Figuriny. "Ha-ha-ha! " začala se řehotat Katarina,když ožila. "Hi-hi-hi!" odpovědi se jí dostalo od Anabely.

Transkript

1 Figuriny "Ha-ha-ha!" bylo první, co figuríny řekly, když v buticích, výkladech obchodů a v skladištích velkoobchodů začaly ožívat. Každá jedna figurína se začala smát. Jakoby chtěla popřít tu nepřirozenou krásu, kterou do ní člověk kdysi vložil. Ha-ha-ha!, Hi-hihi! anebo ho-ho-ho! se neslo ulicemi měst a dědin, kde nebylo ani vidu ani slechu po lidské noze. Žádná z figurín se však nezamýšlela nad tím, proč člověk vymizel z povrchu zemského. A proč ho náhle obývaly ony, oživené figuríny. Každý to bral jako samozřejmost, nad kterou se není vhodné zamýšlet. Katarína a Anabela byly celkem řadové figuríny. I ony ožily, shodou okolností v jednom a tom samém butiku v Praze. Byl to New Yorker. Stály ve výkladu, Katarína měla dlouhé úpletové šaty a Anabela rifle a trendovou kabelku sladěnou s kšiltovkou. "Ha-ha-ha! " začala se řehotat Katarina,když ožila. "Hi-hi-hi!" odpovědi se jí dostalo od Anabely. Když se dosmály, začaly se rozhlížet kolem sebe a poznávat svět butiku, ve kterém se narodily. A ve které, začaly žít a vytvářet společenské vztahy příbuzné lidské rodině. Anabela nazývala Katarínu "sestra" nebo "sestřička" a Katarina Anabele říkala "moje drahá". Začaly žít a převlékat se, svlékat se, zase se oblékat a zase se svlékat. Nepotřebovaly jídlo, potřebovaly jen oblečení. Podle možností co nejtrendovější. Figurínám netrvalo dlouho a zorganizovaly se mezi sebou. Tato organizace proběhla za jediným cílem - rozšířit butiky. Chtěly, aby bylo butiků víc, co možná nejvíc. Figuríny začaly opouštět svoje rodné butiky, aby rozšiřovaly butiky na úkor jiných obchodů, na úkor pekáren, restaurací, salónů, hotelů, zkrátka všeho. Ze všeho chtěly udělat butiky a zásobovat je vším možným šatstvem, které na Zemi našly v opuštěných činžácích nebo domech a bytech. Zatím ještě nebyly ve fázi vývoje, kdy by dokázaly zorganizovat výrobu šatů. Na to potřebovaly několik let uvědomování se. Jejich generace, která byla první generací živých figurín, ještě ani zdaleka nedospěla. 1

2 Anabela a Katarina si však řekly: "Na co bychom se draly ven, když tu máme vše, co potřebujeme k životu? Jsme snad nenažranci? " A zůstaly žít v New Yorkeru, i když ostatní figuríny podlehly náhlé módě rozšiřovat butiky. Anabela řekla: "Sestřičko moje zlatá, hádám, že jim nedochází, jak úžasné je to, že tu máme při sobě celkem nové a nedotknuté oblečení, překrásné regály, venku za skly krásnou ulici a vše toto na dvou poschodích? Sestřička zlatá, řekni, proč bychom měly utíkat odtud a zakládat něco nové, co by se ani nedalo přirovnat k tomu, co máme teď? Sestřičko, no pověz, nemám pravdu?" Katarina odpověla: "Vskutku, máš úplnou pravdu, Anabelo, drahá moje. Všimla jsi si, kolik figurín obchází náš butik? Všichni někam pospíchají, a všichni chodí okolo nás! To je jako požehnání ze shora, to je jako balzám na duši! Je to tak krásné, až se mi chce plakat!" Anabela přiběhla ke Katarině a nastavila jí svou hruď, aby se na ní mohla Katarina s chutí vyplakat. A opravdu to bylo tak, jak si slíbily, a nepodlehly tomuto velkému trendu figurín, který se ohlásil krátce potom, co figuríny ožily. Anabela s Katarinou ani nepochopily, proč se tento trend vlastně ozval v takovém velkém počtu figurín, proč mu tolik podlehly. Totiž figurína zatoužila být jedinou figurínou v celém butiku. Jedinou majitelkou všech šatů a zkušebních kabin. Proto se rozprchly do jiných obchodů, proto hledaly jiné oblečení, proto šla každá z figurín ven sama za sebe, bez přátel. Anabela s Katarinou byly jedinými sestrami v celém tomto šílenství, které se měly navzájem raději, než sami sebe. Přišly dny a měsíce čekání uvnitř těchto butiků. Stalo se, že většina figurín se ocitla sama v jednom butiku, ať už ve starém nebo novém. Přešlo čekání o samotě. Trend zakládání butiků pominul. Náhle však přišel nový trend. Tento trend spočíval v tom, že muži se snažili osídlit butiky žen a ženy se snažily osídlit butiky mužů tak, aby v každém butiku byla jedna žena a jeden muž. "Poslouchej, drahá moje," řekla Katarina Anabele, "vidíš, co za zvěrstva se to dějí mimo našeho butiku? Vidíš ty muže, co nám klepou na skla výkladů, abychom je 2

