OBSAH. Sortiment záhonových trvalek a postup tvorby trvalkového záhonu Ing. Pavel Matiska, PhD. Stínomilné trvalky Ing.

Transkript

1 S B O R N Í K ZE SEMINÁŘE PROJEKTU Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost ZAVÁDĚNÍ INOVACÍ DO VÝUKY SPECIALIZAČNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ A VZDĚLÁVÁNÍ PRO UDRŽITELNÝ ROZVOJ CZ.1.07/ / s názvem Stínomilné a záhonové trvalky konaného dne Česká zahradnická akademie Mělník - střední a vyšší odborná škola

2 OBSAH Sortiment záhonových trvalek a postup tvorby trvalkového záhonu Ing. Pavel Matiska, PhD. Stínomilné trvalky Ing. Ondřej Fous

3 Sortiment záhonových trvalek a postup tvorby trvalkového záhonu Ing. Pavel Matiska, Ph.D. Trvalky (pereny) jako zahradnicky definovaná skupina rostlin zahrnují taxony bylin, které se vyznačují vytrvalostí na daném stanovišti s opakovaným kvetením a tvorbou semen. Většina z těchto rostlin přečkává zimu ve formě listových růžic nebo zatahuje úplně. Výjimkou jsou některé stálezelené druhy, jejichž listy zůstávají zelené i za mrazu. Vzhledem k tomu, že trvalky nemusí ihned v prvním roce vytvořit další generaci, jako je tomu u letniček, mohou osidlovat i méně příznivá a specifická stanoviště (chudá na živiny, stinná, suchá, apod.). Mají díky tomu výhodu menší náročnosti na ošetřování a širší škálu použití na mnoha stanovištích. Historicky se začaly trvalky používat až kolem stol. Souviselo to zejména s některými užitkovými vlastnostmi (koření, léčivé rostliny), později i s lidským souzněním a přiblížením se přírodě. Největší rozvoj můžeme zaznamenat až ve druhé polovině 18. století, kdy se začaly trvalky vysazovat do zahrad. Od té doby se však začaly intenzivně pěstovat a během několika desetiletí byly vyšlechtěny tisíce překrásných odrůd. Celý sortiment se rozšířil do obrovských rozměrů a v této šíři se pěstuje dodnes. České země se v používání těchto rostlin inspirovaly v Anglii a Německu až v polovině 19. století. O větší rozšíření trvalek u nás se zasloužil především František Thomayer, dále architekti Vaněk a Müllerová. Později se začal zájem o trvalky soustřeďovat především na specifickou skupinu horských druhů (skalniček - alpinek). Největší zásluhu na tom má hrabě Arnošt Silva-Tarrouca (předseda Dendrologické společnosti v Průhonicích) a především Karel Čapek, svou populární literaturou. Po druhé světové válce se trvalky kvůli nedostatku financí téměř ztratily z očí. Teprve zhruba od roku 1980 se dostávají více do povědomí a častěji se využívají i na veřejných prostranstvích.

4 Mezi trvalky zařazujeme rostliny s velmi odlišnými nároky na stanoviště. Aby bylo možné pochopit základní podmínky pro pěstování velkého množství zástupců, existuje rozdělení trvalek do následujících ekologicko-pěstitelských skupin: - rostliny skalní (Petrofyty) a horské (Oreofyty) - rostliny stepních či suchých stanovišť (Xerofyty) - rostliny průměrných stanovišť (Mezofyty) - rostliny pobřežní a bahenní (Hygrofyty) - rostliny vodní (Hydrofyty) Petrofyty a oreofyty rostliny skalních a horských stanovišť, skalničky Do této skupiny řadíme trvalky rostoucí na stanovišti bez souvislých lesních porostů, většinou na skalních podkladech. Často se jedná o rostliny horské nebo trvalky osidlující skalnatá pohoří v nížinách mírného klimatického pásma nebo přímořských oblastí. Oproti vysokohorským druhům lépe snášejí vysoké teploty v létě. Petrofyty se vyskytují na stanovištích s relativně krátkou vegetační dobou, takže musí rychle vykvést. To se odráží na době kvetení v našich podmínkách (únor až květen). Rostliny také musí čelit extrémnímu stanovišti z hlediska střídání teplot, vlhkosti, nedostatku živin a maximálního oslunění (zejména UV záření u vysokohorských druhů). Často se s tím vyrovnávají morfologickými adaptacemi (sukulence, plstnatost listů, kompaktní růst, voskový povlak na listech, apod.). Z toho vyplývá i způsob pěstování. Rostliny vyžadují slunné (někdy mírně zastíněné) stanoviště s propustnou půdou a minimálním množstvím živin. Xerofyty rostliny suchomilné Hlavní oblastí výskytu těchto trvalek jsou polopouštní, stepní a prérijní oblasti s určitou dobou bez přísunu srážek (většinou přes léto). Rostliny musí toto kritické období sucha přežít díky svým adaptacím (sukulence, kožovité listy,

5 plstnaté listy, ztlustlé kořeny jako zásobní orgány). Některé druhy během léta zatahují (Papaver) a na podzim znovu tvoří listy. Vzhledem k podmínkám, ve kterých rostliny rostou, vyžadují při pěstování slunná a teplá stanoviště s propustnou, živnou půdou. Velmi dobře snáší sucho. Výborně se tato skupina trvalek uplatňuje v městském prostředí. Mezofyty rostliny průměrných stanovišť Trvalky této skupiny pochází z mírných klimatických regionů s dostatkem srážek během celého roku. Většinou se vyskytují na živných a humózních půdách. Rostliny se musí v těchto oblastech vyrovnávat s přítomností dřevin (stromy, keře). Kombinací bylin a dřevin vznikají ucelená společenstva (lesní porosty), ve kterých se trvalky musí vyrovnat s nedostatkem světla. Mezofyty vytváří ještě několik ekologických podskupin: les (Asarum, Polygonatum), okraj lesa (Aquilegia, Thalictrum, Heuchera), louky (Phlox paniculata, Helenium, Monarda), vřesoviště (Carex). Nároky mezofytů jsou většinou rozdílné dle jednotlivých podskupin. Plné slunce nebo polostín, vlhká, dostatečně živná půda (někdy kyselejší reakce - vřesoviště). Do této skupiny řadíme většinu záhonových trvalek, které vyžadují větší zahradnické ošetřování z hlediska zálivky a hnojení. Hygrofyty rostliny bahenní, pobřežní Jedná se o mezofyty, které vyžadují trvale vlhké až zamokřené půdy. Rostou na okrajích vodních ploch, takže mají velké množství přístupných živin, dostatek světla a dostatek, někdy až nadbytek, vody. Oproti mezofytům musí snášet částečné zamokření nebo zaplavení. Trvale ovšem nerostou v hlubším vodním sloupci, než je cm (optimální hloubka vody je 0-20 cm).

