Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno

Transkript

1 Anotace Autor Jazyk Materiál seznamuje žáky se základními pojmy k tématu starověký Řím Mgr. Pavel Šupka(Autor) Čeština Očekávaný výstup M/01 Elektrotechnika M/01 Technické lyceum M/01 Strojírenství M/01 Zdravotnický asistent M/04 Zdravotnické lyceum M/01 Hotelnictví Speciální vzdělávací potřeby - žádné - Klíčová slova Reformy bratří Gracchů, Sulla, otroci, Spartacus, triumviráty, Caesar, Octavianus, Nero, Vespasianus, Marcus Aurelius, principát, dominát, Konstantin, křesťanství, stěhování národů Druh učebního materiálu Druh interaktivity Cílová skupina Stupeň a typ vzdělávání Typická věková skupina Vazby na ostatní materiály Učební text Kombinované Žák odborné vzdělávání let Je součástí DEJ

2 Starověký Řím 2 Krize republiky a její zánik 1. Příčiny vyplývaly z výsledků punských válek rostoucí bohatství a moc nobility, nespokojenost chudých a nemajetných, levná práce otroků. Nastal mravní úpadek vládnoucích vrstev úplatky, vydírání provincií, osobní zájmy před zájmy státu Pokus řešit problémy měla pozemková reforma bratří Gracchů (tribunové lidu) v letech 133 a 123 př. n. l. (pokusili se o stanovení tzv. pozemkového maxima a přebytečná půda měla být rozdělena chudým; poté se snažili udělit římské právo i provinciím tak by se římští bezzemci mohli dostat k půdě jinde a zároveň by se zajistil dostatek vojáků římské armádě). Jejich snaha byla neúspěšná. Byli zavražděni. 3. Římané se rozdělili na populáry (opatrní zastánci reforem př. Gaius Marius, vojevůdce) a optimáty (odpůrci reforem z řad nobility př. Lucius Cornelius Sulla). Tito soupeří o moc. V roce 82 př. n. l. skončila občanská válka a Sulla uchopil moc Sullova diktatura, teror, likvidace protivníků pomocí proskripce (seznamy nepohodlných, kteří mohli být beztrestně zabiti).

3 4. Další nepokoje povstání otroků. Největší bylo Spartakovo povstání v letech př. n. l. Spartacus vedl vzbouřené gladiátory (60 tisíc), chtěl je odvést do Galie, ale nebyli jednotní. Nakonec byli otroci poraženi, pro výstrahu ukřižováno podél cesty z Capuy do Říma. 5. V této době se ukazuje slabost republiky a neschopnost úředníků řešit krizové situace. Roste vliv schopných vojevůdců, kteří ovládají politický život a uzavírají spolu smlouvy triumvirát (60 př. n. l.) Pompeius, Crassus a Caesar. Crassus padl jako první a mezi zbývajícími vypukla občanská válka (49 45 př. n. l.). Caesar ( př.n.l.) už předtím byl velmi ctižádostivý, 59př.n.l. byl konzulem, poté se svou armádou dobyl pro Řím Galii. Caesar nakonec zvítězil, Pompeius byl zavražděn. Caesar zasáhl i do egyptské politiky ve prospěch Kleopatry. 7. Caesar se stal doživotním diktátorem, měl právo jmenovat úředníky, přiděloval půdu vojenským veteránům, udělil římské právo provinciím i Galům. Zavedl nový kalendář juliánský kalendář o 365 dnech + 1x za 4 roky přestupný den (platil od př. n. l. do r. 1582, v Rusku do r. 1918). Napsal Zápisky o válce galské a Zápisky o válce občanské. Roku 44 př. n. l. byl zabit v senátu odpůrci diktatury v čele s Brutem a

4 Cassiem ( tzv. březnové idy) triumvirát (43 př. n. l.) Antonius, Octavianus a Lepidus. Byli to Caesarovi stoupenci, povraždili spiklence (zabit i řečník Cicero). Po Lepidově odsunu z politiky vypukla občanská válka mezi Antoniem (jeho spojencem a milenkou byla egyptská královna Kleopatra) a Octavianem. Vítězem se stal Octavianus. Skončilo období republiky. Rané císařství principát (27 př. n. l. 284 n. l.) 1. Prvním císařem se stáví Octavianus (27 př. n. l. 17 n. l.), Caesarův adoptivní syn. Stal se prvním občanem státu = princeps (první mezi rovnými). Principát je tedy spojení absolutistické vlády s republikánskými tradicemi. Octavianus měl moc soudní, správní, byl doživotním vojenským diktátorem, a přitom ponechal zdánlivě svobodný senát. Od senátu dostal titul Augustus (= vznešený) a dále titul otec vlasti (pater patriae). Oporou jeho moci bylo vojsko, především velký vliv měla osobní pretoriánská garda (tělesná stráž). 2. Vystoupil proti nobilitě, opíral se o úřednickou vrstvu jezdce, zakázal drancovat