3 pustily dovnitř? Ale když zjistí, že já tu nejsem jediná, které butik patří, že si tady i ty, otočí se a jdou dál. Co to je za zvěrstva, drahá Anabela?" "To víš, sestřičko, mně se děje to samé, když si ty na poschodí. Dívám se přes skla výkladů na ten nový šum a vzruch na ulici a tam ti je ten nepokoj, hluk, ta vřava těch mužů, co mi klepou na dveře výkladu a ptají se, který z nich by mohl dovnitř. Potom zavolám na tebe a když tě uvidí, otočí se a jdou všichni, úplně všichni pryč." "Co uděláme, drahá moje?" zeptala se Katarina. "Já vím, co uděláme. Oblečeme si ty nejkrásnější šaty a postavíme se do výkladu, jako nevinné děti předtím, než se narodí, a tam budeme čekat, dokud tento nový trend neskončí a neobejde nás." "Máš pravdu, drahá moje. Uděláme, jak si řekla. Přečkáme tento nový trend tak, jako jsme přečkaly ten první." Tak se stalo, že butik New Yorker jako jediný začal odolávat druhému trendu a muži si sice prohlíželi výklad, ale žádný z nich si nedovolil zeptat se a vstoupit dovnitř, když vize mužů byla najít jen jednu ženu v jednom butiku a přivlastnit si ji. Sestry si byly přímo jisté, že jak druhý trend utichal a pomalu všechny butiky byly osídlené v párech, že odolaly tomuto zvláštnímu trendu, a mohou se vrátit do butiku jako za starých časů. Ale jejich jistota byla předčasná. Stalo se něco, co žádná z nich ani trochu netušila. Tak vyšly z výkladů pryč v domnění, že se už nikdo víc nebude snažit osídlit jejich butik, když stály ve výkladu dost dlouho, aby to všechno proniklo na veřejnost mezi muže. Byly v prvním poschodí, když se právě před jejich butikem strhla bitka mezi dvěma muži. Jeden škubal druhého a udeřovali se do svých slabin, až se pod tlakem ohýbali. "Co je to? Co je to, sestřičko,"křičela Anabela. Katarina v tom shonu přiběhla ke skle. V tom jeden z těch mužů hodil druhého muže do výkladu New Yorkeru, zlekl se a utekl. 3