6 Hydrofyty rostliny vodní K těmto trvalkám řadíme pouze vodní rostliny trvale rostoucí pod vodní hladinou nebo na ní, případně občasně vystupující nad hladinu částmi rostliny (květy, listy). Pro hydrofyty je velmi důležitá kvalita vody (ph, průhlednost, chemické složení, teplota, apod.). Vodní rostliny vyžadují vždy plné oslunění a dostatek živin (zejména lekníny - Nyphaea). U hydrofytů nalezneme ještě morfologické podskupiny: rostliny vzplývavé (Nyphaea, Nuphar), ponořené (Elodea, Myriophyllum), plovoucí (Lemna, Hydrocharis). Využití trvalek Vzhledem k rozmanitosti trvalek je jejich použití velmi různorodé. Ve srovnání s letničkami mají trvalky mnohem menší nároky na ošetřování, ale ve srovnání s dřevinami zase vyžadují ošetřování intenzivnější. Každopádně využíváme trvalky na místech, kde potřebujeme rostliny barevné a proměnlivé, ale přizpůsobivé a nenáročné. Trvalky ze skupiny petrofytů používáme většinou na skalky, suché zídky, extenzivní střešní zahrady (zejména středomořské druhy) nebo jako náhradu trávníku na suchých a slunných stanovištích. Xerofyty využijeme nejlépe na záhony do městského prostředí nebo pro zplanění do extenzivních skupin (u chat a chalup), případně k řezu a sušení. Mezofyty mají největší uplatnění na záhonech, obrubách záhonů, extenzivních záhonech v polostínu, jako podsadba dřevin, náhrada trávníku ve stínu, případně k řezu a sušení. Hygrofyty jsou vázány na blízkost vodního prostředí nebo je můžeme využít v kořenových čističkách (ekologické čištění odpadních vod rostlinami), hydrofyty vyžadují pro své uplatnění vodní plochu. Nevýhodou trvalek je poměrně krátká doba kvetení a velmi omezená schopnost kvetení opakovat několikrát během roku (remontovat). Výsadba trvalek Po dostatečné přípravě půdy zvolíme typ sazenice. Může být prostokořenná (z volné půdy) nebo v kontejneru (květináči). Termín výsadby prostokořenných sazenic je omezen zejména pro jarní (březen-duben) a podzimní období (září - říjen) s některými výjimkami koncem léta (Iris, Paeonia, Papaver, apod.). Kontejnerované sazenice lze vysazovat kdykoliv od března do listopadu. U choulostivějších druhů volíme raději nejpozdnější termín výsadby do poloviny října, aby rostliny stihly do zimy zakořenit. Výsadbové spony se volí dle typu a účelu výsadby. U pokryvných trvalek (Aubrieta, Ajuga, Phlox subulata, Saxifraga) volíme kvůli rychlému zapojení hustý výsadbový spon (25 35 cm od sebe, tj rostlin/m 2 ).

7 Středně vysoké druhy (Doronicum, Hosta, Trollius, Tradescantia) sázíme do vzdálenosti cm (6 9 rostlin/m 2 ) a vysoké druhy (Aster novi-belgii, Echinops, Solidago) vyžadují spon cm od sebe (tj. 1-6 rostlin/m 2 ). Ošetřování trvalek V průběhu vegetace vyžadují trvalky občasné přihnojování (zejména na začátku vegetace) a doplňkovou zálivku (zejména mezofyty). V nezapojených mladých nebo intenzivních porostech je nutné pravidelné odplevelování. Kypření půdy většina trvalek nevyžaduje (některým povrchově kořenícím i vadí Iris). Po odkvětu odstraňujeme květy či květenství nebo celé lodyhy (Delphinium, Erigeron, Salvia nemorosa). Podpoříme tím případnou další násadu poupat (u některých druhů). Na podzim nebo na jaře odstraníme odumřelé nadzemní části. U choulostivějších druhů (Chrysanthemum, Cyclamen, Polygonum affine) je vhodná zimní přikrývka listím, chvojím, slámou nebo textilií (od prosince do března). Výskyt chorob a škůdců je u trvalek většinou znakem nevhodné volby stanoviště nebo špatné (citlivé) odrůdy. V případě většího výskytu škůdce či choroby lze použít běžnou chemickou ochranu, ale u trvalek je vhodnější předcházet těmto problémům správným výběrem rezistentní odrůdy a výběrem adekvátního stanoviště. Trvalkové záhony a postup jejich tvorby Rabata neboli trvalkové záhony můžeme definovat jako uskupení trvalek v nějakém ohraničeném prostoru (záhonu). Těžko budeme přirozeně rostoucí louku, porostlou skálu nebo vodní plochu považovat za květinový (trvalkový) záhon. Z výše zmíněných ekologických skupin trvalek je pro tento typ výsadby nejvhodnější použití mezofytů, někdy xerofytů a okrajově i petrofytů. Vzhledem k faktu, že trvalky kvetou jen jednou, případně několikrát do roka (u remontantních), musíme vytvořit relativně bohatší skupinu rostlin, která bude postupně přebírat v záhonu estetický efekt. Správný výběr rostlin pro dané stanoviště je úspěšný jen v případě, že máme dostatek informací a znalostí o jednotlivých druzích rostlin. Skupina mezofytů je pro trvalkové záhony jako stvořená, protože se jedná o rostliny přirozeně rostoucí v nějakém společenstvu, tj. tyto rostliny jsou schopny dostatečně konkurovat ostatním, ale zároveň jsou do jisté míry schopny akceptovat jiné trvalky. Jsou to rostliny poměrně bohatých stanovišť (dostatek vláhy, živin, světla, ) a proto je potřeba mít na paměti, že patří mezi rostliny vyžadující intenzivnější ošetřování. Můžeme tuto skupinu

8 pojmenovat Zahradní trvalky intenzivní. Ze zahradnického hlediska to znamená, že tyto druhy vyžadují kvalitní přípravu stanoviště, počáteční dotaci živin a organické hmoty, intenzivní zálivku v prvních měsících po nasázení nebo trvalou závlahu. Jsou velmi náročné na ošetřování v průběhu roku, protože vyžadují dohnojení, zpětný řez (zejména u zaschlých květů nebo stonků v průběhu vegetace). Výhodou této skupiny je intenzivní kvetení, častá remontace kvetení, široké spektrum druhů a odrůd s rozličnými tvary listů a barvami květů. Druhá skupiny, kterou můžeme nazvat Zahradní trvalky extenzivní zahrnuje xerofyty a petrofyty, což jsou skupiny rostlin adaptované na extrémní stanoviště z hlediska přírodních podmínek. Často velmi dobře odolávají suchu a chudému substrátu. Xerofyty také velmi dobře snáší vysoké teploty. Naopak u petrofytů jsou v tomto ohledu odolné jen některé druhy rostoucí v teplejších oblastech (Středomoří). Obecně platí, že při zakládání záhonu s těmito druhy se musí velmi opatrně volit typ substrátu a počáteční dotace živinami a organickým materiálem. Rostliny se většinou, spokojí se stávajícím půdním profilem, který se jen odplevelí a případně obohatí o kompost. Příliš velká kvalita substrátu a přemíra živin vede u této skupiny k rychlému růstu a tím i k rychlému ukončení životních procesů a smrti rostlin. Nehledě na to, že se dotací živin upřednostní jen některé druhy, které mohou ve skupině doslova přerůst a zahubit ty ostatní, čímž celou skupinu esteticky ochudíme. Postup navržení trvalkového záhonu Předpokládejme, že máme vybrané nějaké konkrétní místo pro trvalkový záhon. Vzhledem k faktu, že sortiment trvalek je velmi rozsáhlý, můžeme trvalkami pokrýt téměř jakýkoliv prostor. Takže v tomto směru nemáme žádné omezení, jako např. u letniček, které nesnesou menší intenzitu světla. Tvar záhonu může být volen dle našich představ a možností. Parametry při výběru rostlin: 1. výběr druhů vhodných pro dané stanoviště = optimum pro dané rostliny 2. estetické vlastnosti rostlin, které požadujeme (výška rostliny, velikost, tvar a barva květu, tvar a velikost listu, případně zbarvení) 3. doba květu 4. možnost fungování ve skupině = konkurenceschopnost 5. nároky na budoucí údržbu 6. předpokládaná délka života rostlin 7. ostatní parametry (jedovatost, alergen, problémy s patogeny, aj.)

