Hravý nácvik slovních druhů na 1. stupni ZŠ

Transkript

1 Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Pedagogická fakulta Oddělení celoživotního vzdělávání Závěrečná práce Hravý nácvik slovních druhů na 1. stupni ZŠ Vypracovala: Mgr. Šárka Vávrová Vedoucí práce: Mgr. Michaela Křivancová, Ph. D. České Budějovice 2017

2 Prohlášení Prohlašuji, že svoji závěrečnou práci jsem vypracovala samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. Prohlašuji, že v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím se zveřejněním své závěrečné práce, a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách, a to se zachováním mého autorského práva k odevzdanému textu této kvalifikační práce. Souhlasím dále s tím, aby toutéž elektronickou cestou byly v souladu s uvedeným ustanovením zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a oponentů práce i záznam o průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce. Rovněž souhlasím s porovnáním textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací Theses.cz provozovanou Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací a systémem na odhalování plagiátů. V Českých Budějovicích dne 6. května 2017 Šárka Vávrová

3 Anotace Závěrečná práce se zabývá hravým nácvikem slovních druhů na 1. stupni základní školy. Teoretická část obsahuje popsání slova a jeho druhů, dělení slovních druhů z hlediska sémantického, morfologického a syntaktického. Dále se zaměřuje na stručné seznámení s jednotlivými slovními druhy a jejich prezentaci v současných učebnicích pro 1. stupeň základních škol. Praktická část představuje praktický nácvik slovních druhů formou zajímavých her, úkolů, cvičení či pracovních listů. Klíčová slova: Slovní druhy, 1. stupeň základní školy, výuka, hry, instrukce Abstract The final thesis concerned with practice of parts of speech in Czech language in the lower primary school. The theoretical part describes parts of speech on basis of the semantic, morphological and syntactic term. Then shortly show individual parts of speech and their demonstration of contemporary Czech language textbooks for the lower primary school. The practical part present practice in the form of games, interesting works, exercises or worksheeds. Key words: parts of speech, the lower primary school, teaching, games, instruction

4 Poděkování Děkuji Mgr. Michaele Křivancové, Ph. D. za odborné vedení mé závěrečné práce, věcné připomínky a vstřícný přístup, který mi během psaní práce věnovala.

5 Obsah Prohlášení... 2 Anotace... 3 Klíčová slova:... 3 Abstract... 3 Key words: Úvod Teoretická část Slovo a jeho druhy Slovo Slovní druhy Kritérium sémantické Kritérium morfologické Kritérium syntaktické Hranice mezi slovními druhy Slovní druhy v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ Jednotlivé slovní druhy Substantiva Adjektiva Pronomina Numeralia Verba Neohebné slovní druhy Praktická část... 27

6 3.1 Hry a cvičení na poznávání a osvojování jednotlivých slovních druhů Třídíme hromádku slov Hry s vyjmenovanými slovy Jaký slovní druh nás probudí Jaký slovní druh nás rozpohybuje Telefonky Pexesa Živé pexeso Vláček Záhadná slova - Přesmyčky Šifry Sudoku Chytáme rybičky Hledáme slovní druh Jméno, město Osmisměrka Křížovky Barevné vybarvování Pracovní list Závěr Seznam použité literatury... 45

7 1 Úvod Jazyk a jazyková výchova je podle mne jedním z nejdůležitějších okruhů vzdělávání. Dobře ovládat svůj mateřský jazyk, umět se správně a vhodně vyjadřovat, bez problémů komunikovat verbálně či neverbálně, to vše a mnohem více se děti mají ve škole naučit. I přesto že pro některé z nás jsou tato témata velmi lákavá, mnohým nezní tak libozvučně. Děti si přeci chtějí hrát a vesele se bavit. Mnohdy to však při školním vyučování není tak lehké zařídit. Cílem této práce je proto pokus o vytvoření souboru hravých cvičení, které by mohly být podpůrným materiálem či inspirací pro pedagogy, kteří se snaží dětem zprostředkovat vyučování hravější, zábavnější formou. Snažím se tedy motivovat nejen žáky, ale i učitele. V teoretické části práce se pokusím o přehledné shrnutí slovních druhů stručnou definici, hranici mezi slovními druhy či kritéria vymezování slovních druhů. Dále se budu snažit o teoretické shrnutí jednotlivých druhů slov. U konkrétních druhů se zaměřím i na jejich představení v současných učebnicích českého jazyka pro žáky 1. stupně základních škol. Praktickou část zaměřím na hravé osvojování vědomostí v učivu o slovních druzích. Nabídnu zde soubor her a hravých cvičení, které mají za cíl pozitivně motivovat žáky, že učit se můžeme i zábavnou formou. Pedagogům se pokusím nabídnout několik nápadů na hravou činnost při vyučování českého jazyka. 7

8 2 Teoretická část 2.1 Slovo a jeho druhy Slovo Slovo můžeme chápat jako základní prostředek pro vyjadřování. Je to nejjednodušší útvar, který má ustálený význam (ať už jde o jednu hlásku např. a, i,, či o spojení více hlásek např. oni, ani, pes, ). Slovo můžeme vymezit a) z hlediska sémantického: Jde o jednotku slovní zásoby mající věcný, lexikální význam. U slov ohebných je taková jednotka tvořena celým souborem tvarů. Jsou i slova, která tento význam nemají nebo ho mají tak neurčitý a všeobecný, že je velmi obtížné ho popsat (zvukomalebná citoslovce; některé spojky /např. žel). Soubor všech slov představuje slovník toho kterého jazyka. b) z hlediska grafického: Za slovo považujeme útvar tvořený několika grafémy spojenými v celek (nebo jen jedním grafémem), oddělený od ostatních slov po obou stranách mezerou. c) z hlediska fonetického: Slovo je útvar složený z fonémů (několika i jednoho), sjednocený přízvukem a oddělený od ostatních slov potenciálními pauzami (s jedním hlavním slovním přízvukem). Ovšem jsou i slova bezpřízvučná, tzv. příklonky a předklonky, která se v proudu řeči přiklánějí k slovu přízvučnému. d) z hlediska morfologického: Tvar slova může obsahovat i několik slov grafických, např. složené analytické tvary slovesné {byl bych býval poslouchal, byl jsem poslán). e) z hlediska větného: Slova mají funkci větných členů nebo jsou větnými ekvivalenty, ovšem tuto funkci plní pouze slova plnovýznamová, předložky jen ve spojení se jmény, ostatní slova větnými členy nejsou, ale podílejí se na výstavbě a pragmatickém významu výpovědí a komunikátů. 8

