chystal ke svatbě. Zrazená Médeia poslala nevěstě jako dar ozdobu do vlasů a šaty napuštěné jedem. Ty se na ní vzňaly a Glauka i se svým otcem uhořela. Medéia zabije i své dva syny, které měla s Iásonem a prchá do Athén. Význam hry otázka pomsty a mateřství (matka by nikdy neměla ublížit vlastním dětem). Úryvek k rozboru: NÁČELNICE SBORU Ty svěřila ses nám tu se svým záměrem, i pravím: nečiň toho! Chci jen blaho tvé a beru do ochrany lidské zákony! MÉDEIA Nic nelze změnit! Ale nezazlívám ti tvá slova: ty jsi netrpěla jako já. NÁČELNICE SBORU Což odvážíš se, ženo, zabít děti své? MÉDEIA (přikyvujíc) Tak raním nejhlouběji srdce mužovo. NÁČELNICE SBORU A ženou nejbídnější sebe učiníš! MÉDEIA Co na tom? Zbytečno je dále mluviti. (k jedné ze svých průvodkyní) Tys důvěrnice všech mých tajných záměrů: nuž jdi a přiveď rychle Iásóna sem! Však neprozraď ni slova, ačli miluješ svou velitelku, ačli vskutku žena jsi! (Žena odkvapí; Médeia vejde do domu.)

8 3. Hélenistické období K nejznamějším dramatikům tohoto období patřil Menandros (asi př. n. l.). Psal převážně komedie, populární jsou jeho hry Dědek a Čí je to díte? Významnými osobnostmi byli pak filozof Epikuros a vědec Archimedes, matematik, fyzik, inženýr, vynálezce a astronom, jeden z nejvýznamnějších vědců starověku, považován za jednoho z největších matematiků všech dob. Římská literatura Římané navázali na řeckou vědu, filozofii, mytologii i literaturu přejímali již existující literární druhy a žánry (komedii, tragédii, epos, poezii). Do latiny překládali řecká díla, někdy je i přepracovávali. Římskou literaturu můžeme přehledně dělit do čtyř období. Rozlišujeme období: 1. Archaické 240 až 80 př. n. l. 2. Zlaté 81 př. n. l. až 14. n. l. 3. Stříbrné 13 až Pozdní 116 až Archaické období Římané se v nejstarších dobách literatuře nevěnovali. Vznikaly jen např. úřední, právní či náboženské texty. Za počátek římské literatury se považuje rok 240 př. n. l., kdy Livius Andronicus (asi př. n. l.) poprvé přepsal řecké drama pro římské diváky. Řeckou komedií se inspiroval dramatik Plautus (asi př. n. l.). Ve svých komediích čerpá náměty z rodinného prostředí, zesměšňuje lidskou hloupost, lakotu nebo chlubivost. Nejznámější je jeho hra Komedii o hrnci (hlavním hrdinou je lakomý stařec Euclio, který měl v hrnci schované peníze, jejich ztráta ho zdrtí konec hry se nezachoval; hra je předlohou Moliérova Lakomce). 2. Zlaté období Literatura se vymaňuje z područí řeckého vlivu a začíná čerpat z aktuální situace v zemi. Rozvíjelo se především: řečnictví neboli rétorika hlavní představitelem je Cicero ( př. n. l.) který je dodnes vnímán jako vzor dokonalé latiny dějepisectví Julius Gaius Caesar ( př. n. l.) napsal Zápisky o válce galské, celé římské dějiny zpracoval Titus Livius básnictví nejznámějším básníkem je Vergilius (70 19 př. n- l-), který napsal epos Aeneis, přitom se inspiroval Homérovou Odysseou. Za největšího římského básníka bývá označován Ovidius (43 př. n. l. 18 n. l.). Napsal soubor milostných básní Umění milovat (rady dívkám a chlapcům, jak si získat a udržet lásku). Vrcholem jeho tvorby je dílo Proměny dílo obsahuje 250 řeckých a římských bájí v básních a je propojeno motivem proměny člověka v nesmrtelnou bytost, zvíře, rostlinu atd. (Například Deukalión a Pyrrha jako jediní přežili potopu, byli vyzváni, aby za sebe házeli kosti vznešené matky (kameny), ty se proměnily v nové lidi. Dafné Apollón se zamiloval do nymfy Dafné, ta před ním prchala, a aby byla zachráněna, je proměněna ve vavřín.) 3. Stříbrné období Významnými osobnostmi tohoto období jsou filozof Seneca (asi 4 př. n. l. 65 n. l.) a Publius Cornelius Tacitus (55 116), autor dějepisných spisů. Marcus Valerius Martialis (40 104) je považován za zakladatele epigramu nového literárního žánru. 4. Pozdní období Literatura je ovlivněna krizí a postupným úpadkem impéria. Sílil vliv křesťanství a se slábnoucím Římem upadala i antická kultura. Římskou antickou literaturu tak postupně vystřídala formující se latinsky psaná středověká křesťanská literatura.