9 Při navrhování rostlin máme několik možností. Můžeme vytvořit standardní projektovou dokumentaci spočívající v půdorysném nákresu záhonu, osazovacím plánu, vytyčovacím plánu a technické zprávě. Toto se zpravidla řeší u intenzivních trvalkových záhonů, které musí být dokonalé, případně se o to alespoň snažíme. Druhou možností, která se často praktikuje u extenzivních trvalek, je ta, že nevytváříme žádný konkrétní plán, ale máme zadán pouze tvar, a velikost záhonu, do kterého zvolíme sortiment, tj. vytvoříme seznam rostlin, které zde chceme použít a určíme si procentuelní zastoupení daného druhu ve skupině. U jednotlivých druhů budeme mít definovánu plochu, kterou chceme tímto druhem osázet a z té se dostaneme k potřebnému počtu rostlin. Vytvoříme seznam rostlin pro daný záhon vč. počtu rostlin. Tím končí projektová činnost a následně v reálu musíme sami rostliny rozmístit dle konkrétní situace a tvaru záhonu. Druhá možnost plánovaní je mnohem jednodušší na tvorbu koncepce, protože nevytváříme složitý projekt, ale náročnější na osobní znalosti a zkušenosti. Základní sortiment trvalek používaných v záhonech můžeme pracovně rozdělit do několika skupin: - solitéry, dominantní velké druhy, které tvoří konstrukci celého záhonu. Rozmisťujeme je vždy jako první, protože dávají ráz celé skupině. Pozor na solitéry příliš vzrůstného typu, mohou díky svému růstu výrazně zaplevelit záhon a potlačit ostatní druhy (Helianthus rigidus) - skupinové (výplňové) druhy, jsou po kosterních druzích hlavním prvkem, který do celé koncepce vnáší barevnost a tvar - pokryvné druhy mají za úkol skrýt povrch záhonu tak dokonale, aby zde nebyl prostor pro růst plevelných druhů. Čím rychleji a kompaktněji se rozrůstají, tím lépe. - vtroušené rostliny (pendleři) dotváří celý záhon a vnáší do něj určitou proměnlivost, protože se každý rok objeví v jiné části záhonu. - cibuloviny a hlíznaté rostliny jsou vhodné pro doplnění záhonu v období, kdy trvalky nemají ještě významný efekt, zejména únor duben. Výhodou jarních cibulovin a hlíznatých rostlin je fakt, že v době své vegetace si s trvalkami nekonkurují a tím můžeme využít dané konkrétní místo pro několik typů rostlin, které se spolu ve vegetaci nepotkávají, a přesto zde trvale existují. Celkový koncept tvorby záhonu vždy začíná od solitérních druhů, přes výplňové, pokryvné, případně vtroušené druhy a nakonec cibuloviny a hlíznaté rostliny. Oproti

10 navrhování skupin složených pouze z dřevin disponují trvalky několika zásadními rozdíly. Trvalky vždy rostou rychleji než dřeviny a velmi promptně využijí základní startovací dávku živin, která se odrazí na jejich růstu. To se může v prvním roce projevit na rozdílech výšek jednotlivých rostlin nebo na tvrdém konkurenčním boji rychleji rostoucích druhů. Dalším specifikem trvalek je rychlý vývoj během roku od zatažené rostliny, která není na jaře vůbec patrná, až po několik metrů vysoké obry v podzimním období (Miscanthus giganteus). Všechny tyto parametry vnáší do celé kompozice velice proměnlivé prvky, které jsou i významně závislé na průběhu počasí během roku. Při sušším a teplejším létě mohou být rostliny o třetinu až polovinu nižší než při vlhčím průběhu sezóny. Naopak rostliny během vlhkého léta často rozklesávají a stávají se nevzhlednými. Všechny tyto parametry jsou většinou brány v potaz při šlechtění trvalek a nové odrůdy by měly vykazovat vyšší stabilitu ve sledovaných vlastnostech jako je: vyrovnaný růst, odolnost vůči patogenům, nerozklesávající se trsy, pevné stonky pro udržení květů, atd. Od doby používání trvalek se většina šlechtitelů snaží o získání nových a zajímavých odrůd, které by přinášely do celého sortimentu něco unikátního. V poslední době se někdy kvantita odrůd řadí před kvalitu a tak vzniká velká řada zajímavých odrůd, které jsou ovšem obtížně použitelné do skupinových výsadeb protože nedisponují vlastnostmi, které je pro tento typ pěstování předurčuje (špatná konkurenceschopnost, špatná mrazuvzdornost, apod.). Tak jako si několik století přizpůsobujeme kulturní hospodářské plodiny, tak si uzpůsobujeme k obrazu svému i trvalky. Je potřeba nezapomínat na fakt, že kulturní odrůdy se mohou od původního druhu vlivem šlechtění poměrně hodně odlišovat nejenom svými vizuálními vlastnosti, ale i nároky na stanoviště. Proto je někdy využití méně známých sortimentů jakási sázka do loterie, která se může povést a také nemusí. Je tedy potřeba jednotlivé taxony používat s rozmyslem a zjistit si co největší množství relevantních informací.

11 Anthemis_tinctoria'Sauce_Hollandaise'v trvalkovém záhonu Botanická zahrada_troja

12 Botanická zahrada_troja_kombinované záhon letniček, dvouletek a trvalek Časně letní efekt trvalek_salvia nemorosa_botanická zahrada Troja