9 f) z hlediska kontextu: Slova mívají jeden určitý význam, ať jde o slova jednoznačná, nebo mnohoznačná. (ČECHOVÁ, Marie. Čeština, řeč a jazyk, 2000, s. 75) Slovní druhy Všechna slova v českém jazyce můžeme roztřídit. Tradičně rozlišujeme deset slovních druhů: podstatná jména (substantiva), přídavná jména (adjektiva), zájmena (pronomina), číslovky (numeralia), slovesa (verba), příslovce (adverbia), předložky (prepozice), spojky (konjunkce), částice (partikule), citoslovce (interjekce). Ne vždy tomu tak však je. Marie Čechová ve svém díle Čeština, řeč a jazyk (2000) podotýká, že částice bývaly ve starších mluvnicích rozptýleny mezi příslovce, popř. citoslovce (ČECHOVÁ, Marie. Čeština, řeč a jazyk, 2000, s.86). Naopak se ojediněle jeden druh slov přidává, a to predikativa, která jsou běžně součástí adverbií (ve spojení je chladno, bylo potřeba). Při třídění jednotlivých slovních druhů však musíme vycházet z různých hledisek. Nemůžeme tedy jednoznačně zařazovat slova podle jednoho kritéria, ale musíme brát v potaz komplexní povahu jednotlivých slov a slovních druhů. Slovní druhy jsou vymezeny na základě tří kritérií. Ta se někdy doplňují, jindy si konkurují, přitom žádné kritérium samo o sobě není dostačující. Jsou to kritéria: sémantické/ významové, morfologické/tvaroslovné a syntaktické/skladební. (ČECHOVÁ, Marie. Čeština, řeč a jazyk, 2000, s ) Kritérium sémantické Ze sémantického hlediska pohlížíme na jednotlivá slova jako na nositele vlastního významu. Dělíme je proto na slova plnovýznamová (autosémantická) a neplnovýznamová (synsémantická), ostrou hranici však mezi nimi nenajdeme. Za plnovýznamová slova považujeme podstatná jména, přídavná jména, slovesa, příslovce, zájmena a číslovky, v mnohých případech i citoslovce. Nazýváme je autosémantickými, jelikož mají samy lexikální význam. Oproti tomu 9

10 neplnovýznamová slova samy lexikální význam nemají, získávají ho až po zapojení do kontextu. Řadíme sem tedy předložky, spojky a částice. U podstatných a přídavných jmen chápeme dobře význam jako samostatný. Ani u sloves nedělá určování obtíže. Zájmena, číslovky a některá příslovce mají substituční schopnost (zastupují podstatná jména, přídavná jména a příslovce), avšak můžeme je také zařadit do snadno zařaditelných slovních druhů. Problém při určování slovních druhů na základě sémiotiky nastává ve chvíli, kdy se změní přístup ke skutečnosti, a to především v oblasti abstraktního chápání. Například z červené růže vytvoříme červeň růže. Sémiotický význam je stejný, mluvnické určování slovního druhu nikoliv. (VESELKOVÁ, Alice. Slovní druhy a jejich netradiční pojetí na 1. Stupni základní školy, Univerzita Karlova v Praze, pedagogická fakulta, diplomová práce, 2015, s. 13) Dalším problémem by při určování slovních druhů mohly být částice. Původních pár výrazů vyjadřujících přání, se rozrostla o výrazy spojkové (Ale i ty, Jirko? Aby tě husa kopla!) a příslovečné (prý, snad, lze). Správné zařazení ke slovnímu druhu tedy záleží na kontextu věty či textu Kritérium morfologické Taktéž samotné morfologické (tvaroslovné) kritérium neroztřídí všechna slova do slovních druhů. Tvaroslovné hledisko platí totiž pouze u ohebných slovních druhů, k nimž se řadí podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky a slovesa. Ohebná slova zařazujeme podle toho, zda se skloňují (podle substantivního, adjektivního či zájmenného skloňování) nebo časují. Skloňují se tedy všechna jména (substantiva, adjektiva, zájmena a číslovky). Slovesa mění svůj tvar podle tří časů (minulý, přítomný a budoucí). Ostatních pět slovních druhů řadíme z morfologického hlediska k slovním druhům neohebným- nedají se skloňovat ani časovat. Avšak ani toto dělení není absolutní, protože existují i nesklonná substantiva, adjektiva, zájmena, číslovky a naopak např. některá adverbia mohou mít tvary měněné podle rodu a čísla (jakživ, jakživa, jakživi atp.), některé spojky mají formy vyjadřující osobu a číslo: abych, abys, 10

11 aby, ), citoslovce nebo částice mohou vyjadřovat 2. os. sg. a pl.: na X nate, viď X viďte apod. (KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 228) Kritérium syntaktické Posledním hlediskem je kritérium syntaktické (skladební). Zde bereme v potaz to, jakou syntaktickou funkci plní jednotlivá slova ve větě/výpovědi. Marie Čechová je definuje takto: Slova různé druhové platnosti plní rozmanité funkce v mluvnické výstavbě výpovědi, tzn. uplatňují se v rovině syntaktické/skladební jako slova-výpovědi (věty), jako větné členy a jako gramatické výrazy, pomocná slova při větné i textové výstavbě. (ČECHOVÁ, Marie. Čeština, řeč a jazyk, 2000, s. 90) Roli větných členů plní všechny plnovýznamové slovní druhy a citoslovce, která mohou mít obdobnou funkci, jako mají slovesa. Ostatní neplnovýznamová, neohebná slova sice nejsou větnými členy, podílejí se však na výstavbě výpovědí (spojky spojují výpovědi, větné celky i jednotlivé větné členy, předložky tvoří větné členy ve spojení se jménem, částice naznačují komunikační funkci a emoce. Spojky, některá zájmena, částice i příslovce slouží k udržení smysluplnosti a soudržnosti textu. 2.2 Hranice mezi slovními druhy Přesto že máme vymezených deset slovních druhů, do kterých zařazujeme jednotlivá slova, není hranice mezi jednotlivými druhy slov vždy jasně zřetelná. Stává se, že některá slova přecházejí od jednoho slovního druhu ke druhému. Jedná se především o substantivizaci adjektiv (cestující - člověk), adverbializaci (jít kolem, kvečeru, ), prepozicionalizaci (vzhledem k, během, ), konjunkcionalizaci (zatímco), interjekcionalizaci (božínku) a partikulizaci (to už nejde). Dále se můžeme setkat s pojmem slovně-druhová homonymie, kterou uvádí Marie Čechová. Jedná se o stejně znějící slovo, které však v různém kontextu zařazujeme k různým slovním druhům. (ČECHOVÁ, Marie. Čeština, řeč a jazyk, 2000, s. 91) 11

12 2.3 Slovní druhy v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ Jelikož není Rámcovým vzdělávacím plánem přesně určeno, ve kterém ročníku by se žáci měli se slovními druhy seznámit, není učivo v jednotlivých učebnicích jednotné. V současné době se žáci základních škol seznamují s učivem o slovních druzích ve 2. či ve 3. ročníku. Např. učebnice Český jazyk pro základní školy 2 z nakladatelství SPN nezařazuje slovní druhy vůbec. Učebnice z nakladatelství Nová škola, Prodos, Didaktis i Alter učivo ve 2. ročníku zařazují. Jde o krátké představení všech slovních druhů a stručné seznámení s podstatnými jmény a se slovesy. Veškeré informace se opakují i ve 3. ročníku a učivo o slovních druzích se zde ještě prohlubuje. Po rozmluvách se zkušenými kolegy pedagogy, učícími ve druhých i ve třetích ročnících základní školy, v níž jsem také pracovala, je prý zbytečné žáky s učivem seznamovat, jelikož je učiva málo a děti prý stejně vše zapomenou. Osobně si myslím, že to není na škodu. Ve třetím ročníku už se učivo o slovních druzích značně prohlubuje. Žáci se seznamují s mluvnickými kategoriemi substantiv a částečně i se slovesy. Proto předpokládám, že i malá zmínka napomůže v ostatních ročnících. Žáci si učivo prohlubují, není pro ně vše nové, není nového učiva tolik. 2.4 Jednotlivé slovní druhy Substantiva Podstatná jména jsou jednak názvy osob, zvířat a věcí, jednak samostatné názvy pro vlastnosti, děje a vztahy. Jsou ve větě nejčastěji podmětem nebo předmětem, ale mohou být i jiným větným členem. Mění tvary podle pádu a čísla, ale mají vždy jen jeden ze tří rodů: jsou buď rodu mužského, nebo ženského, nebo středního. Takto definují substantiva Bohuslav Havránek a Alois Jedlička (HAVRÁNEK, Bohuslav; JEDLIČKA, Alois. Stručná mluvnice česká, SPN, 1980, s. 46). Podstatná jména pojmenovávají substance buď konkrétně (podstatná jména konkrétní, např. člověk, moře) nebo abstraktně (podstatná jména abstraktní, např. důvěřivost, jásot, ). Hranice mezi konkrétními a abstraktními substantivy je 12