5 provincie tím plynulo více peněz do státní pokladny. Podporoval rozvoj zemědělství a obnovu země zpustošené občanskými válkami budování staveb, silnic. Podporoval kulturu (př. Vergiliovo básnictví epos Aeneas). 3. Vedl válku proti Germánům tzv. markomanské války. Hranice na Rýně a Dunaji. Za jeho vlády v Palestině se narodil Kristus a Herodes, židovský král, nechal povraždit prvorozené z obavy o svůj trůn. 4. Po smrti Octaviana nastoupila juliovsko claudiovská dynastie: Tiberius udržoval klid v říši, žil na ostrově Capri Caligula krutý despota a šílenec, zavražděn pretoriány Claudius připojil Británii, opíral se o propuštěnce bývalí otroci a nyní úředníci, roste byrokracie. Claudius byl otráven svou 2. ženou (a svou první nechal popravit za nevěru). Nero jeho vychovatelem a rádcem byl filozof Seneca. Pak změna v Neronově chování despotické, intriky, vraždy (matku, Seneca donucen spáchat sebevraždu), získává majetek boháčů. Údajně nechal zapálit Řím, aby si vytvořil dramatickou kulisu k recitaci o zkáze Tróje, z požáru obviněni křesťané. Nakonec spiknutí Nero donucen k sebevraždě. Konec dynastie.

6 Dynastie Flaviovců (69-96): Vespasianus a Titus tzv. židovská válka v Judeji, za Tita výbuch Vesuvu (rok 79) zkáza Pompejí a Herculanea. 5. Tzv. adoptivní císaři (96 192): většinou vojevůdci, stabilita a klid v říši, hospodářský rozkvět, respekt císařů k republikánským tradicím Traianus největší dosažené územní zisky dobyl Dácii (= Rumunsko), Arábii, Arménii a Mezopotámii. Ovládal území od Atlantiku po Eufrat, od Británie po Súdán. Hadrianus ukončil dobyvačné války, od té doby už jen brání dosažené zisky. Budoval opevněné hranice limes romanus, podél celé hranice vznikají opevněná sídla (př. Vindobona = Vídeň). Nejznámějším byl Hadriánův val v Británii. Marcus Aurelius filozof (moralizující dílo Hovory k sobě) a vojevůdce. Vedl boj proti Germánům markomanské války, za bojů pronikli Římané na Slovensko tábor u Trenčína (Laugaricio, ). 6. Dynastie Severovců: krize říše, boje o trůn, zásahy vojska (pretoriánů) do

7 volby císařů, pronásledování křesťanů. Pozdní císařství dominát ( ) 1. Dochází k všeobecnému a postupnému úpadku, říše se rozpadá. Rostou nájezdy barbarů, neschopnost obrany. 2. Úpadek zemědělství otroků v důsledku ukončení dobyvačných válek ubylo snaha o reformu: vzniká kolonát = velkostatkářská půda byla pronajímána drobným rolníkům nebo bezzemkům, kteří měli větší motivaci pracovat než otroci. Odevzdávali poplatek z nájmu, pak i naturálie. Jejich povinnosti vzrostly ale nakonec tak, že se zadlužovali, utíkali z půdy, proto byli násilím vraceni zpět a stali se nevolníky. Reforma ztroskotala. 3. Úpadek řemesel i obchodu, úpadek peněžní směny, návrat k směnnému obchodu. Města se vylidňují odchod obyvatel na venkov. Prohlubují se sociální rozdíly mezi bohatými a chudými. 4. Roste vliv křesťanství. 5. Nová forma vlády dominát = císař už není pouze první mezi rovnými, je lidem nadřazen jako pán a bůh (dominus et deus), při ceremoniálech lidé před ním padají k zemi a líbají jeho roucho.

8 6. Dioklecián ( ) bývalý otrok, propuštěnec, vysoké funkce, zavedl dominát. Pokusil se reformovat říši správní, daňová a vojenská reforma. Pronásledoval křesťany. 7. Konstantin Veliký ( ). Pokračoval v reformách. Roku 313 ediktem milánským zrovnoprávnil křesťanství. Přeložil své sídlo na východ založil hlavní město Konstantinopolis (Cařihrad, budoucí hlavní město byzantské říše). Moc křesťanské církve se upevňuje, vzniká pevná struktura, křesťanské zvyky zakotvují v každodenním životě (sedmidenní týden, svěcení neděle, křesťanské svátky ). 8. Císař Theodosius pak stanovil katolickou podobu křesťanství za jediné a státní náboženství. Po smrti Theodosia rozpad říše na 2 části, v obou vládnou císaři a soupeří spolu: Východořímská říše stabilnější, méně útoků barbarů, vyspělejší, centrum je Konstantinopolis, převažuje řečtina, náboženství řeckokatolické Západořímská říše nestabilita, vpády Germánů v důsledku stěhování národů, chaos. 476 sesazen poslední západořímský císař Romulus Augustulus germánským náčelníkem Odoakarem. Tato událost bývá považována za zánik říše a za konec epochy starověku.

9 Citace PEČÍRKA, Jan. Dějiny pravěku a starověku I. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, ISBN PEČÍRKA, Jan. Dějiny pravěku a starověku II. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, ISBN