13 Ecinacea puprurea Cheyenne Spirit Geranium cantabrigiense_mzlu Brno

14 Helenium_Moerheim_Beauty Helenium_Wesergold

15 Jarní aspekt trvalkového záhonu_soukromá zahrada_anglie Kombinace dřevin, dvouletek a trvalek_soukromá zahrada_anglie

16 konstrastní kombinace Helenium a Artemisia Leucanthemum_maximum_Sněhurka

17 Phlox paniculata_wilhelm_kesselring Phlox_maculata_Natascha_Botanická zahrada Troja

18 Podzimní efekt trvalek_botanická zahrada Troja Podzimní zbarevní_mnichov_německo

19 Podzimní zbarvení travin Polostinné zákoutí_soukromá zahrada_anglie

20 Použití travin na střešní zahradě Skupina xerofytů_botanická zahrada Troja

21 Trvalkový záhon_městský park_londýn Trvalky v kombinaci s cibulovinami_sissinghurst_anglie

22 Trvalky v kombinaci s dřevinami (Aster novae angliae) Xerofytní společenstvo s dominantou Eremurus

23 Zámek Hluboká_výsadba trvalek Zimní efekt trav (Miscanthus)

24 Stínomilné a záhonové trvalky Ing. Ondřej Fous Použití trvalek v českých zemích má svou neodbytnou tradici díky středoevropskému kulturnímu vlivu i bohatému spektru biotopů naší přírody. Přenášení užitečných rostlin z přírody je již záležitostí středověku a sběratelské tužby provázely i století následující. Zhruba od 30. let 19. století pak lze hojněji pozorovat shromažďování rostlin nejen za účelem užitku, symboliky či vzdělávání, ale ke slovu se dostává i atribut krásy. Ne náhodou vznikají tou dobou naše první alpina, kde cestování po horách nadchlo naše předky natolik, že si kousek té krásy zatoužili přenést i domů. Může se zdát, že šlo o první projev kompozice společenstva, ale tehdá se obdivovala především každá jediná rostlina. Trvalo ještě půl století, než se objevily první skutečné kompozice s použitím trvalek. První květnice panských parků se ovšem stále podobaly sbírce individuálních úlovků z cest. Nicméně již se jednalo o skupiny, u kterých byl nutno uvažovat minimálně o výšce rostlin. Zhruba od 90. let se květnice začaly prosazovat i do veřejných sadů. Tento žánr byl postupně vytlačován záhonovými kompozicemi a prakticky zanikl po druhé světové válce změnou údržby. Perenové rabato přichází do našich zemí díky francouzským vlivům na přelomu 19. a 20. Století. Coby klasická záhonové kompozice se poměrně rychle vtlačí mezi tradiční květnici a kobercové bordury letniček. Vznikají dokonce kombinace květnic a rabat, kdy se tzv. plnosadba postupně rozpouští do trávníku. Z dostupných vyobrazení je patrné, že se v mnoha rysech tyto kompozice podobaly obohaceným loukám, tedy poslednímu hitu 21. století. Svět až do sarajevského atentátu se divoce měnil každým rokem. Rozmach obchodních zahradnictví a vznik velkoškolek pomohl rozšíření a distribuci rostlin, podobně jako kultuře zahradničení vůbec. Za republiky pak již dále mohly být rozvíjeny speciální sortimenty v jednotlivých školkařských závodech. Tomu následně začala odpovídat i kvalita kompozic trvalkových rabat, kterým se věnovali naši přední zahradní architekti a nezřídka zde tvořili i designéři německého kulturního okruhu. Jejich práce zde byla obecně známa a ovlivňovala významně podobu naší národní květinové interpretace. S jistou nadsázkou lze říci, že tvář vilových zahrádek se natolik ve střední Evropě zafixovala, až v ní někdy těžko hledáme regionálnost zřejmou z květnic a alpin 19. století. Rozdíl v identitách vnímání perenové kultury lze dobře porovnat v zásadních dílech Martina Fulína (Květiny v zimě vytrvalé) a Josefa Vaňka (Nejkrásnější ozdobou zahrady jsou pereny). Obě knihy vyšly v roce Druhá světová válka na řadu let výrazně omezila pěstování okrasných sortimentů a po nástupu komunistů k moci trvalka trpěla za svou pověst záliby bohatých. Část odborné obce hledala její interpretaci pro veřejné prostory a individuální projekty se dařilo zasadit do povahy společnosti

25 zejména od druhé poloviny 60. let. Sbírky tak byly udrženy při školách či botanických zahradách a to i ve formě některých pokročilých forem (Iridarium, Perenetum). Kvalitě sortimentů byla věnována adekvátní pozornost a to i přes realitu pouhých tří větších produkčních závodů pro celou republiku. Částečně byly následně použity trvalky v některých veřejných parcích a při renovacích zámeckých parků. Souhrou důležitých náhod a lidských setkání vznikla dvě epicentra, která trvalkám poměrně přála. Brněnský zahradní okruh úspěšně soustředil sortimenty do Arboreta VŠZ a neméně zdařile se povedlo začlenění trvalkového programu i na Dendrologické zahradě v Průhonicích. Díky těmto dvěma pracovištím jsme do 90. let vstupovali s poměrně bohatými a léty prověřenými sortimenty. Nakolik jsme tuto situaci dokázali využít, posoudí teprve historie. Po sametové revoluci mělo české zahradnictví neobyčejnou touhu dohnat západní sortimenty a již dnes je jasné, že jsme leckdy vylili dítě i s vaničkou. Desítky nových perenářských závodů se uplatnily na trhu a zaplavily trh zejména miliony semenáčů. Stovky nových zahradních architektů muselo pracovat především s tím, co bylo. Trvalkové výsadby z těchto let byly volným žánrem, který často jen vzdáleně připomínal sofistikovaná perenová rabata první republiky. Po vstupu do EU postupně zaplavila republiku nabídka různých typů mladého materiálu natolik, že se díra v sortimentech zcela zacelila, až došlo k efektu přeplavení. Kultivarů je tak leckdy naopak tolik, že to znesnadňuje orientaci. Po roce 2009 došlo i k převisu nabídky nad poptávkou a zahradnická veřejnost si začala ohledně použití a sortimentů klást potřebné otázky. Od roku 2002 je u nás činný Český spolek perenářů, který se vytrvale snaží na tyto profesní otázky hledat odpovědi a sdílet je se zájemci z řad odborné obce. Kvalita záhonové kompozice Zahradní tvůrce, realizační firmy, správce zeleně a v důsledku i školkaře zajímají stále více kvalitativní parametry výsadeb. Předně jaké rostliny použít taxonomicky a pěstebně, v jakých zeminách a jak má vypadat celé souvrství. Technologií lze mnohé zlepšit i zkazit, nicméně základním kamenem jsou kvality kompozice. Kompoziční a proporční umístění květinového záhonu do městeckého či zahradního prostoru je výsostným tématem krajinářského architekta. Stupeň náročnosti úlohy vyžaduje inovatiní řešení, které je schopna kvalifikovaně provést jen osoba schopná konfrontovat zvykové poměry v místě bez zažitostí. Za své dílo nese také adekvátní zodpovědnost a je schopen i povinován jej ze své pozice vysvětlovat i zasazovat do zmiňovaného kontextu prostoru. S tím plně souvisí i nezávislé a objektivizované hodnocení stanovištních poměrů a širších vztahů. Tyto analýzy jsou klíčové pro optimalizované využití přirozeného potenciálu místa a zadání lokality je vždy základním kamenem pro následnou druhovou skladbu, vnitřní dynamiku a technologii založení. Ignorování potřeby tohoto fundamentu má významné ekonomické dopady na výdaje investora.