13 relativní, nejednou probíhá i uvnitř téže lexikální jednotky, např. psaní, kapání, mazání, označující jednou děj, podruhé výsledek nebo prostředek děje. (KOMÁREK, Miroslav. Příspěvky k české morfologii, Periplum, 2006, s. 32) Konkrétní podstatná jména můžeme ještě dále rozdělit na obecná, která označují obecně jakoukoli osobu, zvíře nebo věc (zámečník, kůň), a vlastní, jež označují určitou konkrétní osobu, zvíře či věc (Brok, Petr). Vlastní jména se navíc píší s velkým počátečním písmenem. Podstatná jména mívají zpravidla dvojí číslo: jednotné (singulár) a množné (plurál). Některá substantiva mají však jen tvary jednotného čísla, ale označují více věcí stejného druhu. Nazýváme je hromadnými (dříví, kamení, stromoví). Dále pak také podstatná jména látková, jež označují část i celek, tedy látku samu bez zřetele na množství (dřevo, mouka, cukr). (MELICHAR, Jiří; STYBLÍK, Vlastimil. Český jazyk, přehled učiva základní školy, 1988, s. 62) Další skupinou slov, jsou podstatná jména pomnožná, jež označují jednu věc tvarem množného čísla (nůžky, záda, dveře). K rozpoznání množství bývají vyjadřována pomocí druhových číslovek (dvoje kamna, troje kalhoty). U substantiv dále rozeznáváme trojí rod: mužský (chlapec), ženský (dívka), střední (kuře). Ve velké většině případů je gramatický rod totožný s rodem přirozeným. Není to však pravidlem. Proto musíme u mužského rodu určovat i podkategorii životnosti. Např. hmyz- tímto sloves sice označujeme živé tvory, avšak gramaticky musíme určit slovo hmyz za neživotné, jelikož se 1. a 4. pád singuláru shoduje. Toto platí i obráceně. Máme však i výjimku, a to možnost dvojího tvaru u neživých věcí. U některých substantiv označujících neživotné substance lze užívat koncovek životných i neživotných. Jsou to substantiva tvořená sufixy tel, -ec (ukazatel, ledoborec- Ledoborce vypluly. X Ledoborci vypluli.) (KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny. 2.opr.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, 234) Jelikož substantiva (adjektiva, zájmena a číslovky) patří mezi ohebné slovní druhy, které se skloňují, mění své tvary podle sedmi pádů v každém čísle. Pád je velmi důležitý, jelikož vyjadřuje funkce podstatného jména ve větě. K tomu, 13

14 abychom mohli pád určit, potřebujeme znát pádové otázky, jimiž se ptáme na konkrétní substantivum. Rozeznáváme: 1. pád nominativ- kdo? co? 2. pád genitiv- koho? čeho? 3. pád dativ- komu? čemu? 4. pád akuzativ- koho? co? 5. vokativ- oslovujeme, voláme 6. pád lokál- (o) kom? (o) čem? 7. pád instrumentál- kým? čím? Všechny pády mohou být předložkové nebo bezpředložkové, kromě lokálu, který je pouze předložkový, a vokativu, který je pouze bezpředložkový. Dále substantiva třídíme do skupin podle gramatického rodu a podle zakončení. V každé skupině máme několik vzorů, podle kterých skloňujeme ostatní podstatná jména. Pro zařazení ke vzoru je nutné znát rod a zakončení nominativu a genitivu singuláru určovaných substantiv. Rod střední: město, moře, kuře, stavení Rod ženský: žena, růže, píseň, kost Rod mužský životný: pán, muž, předseda, soudce Rod mužský neživotný: hrad, stroj K jednotlivým podstatným jménům však nemůžeme zařadit všechna jména. V rámci vzoru můžeme odlišovat podvzory (např. u vzoru hrad podvzor les). Dále se můžeme setkat se substantivy nesklonnými (přejatá neživotná podstatná jména), či se substantivy, jež mají adjektivní koncovky a skloňují se tedy podle vzorů přídavných jmen Substantiva v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ Podstatná jména jsou názvy osob (pekař), zvířat (slon) a věcí (míč). Ukazujeme si na ně ten, ta, to. (KONŮPKOVÁ, Monika; MARKOVÁ, Hana. Český jazyk 2: učebnice pro 2. ročník základní školy. Brno: Nová škola, 2014, s. 91) Takto definuje slovní druhy učebnice českého jazyka pro 2. ročník z nakladatelství Nová škola, Didaktis, Prodos nebo i starší vydání učebnic Fortuna. Všechny zmíněné 14

15 učebnice zařazují hned po podstatných jménech či výkladu celku slovních druhů výklad psaní velkých písmen ve vlastních jménech. Ze zadaných cvičení bychom mohli vybrat např.: doplnění či vypsání vhodných podstatných jmen do vět a z vět, třídění substantiv podle názvu osob, zvířat či věcí či vymýšlení podstatných jmen začínajících danou hláskou. Jak již bylo řečeno výše, ve třetím ročníku se výklad o slovních druzích opakuje. Ať už jde o doslovnou definici či podobné úkoly. Postupně se začíná s rozšiřováním. Podstatná jména jsou také názvy vlastností a dějů. Nejprve jsou zařazena velká písmena ve vlastních jménech a v místních názvech. Až po představení ostatních slovních druhů přechází učebnice k mluvnickým kategoriím. Stručně definuje, co je rod, číslo a pád. U podstatných jmen rozlišujeme trojí rod: mužský můžeme si ukázat zájmenem TEN (muž), ženský můžeme si ukázat zájmenem TA (žena), střední můžeme si ukázat zájmenem TO (dítě). U podstatných jmen rozlišujeme dvojí číslo: číslo jednotné vyjadřuje něco, co se vyskytuje jednou (pomohou určit zájmena TEN, TA, To), číslo množné vyjadřuje něco, co se vyskytuje víckrát (pomohou určit zájmena TI, TY, TA). Tvary podstatných jmen se mění podle pádů. Říkáme, že se podstatná jména skloňují. Rozlišujeme sedm pádů. Pád zjistíme pomocí pádové otázky. (DOLEŽALOVÁ, Alena Bára. Český jazyk 3: učebnice pro 3. ročník základní školy. Brno: Nová škola, 2015, s. 60) V ostatních učebnicích se výklad téměř shoduje. Každá si dodá pouze svůj vlastní příklad, na kterém novou látku vysvětluje. Pouze učebnice z nakladatelství Didaktis a Alter předkládá žákům navíc vysvětlení o životnosti podstatných jmen. Ostatní nakladatelství přidávají toto učivo až ve čtvrtém ročníku, kdy se jedná pouze o malé rozšíření. Proto si myslím, že je tato látka probíraná již ve třetím ročníku nadbytečná. Žáci se seznamují se všemi mluvnickými kategoriemi, takže mají dostatečné množství nové látky. Postupné rozšiřování a prohlubování je, myslím si, účinnější. Ve čtvrtém ročníku se, jak už bylo řečeno, jednotlivé kategorie prohlubují. Neustále se opakují stejné poučky, vysvětlení, občas je doplněno o malé rozšíření. Novým učivem je zde skloňování podstatných jmen podle vzorů. Velmi se mi líbilo odůvodnění z učebnice Nové školy: Milé děti, nyní dávejte dobrý pozor. Vodník 15