4 "Utíkejme! Utíkejme mu pomoct! Jestli přežil, chudák!" Seběhly schody dolů, rychle jako blesk a hrom, a utíkaly k tomu pomlácenému chlapovi, okolo kterého bylo sklo rozsypané mezi šatstvem a bižuterií. "Proč? Co se stalo?" zeptaly se ho současně. "Víte, je mi líto, co jsem vám způsobil, ale bili jsme se, protože..." "Protože?" zeptala se Katarina. "Protože jsem vás bránil..." "Proč jsi nás bránil?" zeptala se Anabela. "Ten voják, z vojenských kasáren, chtěl vás znásilnit a vyhodit z vašeho butiku. Říkal, že jste jen ženy, slabé ženy, které bez muže nemají co hledat v jednom butiku. Řekl, že aspoň jeden muž musí být v každém butiku! Protože jinak půjde a znásilní ženu anebo ženy v tom butiku!" "Chudák! To je hrozné, že právě náš butik si musel tento blázen vyvolit!" "Víte," pokračoval chlap na skle, "není to tak úplně blázen. Je to nový trend, v pořadí třetí, který se začal šířit všude a zasahuje všechny ženy, které si nestihly osvojit muže v jejich butiku, aby je chránil. Jsou muži, co chodí a hledají butiky,kde není muž, a ty ženy v nich potom znásilní a vyhodí na ulici..." Anabela a Katarina zůstaly ohromené, beze slova. "Když dovolíte, milé figuríny. Představím se. Jmenuji se Omar." "Těší nás, jste u nás vítaný," řekla pohotově Anabela. "Já se jmenuji Anabela, a toto je moje sestřička Katarina." "Drahá moje, to znamená, že ho přijímáš, jako našeho manžela?" zeptala se Katarina překvapeně. "Přesně tak, sestřičko,"odvětila jí Anabela. Katarina se zalekla a vyběhla beze slova do poschodí. "Nic si z ní nedělej, Omare, ona to časem přijme," poplácala Omara po zádech. 4

5 "Děkuji za vaši poctu," řekl Omar a začal pracovat na výkladu, který byl rozbitý. Řekl: "Než si to Katarina nechá uležet v hlavě, já opravím výklad, aby nebyl víc rozbitý." Anabela se usmála a vydala se do poschodí za Katarinou. "Pamatujte odteď," řekl Omar, "že víc už nejste samy a odteď až do smrti jsem váš nejvěrnější ochránce a zabezpečovatel!" "Řeknu to Katarině," odvětila Anabela a už jí nebylo. Od toho dne Anabela a Katarina žily v polygamii. Katarina si zvykala hůř než Anabela,ale brzo byla stejně šťastná jako Anabela. A zdálo se, že tento nový zvrat v jejich životě bude mít ještě hlubší a dalekosáhlejší důsledky,než by se zdálo. "Co je to? Co je to na obloze - tamto!" zařvala Katarina-Omar rychle přiběhl ke sklu. "To je létající planeta! Létající planeta přilétá na Zem a s ní, ano, to jsou zbytky z lidí!" odpověděl Omar svým dvěma manželkám. "Lidi? Kdo jsou lidi? Nikdy jsme o nich neslyšely!" řekly překvapeně obě figuríny. Omar znal minulost Země. Věděl, že na ní kdysi byly lidé. Ale pak, nikdo neví proč, odešli a zanechali Zem prázdnou... Jakoby se báli, jakoby se na Zemi stalo něco, co je hubilo, domníval se Omar. Něco, co hubilo lidi, ale ožívalo figuríny. A teď, když to něco víc figuríny neožívá, když to více lidi nehubí, lidé se vracejí zpátky. "Och," zařvala Katarina, "vždyť ti lidé z vesmíru vypadají jako my! Jen jsou jaksi ošklivější!" Omar řekl: "Máš pravdu, jsou to ošklivější verze nás,figurín." Lidí, kteří přežili,bylo však málo. Náhodou přistáli blízko místa, kde žil Omar se svými ženami. Vystoupili z vesmírné lodě a nejistě se procházeli po Zemi zaplněné butiky, ze kterých na ně nepřátelsky koukaly živé figuríny. "Co si počneme?" ptali se lidé sami sebe. Omar vyšel na ulici, když pár z nich přicházelo poblíž New Yorkeru. 5

6 Řekl jim: "Naše butiky nejsou více vašimi butiky! A vaše domovy nejsou více našimi butiky!" A touto větou Omar začal mírové vyjednávání a dohody mezi figurínami a lidmi. Lidé se totiž vrátili do svých domovů a začali vyrábět nové oblečení, kterým se ošacovali a obdarovávali figuríny v buticích. Lidí bylo málo, méně než figurín. Ale figuríny, z vděčnosti za dary šatstva, nikdy nenapadaly lidi a lidé je nikdy nevyhnali z butiků, nikdy se je nesnažili přesvědčit, aby butiky vrátily lidem. 6