26 Výsledkem bývají zejména zvýšené náklady na údržbu a obecně snížená životnost záhonu. Z těchto důvodů je jednoznačnou chybou užívání instantních prvků květinového dekoru s vynecháním mezičlánku autora. Investorem uspořené peníze za projekt se tak dokáží velice prodražit ve střednědobém horizontu. Hovoříme li o kompozici, musíme především umět posoudit její vlastní atributy. Vnitřní uspořádání a druhová skladba je alfou a omegou. Prvotními předpoklady pro správnou volbu jsou zadání investora a výše uvedený charakter místní lokality. Je velmi zodpovědné, pokud autor řádně objasní náklady, které jsou spojené se změnami stanoviště a úspory spojené s využitím přirozeného potenciálu. A to jak v momentě založení (výměny půdního lože, minerální či organické příměsi apod.), tak finanční dopady ve střednědobém horizontu. Jsou to důležité podněty pro vznik závazného zadání investora, kterým by, kromě obecné designové shody na variacích autora, měla být i životnost celé kompozice. Tento moment je pro rozhodující pro limity celé kompozice i příslušné technologie založení. Neméně pak pro pořizovací cenu. Pokud tuto hodnotu rozdělíme nákladově na jediný záhonorok, můžeme u středně a dlouhověkých kompozic dojít k překvapivým číslům. Říci, zdali záhon má mít horizont 5/8/10 nebo 15let je tedy naprosto zásadní. Podobně je třeba připočíst náklady na renovaci či likvidaci a znovuzaložení po expiraci díla. Pak teprve hovoříme v číslech, která jsou pro ekonomicky gramotného investora úplná a pravdivá. Bohužel se dnes celá řada kompozic tváří na životnost 8 10 let a už při pouhém pohledu do druhové skladby je zřejmé, že pátá sezóna může přinést problémy (náklady mohou nepozornému oku zmizet v dražší údržbě). Co teprve vezmeme li v potaz nevhodnou technologii založení, která může kolaps zařídit velice snadno. Skladba dlouhověkých a krátkověkých peren je jednou stranou mince. Druhou, neméně významnou, je pak vnitřní dynamika záhonu, tedy užití funkčních skupin s ohledem na jejich sociabilitu, strategii růstu a schopnost adaptability, prostorové i nárokové. Při velkém zjednodušení můžeme hovořit například o základní čtveřici funkcí. Pracovně jim říkejme třeba pokryv/výplň/masa/solitery. Zatímco trsnaté pevné solitery/masa plní úlohu statických výškově rozlišených hmot, tak pokryv/výplň významně dotváří funkčnost záhonu svou prostorovou přizpůsobivostí, zavírají meziprostory kruhových výsečí a zatahují záhon ve stresových hranách. Tento jednoduchý příklad ukazuje jak poskládat záhon, který nebude děravý jako cedník, vytvoří zapojený porost a nepustí jednoletý plevel dovnitř. Podstatným je v tuto chvíli říci, že porozumění funkci těchto skupin je základním předpokladem pro zvládnutí rozvojové péče. Trvalkový záhon, který nemá zvažované aspekty vnitřní dynamiky (ať už jsou funkční skupiny nazvány jakkoliv) bude mít velmi pravděpodobně omezenou funkčnost a ukáže se labilním. Bohužel i za předpokladu, že byly dodrženy stanovištní okruhy při výběru sortimentu. Absence práce s dynamikou a nároky je pak signálem

27 nedostatečné způsobilosti a maření investice. Typickým špatným vtipem tohoto typu je Anemone sylvestris v hlubokém černém stínu budov nebo hajní společenstva navržená pod stromy 16/18. Nyní se dostáváme k vlastnímu zakládání záhonu. Řekněme, že není jílu, pro který by se nedalo postavit společenstvo. Nemluvě o kamenitých a štěrkovitých nánosech říčních teras, zvětralin a podobně krásných materiálech. Často se setkáváme s podvědomou snahou investorů přemoci matku přírodu a vysmát se jí. Vřesoviště na opuce, velkolisté pereny na plném slunci, potůčky ve stepích aj. Touhu po ovládnutí rostlinstva vidíme už od časů broderií, tudíž není divu, že máme zelené fasády a plovoucí stromy. Jak praví klasik: Každá sranda něco stojí a tady to platí dvakráte. S extenzifikací jsme dospěli tak daleko, že hranice mezi loukou a záhonem již zcela zmizela a řada pracovišť v celé Evropě pracuje dnem i nocí na tom, jak dostat koláče bez práce. Tedy, aby co nejlacinější založení přineslo co největší estetický dojem s minimální následnou péčí. V jistém směru se jim to daří a řada kompozic je po založení velice pohledná. Efekt spontánnosti ovšem logicky časem přináší rozmělnění původní matrice a divokost se převalí přes matematickou matrici zlatého řezu do jeho mnohonásobků. Budeme se pak ptát obyvatel našich obcí, co se jim ještě zdá krásné a co už ne. Je trpké to říci, ale vypadá to, že na záhonech byla po staletí nejkrásnější právě lidská práce. Jsou prostě výplodem řemeslné kultury. Tuto skutečnost se nyní snažíme vykořenit a jsme zkroušeni nepochopením našeho návratu k přírodě. Třeba jednou přijde doba návratu k člověku. První vlaštovkou je možná komunitní sázení květinových záhonů, které vnáší do identity květin v sídle úplně novou atmosféru. Ne náhodou se tolik podobá činnosti okrašlovacích spolků, která před stoletím květiny do parků přinesla. Možná má naše neustálé hledání odpovědi na co nejnižší náklady za pořízení či údržbu trvalkového záhonu úplně jinou odpověď, než jsme čekali. Takový občanský záhon zakládaný voliči se totiž nepochybně stane tématem politickým a do takových mohou být investovány leckdy i neomezené prostředky. Zahradnická odborná veřejnosti čelí v posledních letech pádu rašelinového mýtu. Střešní zahrady a interiéry nám ukázaly, že kytky rostou v lecčems a jediný výlet na nejbližší kopec spojený se zakopnutím nás jen utvrdil v našem podezření. Ano, léty hledaný univerzální nosič pro rostliny je ideově lichá cesta. Zjištění, že kytky této teorii nenaslouchají a rostou si, v čem uznají za vhodné, může být pro leckoho palčivé až plačtivé. Nicméně stále platí, že rašelina je poměrně levnou alternativou pro humózní složku nosných vrstev a některé její vlastnosti jinde obtížně hledáme. Sluší se ale zamyslet nad tím, kolik jí skutečné v té či oné situaci kytky potřebují a nakolik je jen luxusním koníčkem zahradníků. V souvislosti s rostoucími náklady na dopravu je totiž využití místních zdrojů organických komponentů již nejen environmentální poblouznění, ale též holý ekonomický fakt. Často zapomínáme, že největším krokem k zúrodnění místa je jeho prostá kultivace, změna obsahu vzduchu, vodní kapacity a potenciálu poutat živiny. Samozřejmě za předpokladu udržitelnosti tohoto