16 Lojzík vás seznámí s novým důležitým učivem. Když jste dřív psaly podstatná jména, nevěděly jste, zda v koncovkách napsat i nebo y. Váhaly jste např., jak napsat větu V lesích se prohánějí víly se strašidly. Nyní se naučíte skloňovat vzory podstatných jmen a podle nich potom tvořit i psát koncovky všech ostatních názvů věcí, zvířat, osob, dějů, vlastností. (MÜHLHAUSEROVÁ, Hana, JANÁČKOVÁ Zita, PŘÍBORSKÁ Olga, ZBOŘILOVÁ Jitka. Český jazyk 4: učebnice pro 4. ročník. Brno: Nová škola, 2011, s. 45) Každá z učebnic poté jasně a stručně vysvětluje skloňování podstatných jmen od středního rodu po mužský. Samozřejmostí je u každého rodu tabulka vzorů. V pátém ročníku se již do učebnic nové učivo o podstatných jménech nezařazuje. V některých učebnicích můžeme najít malé doplnění k prohloubení znalostí. Např. v učebnici pro 5. ročník nakladatelství SPN: Většina podstatných jmen vyjadřuje svými tvary dvojí číslo: jednotné a množné. Některá však mají tvary buď jen v čísle jednotném (listí, mléko) nebo jen v čísle množném (kalhoty, neštovice). (HOŠNOVÁ, Eva; ŠMEJKALOVÁ, Martina; VAŇKOVÁ, Irena; BURIÁNKOVÁ, Milada. Český jazyk 5 pro základní školy. Praha: SPN, 2010, s. 79) Vysvětlení učiva o podstatných jménech se ve všech zmíněných učebnicích téměř neliší. Obdobné jsou i úkoly na procvičování probrané látky. Co mě však zaujalo je to, že čím je učebnice novější (dle data vydání), tím ubývá cvičení na zopakování a procvičení, prohloubení znalostí. Naopak se mi zdá velmi dobré, že se všechny učebnice snaží navzájem propojovat již získané vědomosti. Např. Na základě znalostí o příbuznosti slov, mají děti tvořit další slova a zařazovat je ke slovním druhům. Tím se vědomosti upevňují. Děti nezapomínají, co se již naučily Adjektiva Druhým slovním druhem jsou adjektiva. Přídavná jména jako slovní druh se tradičně vymezují jako slova plnovýznamová, pojmenovací, blíže určující jiná slova, v závislosti na substantivu signalizující formálními prostředky kongruentní kategorie rodu, čísla, pádu. (Kolektiv autorů, Mluvnice češtiny 2 Tvarosloví; Praha: Academia, 1986, s. 69) Adjektiva tedy vyjadřují vlastnosti podstatných jmen, s nimiž 16

17 se shodují v rodě, čísle a pádě (černý pes, černá kočka, černé tele, černé oblečení, ). Z hlediska syntaktického plní přídavná jména ve větě nejčastěji funkci přívlastku (Hana má krásné nové šaty.), dále pak jmenné části přísudku (Pavel je milý.) a často také doplňku (Petr přišel skleslý.). I z hlediska významového můžeme adjektiva rozdělovat. Např. Příruční mluvnice češtiny vysvětluje toto rozdělení následovně: Kvalifikační adjektiva vyjadřují jen vlastnosti substancí, např. dobrý, pilný,. Jsou obvykle neutvořená. Mívají povahu subjektivního hodnocení a je většinou možné je stupňovat. Relační adjektiva vyjadřují kromě vlastností substancí i vztah k další substanci nebo ději, k jiné vlastnosti nebo okolnosti, od jejichž názvů jsou utvořena (např. studentský spolek). (KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 281) Jak již bylo zmíněno výše, většina přídavných jmen se může stupňovat. Stupňovat znamená vyjadřovat při srovnávání míru vlastnosti. Rozlišujeme tři stupně. Prvním stupněm je základní míra vlastnosti (starý muž, moudrý člověk). Druhým stupněm vyjadřujeme větší míru, než je základ (starší žena, moudřejší člověk), a třetím stupněm je největší míra vlastnosti (nejstarší osoba, nejmoudřejší král). Druhý slovní druh, tedy ohebný, se stejně jako podstatná jména skloňuje. U přídavných jmen odlišujeme deklinaci jmennou, složenou (tvrdou, měkkou) a smíšenou. V současné češtině se vyskytují jmenné tvary adjektiv pouze v 1. a ve 4. pádě obou čísel (Jsem dlužna. Ráda tě vidím zdrávu). A protože existují jen v malém počtu adjektiv tvrdých, bývají většinou součástí frazémů. (Příruční mluvnice češtiny, 2012) Složená deklinace adjektiv tvrdých má vzor mladý a adjektiva měkká se skloňují podle vzoru jarní. Posledním typem skloňování přídavných jmen je deklinace smíšená. Podle této deklinace se skloňují přídavná jména přivlastňovací typu otcův a matčin. 17

18 Adjektiva v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ Přídavná jména se v současných učebnicích druhého ročníku pro 1. stupeň základních škol vyskytují pouze ve výčtu všech slovních druhů. Ve třetím ročníku se o mnoho více nepřidává. Zazní zde pouze stručné vysvětlení: Přídavná jména vyjadřují vlastnosti osob, zvířat nebo věcí. Ptáme se na ně otázkami jaký?, který?, čí? (MIKULENKOVÁ, Hana; MALÝ, Radek, ČESKÝ JAZYK 3, učebnice pro třetí ročník základní školy. Olomouc, 2004, PRODOS, s. 50) Podobné vysvětlení zaznívá i u ostatních učebnic (Nová škola, SPN, Didaktis, Alter). Podobně stručně se probírají přídavná jména i ve čtvrtém ročníku. Žáci se zde pouze naučí rozlišit dvě kategorie: ohebné a neohebné slovní druhy. Pochopí tedy, že přídavná jména, stejně jako podstatná jména, mění své tvary, tedy se skloňují. Do této chvíle se v učebnicích vyskytují pouze cvičení na rozřazování slovních druhů, popřípadě vymyšlení vhodného přídavného jména k zadanému podstatnému jménu (Na tomto cvičení je dokázáno, že je velmi důležité ovládat nejprve podstatná jména, která na sebe adjektiva váží.). V pátém ročníku již žáci poznávají druhy adjektiv, jejich skloňování i stupňování. Opět se setkáváme s obdobnými vysvětleními ve všech zmiňovaných učebnicích. Nejprve se žáci seznamují se třemi druhy přídavných jmen. Podle zakončení se je následně učí rozeznávat. Následuje skloňování jednotlivých druhů. Téměř všechny učebnice seznamují žáky i se stupňováním adjektiv, některé učebnice přidávají i nepravidelné stupňování. Pouze nakladatelství Nová škola a Didaktis toto učivo vynechává. Což si myslím, není na závadu. Žáci se v pátém ročníku podrobněji seznamují s větším počtem slovních druhů, proto si myslím, že není důvod je novým učivem přetěžovat. Zvláště pokud se v dalších ročnících učivo o přídavných jménech opakuje a prohlubuje Pronomina Zájmena představují plnovýznamový ohebný slovní druh, v němž se různou měrou realizuje schopnost jazyka pojmenovávat substance a vlastnosti substitučně. (KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 18