28 stavu. Zde ovšem, marná sláva, pro trvalou změnu mechanických vlastností, minerální komponenty jsou cestou jednoznačně efektivnější a levnější než užití samotné organiky. Té pak lze používat mnohem méně a ve vybraných komponentech, které bychom jinak jen těžko hledali (borkované pecky, dřevní či rašelinová vlákna aj.). V perenářství dostal tedy zelenou zejména písek (říční, bez jílu) a štěrky jemných frakcí. Dokonce i v kontejnerové produkci už nalézáme expandované minerální komponenty, které umožní stabilní strukturu za zachování hmotnosti způsobilé k převozu. Ty tam jsou časy, kdy skalnička v p9cm měla kinetiku dlažební kostky. Minerální komponenty a obecné ochuzení se také stalo nástrojem autoregulace. Používání štěrků jako mulče se zavedlo vcelku promptně a i designově bylo rychle přijato. Ovlivnění vlastního nosného souvrství se též slibně rozvíjí. Samozřejmě na prvním místě stojí vmísení štěrků a písků do těžších půd při užití kompozic pro plné slunce s minimem péče. Zde je příklad vzatý z přírody celkem jasný. Čas ale přináší užití shodných poznatků i pro stanovištní okruh okraj lesa či vysloveně hajní podrosty. Ke slovu se dostává opět po letech tzv. bramboříková zem, tedy směs perku a listovky, v dnešním provedení pak jemná prosívka s rašelinovými komponenty. Ba co víc, světe div se, objevujeme kompost. Dvě dekády odstrkovaná popelka byla nalezena coby zdroj humusového složky. Jen se je znovu musíme naučit dělat tak, aby plevel nebyl jejich hlavní složkou. Podrosty V následujících řádcích zužme obecné téma perenových kompozic na prostor světelných deficitů. Pojem podrost vyjadřuje zejména prostor pod stromy a keři, tedy oblast tzv. zeleného stínu. Krajinářská architektura i zahradní design nezřídka pracují ovšem i se stínem budov a konstrukcí, který může být absolutní, použijme tedy v tuto chvíli pro něj pojem stín černý. V autorské projekci můžeme být občas svědky nedocenění fatálního rozdílu mezi povahou stínu budov a různých světelných požitků podrostů dřevin. Důsledky kořenové konkurence či vodním režimem počínaje a skutečnou mírou světelných stresů konče. Ve věci bylinného patra si musíme být vědomi zprvu skutečnosti, že jsme schopni valně změnit souvrství nosné vrstvy trvalým způsobem a udržet na něm téměř libovolné společenstvo. Změna stanoviště vyžaduje několikanásobek investice oproti využití přirozeného výchozího stavu. Ať už je jakýkoliv. Kromě kontaminací chemikáliemi a ropnými produkty má totiž i ta poslední antropozem, ba i ten nejhorší jíl, nějaké homogenizovatelné vlastnosti a využitelnost pro cílovou kompozici. Na rozdíl od bylinné etáže je u stromového patra trvalá změna stanoviště dlouhodobě neuskutečnitelná. Kromě zeleně na konstrukci. Zároveň je zde souvztažnost mezi konkrétním druhem stromu a na něj vázaném společenstvu natolik fixní, že zde bývá ještě výraznější užitnost lokálního

29 potenciálu, než u otevřených ploch. Prostory pod zachovanými stromy bývají na stavbách venkoncem posledními ostrůvky nějakých stabilizovaných nik s čitelným snímkem diverzity v lokalitě. Sama příroda nám je však dobrou ukázkou jakých paradoxů lze se dopouštět. Příkladem může být vřesoviště na vápenci vzniklé sekundárně na listovém opadu doubrav. Nebo se můžeme učit i na principu bulty/šlenky, anžto na vyvýšených místech najdeme onde diviznu vedle kypreje rostoucí ve sníženině. V podrostech lesů mírného pásma tak jsou vázané na surový humus stovky druhů, kterým je listový opad základním životním prostředím a nic jiného je nezajímá. Totéž pozorujeme u tzv. kotlíkových oportunistů, kteří náhle nastupují v případě pádu stromu v porostu na vzniklou světlinu, aniž bychom věděli, kde se tyto druhy náhle vzaly. Ve stejné chvíli můžeme dobře sledovat nejen zhroucení řady hajních druhů a nálet trnitých keřů, ale také významnou adaptabilitu několika zahradnicky nesmírně cenných druhů, které jsou schopny takovou dardu přežít. Podstatou pochopení nutných náležitostí každého stabilního společenstva je právě životní strategie. Správný poměr umožní postavit nejen funkční přirozený bylinný pokryv, ale i udržitelnou kulturní záhonovou kompozici. Zatímco čistě hajní společenstva jsou složena zejména z pokryvů a rostlin se zásobním orgánem, tak již drobné zvýšení světelného požitku rozevírá nůžky nabídky o řadu druhů, které se umí prosadit i jinou cestou. Vytváří velké množství semen, rostou do výšky, rozrůstají se do polykormonů nebo se účinně kombinují s některou z hajních strategií. Není těžké uhádnout, že jejich přežití je dané především mobilitou druhu. I my lidé, když se nám někde nelíbí, utíkáme různým způsobem. Strategii spálených mostů připomínají právě někteří kotlíkoví oportunisté, kteří se vysejí z podstaty a uhynou. Plíživé rozchody pak můžeme najít právě u polykormonů, které se zvolna přemisťují na svá nová působiště. Právě schopnost uhnout a přizpůsobit se je u druhů okraje lesa jedna z nejhodnotnějších vlastností, kterou lze v prvních letech života díla zahradní tvorby brilantně využít. Víme, že některé druhy peren mění v případě světelné nedostatečnosti svou strategii z trsnaté na výběžkatou, přičemž přestávají dočasně kvést. Podobně se samozřejmě mohou chovat při kosení, zavalení a v podobných dalších stresech. Zejména u černého stínu například můžeme zjistit, že několikapatrová budova dává rozlehlý stín, ale pouze v odpoledních hodinách. Obecně lze říci, že klíčové je období poledního žáru, které v červencových parnech panuje zhruba mezi jedenáctou ranní a třetí odpolední. Rostliny okraje lesa poměrně lépe snesou pět hodin ranního slunce, než pět hodin odpoledního. Za extrémní stres lze pak považovat proluku, či atrium, kde padá stín budov ráno a večer, zatímco v poledne se kytky pečou. Skladba společenstva a úpravy stanoviště a mají v případě podrostů jeden společný parametr. Obsahují složky dočasné a trvalé. Zatímco organická vylepšení jsou dočasná, minerální jsou trvalejší

30 až trvalá. Použité druhy v sortimentu záhonů či společenstev také dělíme dle funkční skupiny zejména na dočasné a trvalé, rsp. cílové. Právě sladěním nástupu celého díla v prvních třech letech ve vztahu souvrství a cílových rostlin můžeme významně snížit náklady na údržbu. Dočasné druhy a komponenty nosné vrstvy sehrají svojí ochrannou úlohu po dobu stabilizace a následně jsou vytlačeny cílovými za pomoci sílícího akcentu přirozených podmínek. V kulturních formách podrostů je hlavním kamenem úrazu ovšem civilizační stres. V rodinných zahradách si zejména domácí mazlíčci neberou servítek a ratolesti i omladina dávají zabrat okrase nemalým dílem. Buď jde přímo o stres fyzický, daný sešlapem či pádem, nebo o stres fyziologický daný zejména trousením různých roztoků a dalších substancí v nepravidelném rozmístění a čase. Ve veřejném prostoru lze jen stěží předjímat skutečnou zátěž místa, zvláště když kulturní člověk se vyznačuje zejména tím, že vše krásné dokáže zničit už jen proto, alebrž se na krásnosti shodne příliš mnoho lidí a rozhodnou se ji v neděli hromadně obdivovat. Při stavu veřejné zeleně v našich městech pak není divu, že cokoliv pěkného vyhladovělé davy doslova rozdupou chtíčem po kousku něčeho kulturního. Za předpokladu, že podrosty byly řádně vyprojektovány od souvrství po společenstvo až k technologii výsadby a velikosti výsadbového materiálu, přichází ke slovu doba do zajištění. V tomto směru nelze než doporučit podzimní výsadbu za předpokladu důkladné mechanické ochrany včetně zimních měsíců. Jak, známo bruslaři dokáží nakrájet z břehových peren salát a zimní radovánky dětí promění v mlat cokoliv, co se postaví sáňkám do cesty. Na druhou stranu jarní efemery velmi záhy definují statut záhonu u všech pravidelných návštěvníků a nástup dobře zakořenělých peren dává záhonu podstatně větší perspektivu rozvoje, než při jarní výsadbě. U podrostů se totiž při jarní výsadbě bohužel potká období rašení stromů se sázením a následným pokusem peren o kořenění. Ty ovšem v boji o vodu a kořenový prostor ve zkypřeném materiálu nemají oproti stromům prakticky šanci. Následně nejsou schopny čelit letním vedrům a celá výsadba snadno zkolabuje. Velkým tématem jsou výsadby v oblasti tzv. budoucího stínu. Poněkud školáckou chybou již lze snad dnes nazvat moment, kdy ono projekční kolečko symbolizující nově vysazený strom, doprovází hajní výsadba. Při použití standardního výsadbového materiálu s korunou nasazenou v podchozí výšce, se můžeme dočkat reálného stínu zhruba po pěti a více letech. Navíc jediný skutečně hodnotný stín je ten tzv. polední, pročež může těchto několik čtverečních metrů stínu ovlivňovat po několik let prostředí úplně mimo vlastní prostor pod stromem. Jistě, jiný tvar stínu má po pěti letech katalpa či jerlín, jinak to bude u buku nebo lípy. Nicméně s ohledem na běžnou životnost trvalkového záhonu v rozmezí šesti až osmi let, je nutno se smířit s tím, že primární kompozice by měla být především určena pro plné slunce. I zde je ale možné použít prvky vnitřní dynamiky a slunné taxony zneužít

31 k poskytnutí sekundárního stínu. Zejména do směsných kompozic pak můžeme vložit pružnou matrici z druhů s širokou ekologickou amplitudou či výraznou mobilitou, které si na změnu podmínek prostě dokáží počkat i v područí světlomilných trvalek. Významné rody podrostových trvalek Zahradnické šlechtění se dlouhodobě soustředí na prospěšné změny vlastností rostlin a je tedy naší výsostnou snahou tyto plody lidské práce vědomě a zodpovědně využívat. Záhonové pereny slunných rabat se těší pozornosti poněkud intenzivnější a historicky delší, než pereny podrostů, ale i ty nejsou nijakými popelkami, o čemž svědčí například více než stoleté selekce japonských sasanek, které jsou dosud běžně v sortimentu. Nahlédněme tedy alespoň k některým vybraným rodům trochu důvěrněji. Barevné listy bohyšek Mezi nejpopulárnější trvalky na světě patří bezpochyby bohyška či funkie, latinsky Hosta. Další vlna její obliby zachvátila v posledních letech mnoho zemí a již po několikáté se dostává do čela žebříčků prodejnosti i cen za rostlinu. Mají to na svědomí zejména výsledky některých amerických šlechtitelů, kteří za využití tkáňových kultur velice rychle vyvíjí nové linie, které se promptně uplatňují na trhu hladovém po novinkách. Registr kulturních variet již čítá údajně přes šest tisíc položek, přičemž valná část z nich pochází z posledních let. Jejich hodnota jako novinky často není příliš vysoká, mnoho z nich vzniklo jen jiným pojmenováním prakticky totožných rostlin vzniklých jako pupenové mutace na různých místech planety. Dostávají ovšem atraktivní jména filmů, osobností nebo názvy asociují jejich vybarvení. Přeložíme li si je, některá z nich zní opravdu lákavě. Cikánská růže, Černá mamba, Třešňový plod, Striptýz, Tetování, Smažená zelená rajčata, Bílé peří, Černý satén, Mnoho skvělých věcí, Rudý říjen, Vzpomeň si na mne, Don Quiote, Oheň a led, Vánoční stromek, Elvis žije, Červnová žloutenka, Král rybář, Pandořina skříňka, Princ waleský, Poutník, Nepřemožitelná.. a další. Co nám můžou nabídnout a co teď zrovna letí? Bohyšky se dostaly mezi elitu trvalek díky výrazně barevným listům, které dokáží pěkně doladit stinné partie. Už staré japonské kulturní variety mají okraje zelených či nasivělých listů bílé až do žluta. Barevnost se časem zintenzívnila a na bohyškách se vystřídaly již všechny kombinace pestrých variací ve všech velikostech a tvarových možnostech listů. Poslední vlna sebou nese ale i několik nových pohledů. U listů se hledají stříkané až pruhované typy a přelivy v rámci prolínání odstínů. Neobyčejně vyhledávané jsou nyní červeně zbarvené řapíky, kdy se tato ještě nedávno u host téměř nevídaná barva dere do listu.

32 Velice pěknou vlnou je také vyhledávání habituelních typů, to jest host, které jako vzrostlé tvoří elegantní rostliny. Listy se zmnoženou žilnatinou, přesný tvar, zvlněné okraje, vystoupavé trsy, dlouhé listy v ladných obloucích. Konečně, nezapomnělo se ani na květ, vždy tolik zatracovaný. Některé jsou neobyčejně intenzivně vonné, jiné velmi temně fialové, někdy s bílou kresbou, objevují se první nádechy do růžova nebo modra. Květy mohou být až dva metry vysoké nebo mají ostře červené lodyhy. Většina bohyšek dosahuje plného vybarvení v době kvetení, tedy na přelomu června a července. Tehdy se zejména u dospělých trsů můžeme těšit z jejich maximálního barevného účinu. Značná škála druhů ale umožňuje často netušenou hru barev v průběhu většiny roku. V pozdním jaru některé velmi barevně raší a část z nich později barvu ztrácí, mezitím ji jiné znova nabývají. Také kvetení se neodbývá jen začátkem léta, ale druhy se střídají mnohdy prakticky až do zámrazu, kdy většina host výrazně zlatožlutě zabarví. Japonské sasanky S úderem babího léta začíná foukat ze strnišť a záplavu podzimních barev předcházejí podzimní sasanky Anemone. Své jméno dostaly dle řeckého anemos vítr. Sasanky mají řadu druhů, kvetoucích na různých místech světa v průběhu celého roku, nicméně skupina A. japonica, hupehensis, matsudae, tomentosa a vitifolia dala za vznik řadě zajímavých selekcí a kříženců, které zpestřují svými pozdními květy naše zahrady již pár desítek let. Popsány byly již roku 1695 v Japonsku, ale první dovezl Robert Fortune do Anglie až v roce Jednotlivé druhy mají řadu synonym a jsou popisovány jako sobě vzájemné variety, nicméně rostou od Afghánistánu přes Tibet a Čínu až po Japonsko. Nejstarší kulturní variety se objevují již na přelomu 19. a 20. století a jsou v kultuře velmi úspěšné dodnes Honorine Jobert 1858, Whirlwind 1887, Prinze Heinrich 1902, Königin Charlotte 1906, Loreley Do druhé světové války byly vyselektovány všechny základní kombinace barev a stavby květů, přičemž následující léta přinesla víceméně zdokonalení sytosti a plnosti květů či délky kvetení. Květy jsou od čistě bílé po sytě růžové tóny až s nafialovělým líčkem vně plátků, jednoduché nebo více či méně poloplné. Výška rostlin je od 60 do 120cm v květu a kvetou od srpna do října, obé v závislosti na sortě a podmínkách. Japonské sasanky jsou rostlinami podrostu až okraje lesa. Snáší velice dobře stín či polostín i kořenovou konkurenci stromů, při dostatku vody obstojí i na bloudivém až občasném přistínění, zejména A. hupehensis. Některé její typy také bohatě odnožují a je třeba jim vybrat adekvátní místo. Lépe ustojí sušší stanoviště než hybridy A. japonica. Pro dobrý vzrůst a dlouhé kvetení vyžadují