19 ) Jejich funkcí je tedy zastupovat podstatná a přídavná jména (určitou osobu, zvíře, věc, vlastnost naznačují či na ně odkazují). Odtud můžeme vyvodit název za jména. Z tohoto důvodu mění svůj pád i číslo podle jména, které zastupují. Rozeznáváme sedm druhů zájmen podle významu. Zájmena osobní vyjadřují první, druhou a třetí osobu a zájmena zvratná. První osobou označujeme mluvčího (já, my), druhou adresáta (ty, vy) a třetí osoby nebo věci, o nichž mluvíme (on, ona, ono, oni, ony, ona). Zájmeno zvratné (sebe, sobě, si ) označuje vztah k osobě nebo věci, která je v téže větě podmětem, a to bez rozdílu, zda jde o osobu první, druhou nebo třetí. (HAVRÁNEK, Bohuslav; JEDLIČKA, Alois. Stručná mluvnice česká, SPN, 1980, s. 89) Pomocí přivlastňovacích zájmen je někomu (něčemu), něco (někdo) přivlastňováno, přisuzováno (můj stůl, tvůj obraz, její pes). K posesívním zájmenům můžeme přiřadit i zvratné zájmeno svůj, jehož tvary se shodují s formami zájmen můj, tvůj. Přivlastňuje osobě, pokud je ve větě podmětem. Ukazovacími zájmeny ukazujeme na bližší i vzdálenější osoby, věci nebo vlastnosti (ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám). Zájmena kdo, co, jaký, který, čí řadíme mezi tázací zájmena, jimiž se tážeme po někom či po něčem, žádáme doplnění informací. Tatáž zájmena mají v jiném kontextu a spojení i funkci zájmen vztažných. Přidávají se k nim ještě tvary zájmena jenž. Vyjadřují vztah vedlejší věty k některému členu z věty řídící. Neurčitými zájmeny blíže nenaznačujeme o kom nebo o čem se mluví, jde pouze o obecné naznačení. Skládají se z tázacích zájmen a různých předpon a částí (někdo, kdosi, cokoli ). Posledním druhem jsou zájmena záporná, kterými popíráme existenci osob, věcí či vlastností (nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný). U zájmen dále rozlišujeme, zda rozlišují rod (rodová) či nikoli (bezrodá). Mezi bezrodá řadíme zájmena 1. a 2. osoby, zvratné zájmeno se a zájmena kdo a co. Zájmena rodová můžeme skloňovat stejně jako přídavná jména (adjektivní skloňování zájmen) nebo zájmenným skloňováním, které ještě rozlišujeme na měkké (podle vzoru náš) a tvrdé (podle vzoru ten). 19

20 Pronomina v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ Stejně jako u adjektiv se zájmena ve druhém ročníku vyskytují pouze ve výčtu všech slovních druhů. Ve třetím ročníku se přidává povědomí o všech slovních druzích. Žáci jsou stručně seznámeni s tím, co zájmena vyjadřují. Slova, která zastupují podstatná jména, místo podstatných jmen označují osoby, zvířata a věci nebo na ně ukazují, se nazývají zájmena. Např. já, ty, on, ten, tamten (HOŠNOVÁ, Eva; ŠMEJKALOVÁ, Martina; VAŇKOVÁ, Irena; BURIÁNKOVÁ, Milada. Český jazyk 3 pro základní školy. SPN, 2008, s. 141) Některé z učebnic ještě připojují otázky, jimiž se na daná zájmena ptáme. Teprve v pátém ročníku se zájmena probírají více. Děti se seznamují s jednotlivými druhy zájmen, učí se je v náležitém tvaru, vhodně je doplňují do vět a do celých textů, určují pády osobních zájmen Skloňování osobních zájmen, což je pro žáky většinou, zvláště v některých tvarech, obtížné, představují některé učebnice stručnými a velmi přehlednými tabulkami s následnými vhodnými příklady (např. učebnice z nakladatelství SPN). Žádná z uvedených učebnic nenabízí zbytečně náročné vysvětlování ani úkoly. Vše z probraného učiva budou žáci doplňovat v dalších ročnících Numeralia Číslovky jsou čtvrtým ohebným slovním druhem. Vyjadřují počet, pořadí, počet druhů, počet opakování děje, násobenost, srovnání, míru a názvy číslic. Číslovky nemají jednotnou slovnědruhovou povahu. Jsou substitutem (podobně jako zájmena), který vyjadřuje kvantum jako substanci: pět, pětka, pětice, mnoho, jako vlastnost: pátý (student), pětinásobný (vítěz), několikáté (zpoždění), i jako okolnost: pětkrát (usnout). (KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s ) Ve školské praxi můžeme číslovky rozřadit do několika druhů. Číslovky základní znamenají počet a odpovídají na otázku kolik? (sedm, dvacet tři i třiadvacet). Základní číslovky mohou být vyjádřeny i neurčitě (mnoho, nemálo). Číslovky řadové vyjadřují pořadí a odpovídající na otázku kolikátý? (desátý). Stejně jako základní mohou být řadové číslovky v neurčitém tvaru (několikátý). Dalším 20

21 druhem jsou číslovky druhové označující počet druhů. Odpovídají na otázku kolikery? /kolikerý? (dvojí, troje). Stejně jako předešlé druhy i druhové číslovky mohou být vyjádřeny neurčitým tvarem (několikery). Poslední skupinou jsou číslovky násobné, které vyjadřují, kolikrát se určitá věc opakuje, kolikrát se něco znásobilo (třikrát, dvojí, jedenkrát i jednou). Opět mohou vyjádřit svou formu neurčitě (několikrát, mnohonásobný, častokrát). Numeralia, stejně jako ostatní jména, mohou vyjadřovat rod, pád a některé i číslo. Ve větách se chovají jako substantiva a adjektiva. Některé neohebné číslovky se zase chovají jako adverbia (jednou, dvakrát, několikrát). Číslovky jako ohebný slovní druh můžeme také skloňovat. Jelikož se některé chovají jako substantiva, můžeme je jako substantiva i skloňovat (tři, pět, milion, devatero, dvojka). Adjektivní skloňování mají číslovky řadové, druhové a typy jako milionový, pětinásobný aj. Některé číslovky však nejdou zařadit ani k substantivnímu, ale ani k adjektivnímu skloňování (např. jeden se skloňuje jako zájmeno ten- jde o tzv. zájmenné skloňování). Některé číslovky zůstávají nesklonné - typ několikrát Numeralia v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ S číslovkami, jako se slovním druhem, se žáci prvního stupně základních škol setkávají opět ve druhém ročníku, v řadě všech slovních druhů. Více informací získávají ve třetí třídě. Jde většinou o stručné charakterizování slovního druhu. Např. učebnice Nová škola (2015) vysvětluje číslovky následujícím způsobem: Číslovky jsou slova, která vyjadřují počet, pořadí nebo kolikrát se něco vyskytuje. Odpovídají na otázky: kolik? Kolikátý? Kolikrát? (DOLEŽALOVÁ, Alena Bára. Český jazyk 3: učebnice pro 3. ročník základní školy. Nová škola, 2015, s ) Stejně jako předešlý slovní druh se i číslovky detailněji probírají až v pátém ročníku. Žáci se učí jednotlivé druhy číslovek, správná skloňování a v neposlední řadě i správné psaní číslovek. V učebnicích nechybí zajímavé úkoly (např. číselné rébusy či výskyt číslovek ve známých pohádkách- Nová škola 2015). 21