33 humózní, propustnou a živnou zem, čerstvě vlhkou a spíše mírně kyselou. Na zimu uvítají vydatnou přikrývku listím či chvojí, hybridy od A. vitifolia mohou mít problémy s mrazuvzdorností. Škornice Přesto, že jsme archaický výraz pro boty mnozí zapomněli nebo si rovnou vybavíme nemožně špičatou středověkou obuv, jedna rostlina nám ho připomíná i dnes. Škornice má svůj latinský název Epimedium a určitě nemá nic společného s epidemiemi, ačkoli se občas takto přeřekne i lecjaký mistr tesař. Tato bylinná příbuzná dřišťálu je velice zajímavou trvalkou s řadou oddenkatých i trsnatých druhů. Právě charakter růstu je dělí na dvě skupiny s poměrně odlišnými nároky. Nic to nemění ovšem na tom, že životní styl škornic je běh na dlouhou trať. Trvá to, než se někde usadí a začnou se tvářit spokojeně, ale o to déle na sobě nenechávají znát nějakou nespokojenost či nedostatek. Rostliny škornic můžou být od vcelku malých trsů kolem 15 cm až po 60cm vysoké kousky a to ještě není v našich podmínkách zdaleka vyzkoušeno vše, co by tu mohlo s úspěchem růst. Některé z nich jsou více či méně stálezelené, v podstatě záleží na průběhu zimy, jak moc listy vydrží v kondici. Jisté je, že velmi časně zjara se začínají objevovat výrazné květy zároveň s často velmi zajímavě rašícími listy. Barvy květů začínají na bílých a krémových, přes růžové a oranžové jdou ke karmínově červeným, lila, fialovým nebo třebas bronzově hnědým. Nejenže jsou i květy vícebarevné, ale zejména mají rozličnou stavbu, dlouhé a kroucené ostruhy staví na květenství armády pavoukovitých nádher. Přes léto poskytují mnohé druhy vynikající pokryv a na podzim mnohé krásně zabarví. Výběžkaté druhy jsou starými dobrými známými našich zahrádek, pocházejí z Evropy či Malé Asie a jako rostliny jsou celkově nenáročné. Snesou i suchý stín pod vzrostlými stromy. Pokud jim dáme možnost se zde uchytit, vytvoří velice pěkný zapojený porost. Pokud brzy v předjaří odstraníme velmi časně staré listy, ukáží nám své kvetení v plné parádě. S trsnatými druhy je to poněkud složitější. Valná část jich pochází z Japonska, vyžadují humózní vlahou zem a uvítají mírně kyselou reakci. V zimě je může poškodit mráz a je dobré nastýlat rostliny listím. Exkluzivní květy nicméně stojí za tuto zvýšenou péči, o tom není pochyb. Novu dimenzi představuje nepřeberné množství nových druhů, které pocházejí z Číny a teprve nedávno se objevily v Evropě. Co vznikne z jejich selekcí a křížení se lze jen dohadovat, zatím však i co se týče vytrvalosti, vypadají slibně. Čemeřice

34 Intenzivní kulturní šlechtění čemeřic nemá příliš dlouhou historii a donedávna se soustředilo především na H. niger na rannost a velikosti květu. Jsou vyšlechtěny vcelku stabilní linie s květy kolem 9cm v průměru, velmi čistě bílými a schopnými kvést na vánoční trh, čímž se z čemeřice stala květinářská kultura. Křížením keřových druhů mezi sebou a bylinných k tomu se docílilo celé řady velmi pěkných rostlin. Vedle primárních hybridů H. x nigercors nebo H. x sternii, vzniká řada kultivarů odvozených od křížení, které započal slavný šlechtitel Eric Smith a které nesou označení H. x ericsmithii. Vyznačují se neobyčejně pohlednými měděně růžovými tóny, které vnáší do celé rostliny, lodyh, řapíků i bází květů. Jejich mrazuvzdornost, ale silně kolísá kultivar od kultivaru. Jednou ze skupin, která nyní prožívá bouřlivý rozvoj je H. torquatus, specielně plnokvěté formy, které se zatím v nemnoha pastelových barvách začaly objevovat na anglickém trhu. Květní plátky jsou relativně úzké, a proto budí zdání střapatosti. Prim mezi čemeřicemi drží ovšem samozřejmě Helleborus orientalis, druh velmi proměnlivý od Řecka přes Turecko až po kavkazskou oblast. V 70. letech se jejich selekcemi zabýval Eric Smith či Elizabeth Strangmann. Průlom nastal až o pár let později, kdy se do věci vložila anglická dáma jménem Helen Ballard. Je o ní známo, že začala svou šlechtitelskou práci až v pozdním věku a to se čtyřmi rostlinami! Dvě červené a dvě bílé čemeřice. Naučila se sama německy a posbírala po Malorce, Korsice, Jugoslávii a Kavkaze všechno co jí přišlo pod ruku. Do své smrti v roce 1995 (bylo jí 86let), položila základ všech hlavních šlechtitelských linií a většinu barevných odstínů také završila pojmenovaným kultivarem. Dvě barvy, modrá a oranžová, které sama nedokončila, zůstávají ještě dnes nedostižnými. I když i ona se přiblížila velmi a každým rokem se objevují nové rostliny. Kříženec H. niger a H. lividus nese její jméno H. x ballardiae a semenné linie z jejího křížení se obecně nazývají H. orientalis Helen Ballard Group. Svou práci předala k neskrývanému údivu anglických zahradníků německé šlechtitelce Gisele Schmiemann a to rostliny včetně svých poznámek. Malý náklaďáček, kterým definitivně opustila tato práce území království, byl sledován s určitými rozpaky. Gisela spustila úspěšně prodej semen a semenné linie čistých barev nechala podchytit patentem jako sérii Ladies. Tak jí plynou poplatky z každé prodané rostliny. Pokračuje ve šlechtitelské práci a údajně by měla domoci k návratu některých kultivarů pojmenovaných Helen do kultury. Britové ovšem nespí a pokračují v liniích Helen Ballard dál na rukou mnoha dalších. Jedničkou je jistě tým kolem Johna Massey v Ashwood nursery, Will McLewin, Roger Harvey, rodiné týmy v Blackthorn (R.&S.White) nebo Fibrex (H.&D.Key) a řada dalších nejen v Anglii, ale i ve Spojených Státech. Jarmanky