22 2.4.5 Verba Slovesa patří, stejně jako předchozí slovní druhy, k ohebným plnovýznamovým slovním druhům. Na rozdíl od nich se však neskloňují, ale časují. V nejobecnější rovině lze říci, že jednak vyjadřuje stavy, prosté a akční mutace těchto stavů a jednak procesy a změny těchto procesů. (KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 310) Slovesa tedy vyjadřují činnost podmětu, nebo stav podmětu a jeho změnu. Jak již bylo řečeno, slovesa se časují, mění tedy své tvary. Mohou být vyjádřeny trojí osobou (mlčím, mlčíš, mlčí), dvojím číslem (mlčíš, mlčíte), trojím časem (mlčím, mlčel jsem, budu mlčet), trojím způsobem (mlčím, mlč, mlčel bych), dvojím rodem (mlčel jsem, byl umlčen) a videm (mlčet, umlčet). Slovesná osoba slouží k orientaci mezi účastníky promluvy. 1. osoba je mluvčí, 2. osoba adresát a 3. osoba je nezúčastněný. Číslo je těsně spjato se slovesnou osobou. Vystihuje singularitu nebo pluralitu konatelů děje nebo objektů děje. (KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 315) Určitými tvary vyjadřuje sloveso také čas, jež rozlišujeme trojí. Přítomný čas vyjadřuje děj, který se odehrává v okamžiku probíhající promluvy. Minulý čas vyjadřuje děj, jenž se stal před okamžikem promluvy. Budoucí čas vyjadřuje děj, jenž se teprve odehraje. Trojí způsob u slovesných tvarů určitých můžeme rozdělit na oznamovací, jenž prostě oznamuje slovesný děj, rozkazovací, jenž vyjadřuje rozkaz či přání, podmiňovací, jehož děj je možný, ale klade si podmínku. Dále u sloves určujeme slovesný rod činný, kterým můžeme říci, co činí podmět věty. U trpného rodu činí děj někdo jiný, než je podmět věty. U slovesných tvarů vidu dokonavého sledujeme děj jako ohraničený, ukončený. Oproti tomu slovesa nedokonavá jsou probíhající. Slovesné tvary, které jsou schopné vyjádřit jednu ze tří osob v jednotném či množném čísle a způsobu, nazýváme slovesnými tvary určitými. Tvary, které toto nejsou schopny vyjádřit, pojmenováváme slovesnými tvary neurčitými, mezi které patří infinitiv, příčestí minulé, příčestí trpné a přechodníky minulé i přítomné. Z morfologického hlediska můžeme slovesné tvary rozlišit na jednoduché a složené. Jednoduché tvary slovesné jsou aktivní tvary indikativu prézenta, 22

23 indikativu futura sloves dokonavých, imperativu, futura sloves pohybových, aktivní přechodníky přítomný a minulý a infinitiv aktivní. Složené tvary slovesné jsou indikativ préterita, futurum sloves nedokonavých, tvary opisného pasiva a kondicionál přítomný a minulý, pasivní přechodníky a infinitiv pasivní. (KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 324) U verb můžeme dále rozlišit, zda jsou vyjádřeny jednoduchým či složeným tvarem. Ve složených tvarech spojujeme významové sloveso s tvarem slovesa být/bývat (mlčel jsem) Verba v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ Slovesa jsou slova, která vyjadřují, co osoby, zvířata a věci dělají nebo co se s nimi děje (sedí, utíkají, čteme). (KONŮPKOVÁ, Monika; MARKOVÁ, Hana. Český jazyk 2: učebnice pro 2. ročník základní školy. Nová škola, 2014, s. 92) Takto vysvětluje slovesa ve druhém ročníku učebnice Nová škola. Ostatní učebnice se však ve vysvětlení nijak výrazně neodlišují. Detailněji se učivo neprobírá. Žáci se učí slovesa najít ve větě, vyprávět co kdo dělá, vyprávět podle obrázku. Ve třetím ročníku se vše známé opět zopakuje a vědomosti si děti dále prohlubují. Učí se, že slovesa jsou ohebným slovním druhem, tedy že se časují. Proto se zde žáci seznamují se slovesným číslem, osobou a časem, ale také s pojmem infinitiv či zvratné sloveso. Mezi nejčastější úkoly patří opět vyhledávání sloves ve větách, určování osoby, čísla a času, ale například také mají žáci za úkol převyprávět text v minulém čase, doplňovat zájmena ke slovesům. Velmi pěkně jsou představena slovesa v učebnici SPN. Celou kapitolu provázejí úryvky z knih Karla Čapka a jsou doplněny zajímavými úkoly. Nejen že se žáci seznamují s novým učivem, ale podněcuje je zajímavý (mnohdy i nedokončený) text, se kterým se dá nadále velmi tvořivě pracovat. Ve čtvrtém ročníku se po prvotním opakování učivo dále doplňuje o vysvětlení jednoduchých a složených tvarů, určitých a neurčitých tvarů. Učebnice SPN a Didaktis zahrnuje i učivo o slovesném způsobu. Ostatní učebnice si probírání 23

24 slovesného způsobu nechávají až na ročník pátý, v němž si žáci dosud získané vědomosti opakují a upevňují Neohebné slovní druhy Neohebných slovních druhů rozlišujeme v českém jazyce pět, stejně jako ohebných slovních druhů. Do této skupiny patří příslovce, předložky, spojky, částice a citoslovce. Jelikož se neohebné slovní druhy na prvním stupni základních školy neprobírají tak obsáhle, rozhodla jsem se je všechny zařadit do jedné části. Příslovce (Adverbia) se sémanticky třídí v podstatě podle typu okolností, které vyjadřují: okolnosti místní, časové, způsobové a příčinné jsou vyjadřovány adverbii místa, času, způsobu a příčiny. (Kolektiv autorů, Mluvnice češtiny 2 Tvarosloví; Academia, 1986, s. 189) Mezi příslovce místní můžeme zařadit např. všude, tam, domů. Mezi časové patří např. zítra, potom, odkdy, pak. U způsobových adverbií (vyjadřují způsob, míru či zřetel) se objevují např. dobře, snadno, trochu, hezky. A k příslovcím příčiny můžeme přiřadit např. schválně, navzdory, náhodou. Dále můžeme mezi příslovce zařadit také příslovečné spřežky, které vznikly spojením předložky a podstatného jména, přídavného jména nebo zájmena. Patří sem např. shora, zdola, kvečeru, nahoře, beztoho. Píšeme je vždy dohromady. Některá příslovce, i když jsou neohebnými slovními druhy, můžeme stejně jako adjektiva stupňovat, např. snadno, snadněji, nejsnadněji. Předložky jsou slova neohebná, která vyjadřují podobné okolnosti jako příslovce, totiž místo, čas, způsob, příčinu aj. Mají sice svůj vlastní význam, ale ten se projevuje teprve ve spojení předložky se jmény, s nimiž se spojují; samostatně se předložky v řeči nevyskytují. (HAVRÁNEK, Bohuslav; JEDLIČKA, Alois. Stručná mluvnice česká, SPN, 1980, s. 143) U prepozic můžeme rozeznávat, zda jsou vlastní (původní) či nevlastní (nepůvodní). Vlastní předložky jsou taková slova, jež se vyskytují pouze jako předložky. Oproti tomu nevlastní předložky mohou být podle významu i jiným slovním druhem (kolem, pomocí, uprostřed). Spojky (Konjunkce) jako další neohebný slovní druh jsou velmi výstižně formulovány v Příruční mluvnici češtiny (2012): Spojky jsou slova neohebná, 24

25 neplnovýznamová, sloužící ke spojování vět i částí vět, a to jako členů rovnocenných, spojených vztahy koordinace, nebo nerovnocenných, spojných vztahy subordinace. Spojky tedy vyjadřují jejich vzájemný vztah. (KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 350) I konjunkce můžeme pro přehlednost roztřídit. Spojky parataktické (souřadicí) vyjadřují významový poměr mezi souřadně spojenými větnými členy či větami. Řadíme sem např. spojky: a, i, ani, nebo, buď- nebo, ale Spojky hypotaktické (podřadicí) vyjadřují poměr věty vedlejší k větě řídící. Do této skupiny řadíme např. spojky: protože, že, aby, neboť Částice (Partikule) jsou devátým slovním druhem. Uvozují věty a tím napovídají, o jaký druh věty se jedná (otázka, rozkaz, oznámení, zvolání). Naznačují ale také různý postoj mluvčího k jejich obsahu (Zdalipak to víš?). (HAVRÁNEK, Bohuslav; JEDLIČKA, Alois. Stručná mluvnice česká, SPN, 1980, s. 146) Samostatně nejsou větnými členy. Citoslovce (Interjekce) jsou posledním neohebným slovním druhem. Ve větě stojí tento slovní druh samostatně. Interjekce vyjadřují především pocity (mňam, fuj), emoce (au, hurá, páni), snaží se napodobovat hlasy a zvuky (buch, mňau, ťapy ťap). Citoslovce mohou ve větných celcích nahrazovat některé větné členy (zejména přísudek)- v takovém případě jsou součástí věty a nestojí mimo ni, tudíž se ani neoddělují čárkou Neohebné slovní druhy v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ Předložky se spojují se jmény. (v, z, s, k, u, na, nad, pod, za, před, přes, mezi, od, do) Píší se zvlášť před slovem, ale čteme je dohromady. (BURIANOVÁ, Hana; JÍZDNÁ, Ludmila; TARÁBKOVÁ, Mária. Český jazyk, učebnice pro 2. ročník základní školy. DIDAKTIS, 2009, s. 74) Takto stručně definuje předložky ve druhém ročníku učebnice DIDAKTIS (2009). Ostatní učebnice mají podobně srozumitelné vysvětlení. Stejně tak pro slovní druh spojek nacházíme v učebnicích pro druhý ročník téměř jednotné vysvětlení: Spojky jsou slova, která spojují slova nebo věty. (KONŮPKOVÁ, Monika; MARKOVÁ, Hana. Český jazyk 2: učebnice pro 2. ročník 25

26 základní školy. Nová škola, 2014, s. 95) Po výčtu spojek mají děti většinou za úkol vybrat správnou spojku (předložku) a vložit ji do věty. Ve třetím ročníku už žáci získávají povědomí o všech neohebných slovních druzích. U každého slovního druhu je opět podáno stručné a jasné vysvětlení. Následují jednoduché úkoly na procvičení a upevnění nového učiva. Žádná z učebnic nevěnuje jednotlivým slovním druhům více než jednu stránku (vysvětlení, příklady, úkoly). Ve čtvrtém a v pátém ročníku si žáci neohebné slovní druhy vždy připomenou v několika cvičeních. Upevňují si své znalosti, procvičují a doplňují informace z daných úkolů. Rozsah učiva o neohebných slovních druzích není velký, ale myslím si, že je plně dostačující. Děti se mají naučit poznat jednotlivé ohebné i neohebné slovní druhy ve větách, v textech. Mají získat stručné povědomí o všech slovních druzích. Podrobnějšího probírání se dočkají ve vyšších ročnících. 26

27 3 Praktická část Jak již bylo výše řečeno, žáci se od druhé či třetí třídy začínají seznamovat s učivem o slovních druzích. Podle očekávaných výstupů RVP ZV mají žáci na 1. stupni ZŠ rozlišovat slovní druhy v základním tvaru, užívat v mluveném projevu správné gramatické tvary podstatných jmen, přídavných jmen a sloves, určovat slovní druhy plnovýznamových slov a využívat je v gramaticky správných tvarech ve svém mluveném projevu. Pro využití nabízených her a cvičení jsem proto vycházela právě z výstupů RVP ZV. Žáci potřebují při osvojování a upevňování nového učiva zajímavé a motivační podněty. V následujících kapitolách jsou uvedeny některé hravé formy cvičení, které by mohly zvýšit zájem žáků o probírané učivo. Některé z her a úkolů mohou být použity jako úvodní motivace k práci, další se mohou zařadit ke konci hodiny, jelikož nejsou tak náročné a žák u nich dokáže udržet pozornost i přes celkovou únavu. Některé z her mohou být doprovázeny pohybem, který zvýší aktivitu u dětí a žáci si ani neuvědomí, že si právě osvojují nové učivo. U každé hry či u každého cvičení je popsán cíl, organizační formy práce, pomůcky a metoda, jak s daným úkolem pracovat. 3.1 Hry a cvičení na poznávání a osvojování jednotlivých slovních druhů Třídíme hromádku slov Cílem práce je seznámení s novými pojmy (slovní druhy, jednotlivé konkrétní slovní druhy), zjištění, že každé slovo se může zařadit do určité skupiny slov, která si je nějakým způsobem blízká. Děti rozdělíme do skupin. Každá skupinka dostane hromádku kartiček (přibližně 20). Na každé z kartiček je napsané jedno slovo. Děti mají za úkol slova roztřídit. Vymýšlíme slova jednoduchá, konkrétní. Např.: kočka, pes, já, osm, ty, dělat, 27

28 Po roztřídění si s dětmi vysvětlujeme jednotlivé hromádky slov (proč zařadily konkrétní slovo do dané skupiny, jaké další by tam mohlo patřit, ). Vzniklé skupiny následně pojmenujeme. Varianta Tato skupinová práce může dobře posloužit i v dalších hodinách zaměřených na výuku slovních druhů. Např. pokud na lístečky napíšeme pouze podstatná jména. V tomto úkolu je motivující to, že dítě přijde na nové učivo úplně samo či se spolužáky. Variant této práce, kterou jsem vymyslela, může být tedy mnoho. Dá se využít na vyvození jakéhokoliv učiva (druhy přídavných jmen, mluvnické kategorie ohebných slovních druhů, ) Hry s vyjmenovanými slovy Jednotlivé úkoly a práce s vyjmenovanými slovy jsou velmi efektivní. Děti mohou procvičovat v jednu chvíli již učivo dříve probrané a zároveň i učivo nové. Žák si opakováním, procvičováním učivo upevňuje, hledá nové významy. Inspirací při vytváření tohoto cvičení mi byla náslechová hodina u žáků 3. ročníku. Varianty 1. Děti rozdělíme do skupin. Jedna skupina má za úkol vybrat ze všech vyjmenovaných slov pouze podstatná jména. Druhá skupina vybírá pouze přídavná jména, další skupina slovesa, Dvě skupiny mohou mít stejné zadání. Po splnění úkolu mohou výsledek konzultovat, mohou debatovat, zdůvodňovat. Žáci se tím učí diskutovat, odůvodňovat svá tvrzení, uvádět další příklady, rozvíjí si slovní zásobu. 2. Další variantou může být třídění v rámci podstatných jmen jedna skupina může vybrat slova označující zvířata, druhá věci, další vlastní jména. 3. Další možností může být vymýšlení slov příbuzných. Např. ze slovesa MÝT utvořte podstatné jméno, přídavné jméno. Děti mají spoustu možností k vymýšlení. 28

29 S vymyšlenými slovy můžeme nadále dobře pracovat. Můžeme tvořit věty, souvětí z několika zadaných slov, či celé příběhy Jaký slovní druh nás probudí Všechny děti mají položené hlavičky na lavici a mají zavřené oči. Předem se domluvíme, jaký slovní druh nás probudí, např. sloveso. Učitel říká různá slova. Vždy, když zazní sloveso, zvednou děti hlavy z lavice. Další možností je, že učitel neříká pouze slova, ale čte například nějakou pohádku, kratší úryvek z knížky či čítanky. Učitel vidí, zda děti učivo zvládají, zda potřebují ještě procvičování. Děti si při této hře odpočinou. Sice musí přemýšlet, ale velmi se u této hry zklidní. Inspirací při vymýšlení této hry mi byla má bývalá paní učitelka, která s námi tuto hru hrála při procvičování různých druhů učiva Jaký slovní druh nás rozpohybuje Obdobná hra jako je předchozí aktivita, která mi byla inspirací. Děti sedí na židlích v kruhu a mají zavřené oči. Před hrou se žáci s učitelem domluví, co budou dělat, jestliže zazní jednotlivé slovní druhy. Např. když zazní podstatné jméno, zvedneme ruku, když zazní sloveso, sáhneme s prstem na nos. Aktivit nesmí být příliš mnoho, aby se dětem nepletly. Zábavnou formou si děti procvičují jednotlivé slovní druhy, zároveň se u hry odreagují, podle zvolené aktivity se i protáhnou. Zavřené oči mají žáci nejen z důvodu opisování, ale tato forma je pro děti i zábavnější. Varianta: Tuto hru můžeme využít i při nácviku mluvnických kategorií slovních druhů. Např. vždy, když zazní přídavné jméno tvrdé, zataháme se za ucho, 29

30 3.1.5 Telefonky Každé dítě dostane kartičku se slovem. Úkolem je telefonovat ostatním slovním druhům. Např. Podstatné jméno stůl volá slovní druh 8+2. Následně se ozve daný slovní druh: Citoslovce mňau, citoslovce au, A pokračuje se dále. Tato aktivita je náročnější v tom, že si dítě musí nejprve samo uvědomit, jakým je slovním druhem, následně jakým číslem označujeme daný slovní druh a dále musí pozorně sledovat, jaký se říká příklad. Jelikož jsou ale příklady lehké, nebývá toto až takový problém. Děti hra baví. Opět je variabilní v tom, že se dá využít i při procvičování jiného učiva či v jiných předmětech. Hlavním cílem aktivity je především přiřazování slov k jednotlivým slovním druhům. Můžeme ji zařadit jako oživení hodiny, zopakování v začátku hodiny či na konci výuky, když jsou již děti unavenější. Tuto hru jsem měla možnost vidět při náslechové hodině u žáků 2. ročníku Pexesa Tato známá dětská hra má ve vyučování českého jazyka velké uplatnění. Proto mě napadly i další varianty. Při nácviku slovních druhů ji můžeme využít hned v několika formách. Děti si hravou formou procvičují či opakují učivo. Děti rozdělíme do skupinek či do dvojic, rozdáme jim pexeso. Děti hrají, učitel obchází jednotlivé skupiny a pozoruje, dohlíží na správnost prováděné hry. Všechny karty se zamíchají, otočí se lícem dolů tak, aby se žádná nepřekrývala. Žáci postupně otáčejí dvojice karet lícem nahoru tak, aby okolní hráči viděli otočené slovo slovní druh. Pokud obrácené karty patří k sobě, dítě si je ponechává a otáčí další dvojici. Pokud k sobě karty nepatří, otočí se opět lícem dolů a pokračuje další hráč. Hraje se tak dlouho, dokud nejsou všechny karty spárovány. Vítězí hráč s vyšším počtem karet. Varianty: 1. Máme 10 párů karet. Žáci hledají pár slovní druh slovo jako příklad slovního druhu, např. podstatné jméno strom, sloveso pracovat 30

31 2. Opět máme 10 párů kartiček. Děti hledají odpovídající dvojici. Tentokrát je však místo slovního druhu napsaná číslice Dvojice budou tedy tvořit číslo označující slovní druh slovo jako příklad slovního druhu, např. 2 krásný. Postupně můžeme dávat dětem složitější příklady, slova, která nejsou v základním tvaru. 3. V další možnosti hledají žáci pouze slova od stejného slovního druhu. Např. pán krabice, já tvoje, Živé pexeso Varianta předešlé hry může mít, pro děti možná zábavnější, formu živého, osobního zapojení do hry. Jelikož jsou žáci osobně zapojeni do hry, je cíl hry efektivnější. Děti se učí novým slovům, procvičují si slovní druhy. Tato hra mě velmi zaujala při náslechové hodině. V úvodu hry se vyberou dva hráči, kteří jdou za dveře (nesmí slyšet, na čem se zbytek třídy domlouvá). Ostatní žáci jsou vyučujícím rozděleni do dvojic. Každá dvojice představuje jeden slovní druh. Sami žáci, si určí, které přesně slovo budou. Např.: Anička a Pavel jsou podstatná jména. Anička přestavuje podstatné jméno tužka a Pavel zastupuje slovo okno. Následně jsou zavoláni zpět žáci, kteří byli za dveřmi a kteří budou hádat správné dvojice. Tak jako u předešlé hry se dvojice střídá v hádání a hledání párů. Hádající vždy řekne jméno spolužáka, ten se postaví a řekne, jaké je konkrétní slovo (tužka). Hádající si tedy musí uvědomit, že hledá dvojici k podstatnému jménu. Opět vyvolá jiného spolužáka, ten se opět postaví a řekne, jaké slovo zastupuje. Pokud hádající uhodne pár, dvojice se zvedne a dále se hry účastní jako divák. Pokud hádající neuhodne dvojici, pokračuje druhý hadač. Takto se žáci střídají do nalezení všech dvojic. 31