Klavírní technika a její vliv na profesionální onemocnění

Transkript

1 JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra klavírní interpretace Hra na klavír Klavírní technika a její vliv na profesionální onemocnění Diplomová práce Autor práce: BcA. Pavla Tichá Vedoucí práce: prof. MgA. Alena Vlasáková Oponent práce: doc. MgA. Jan Jiraský, Ph.D. Brno 2016

2 Bibliografický záznam TICHÁ, Pavla. Klavírní technika a její vliv na profesionální onemocnění [Piano Technique and its Influence on Professional Diseases]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra klavírní interpretace, Vedoucí diplomové práce: prof. MgA. Alena Vlasáková Počet stran: 59 s. Anotace Diplomová práce Klavírní technika a její vliv na profesionální onemocnění pojednává o fyziologii pohybového systému v souvislosti s technikou hry na klavír, o profesionálních onemocněních vycházejících ze špatného způsobu klavírní techniky a o nejčastějších onemocněních ruky. V práci je kladen důraz na problematiku svalů a šlach. Annotation Diploma thesis Piano Technique and its Influence on Professional Diseases deals with physiology of the locomotor system in relation to the technique of playing the piano. Further it deals with professional disorders coming from the wrong way of practising the piano and with the most common hand disorders. Diploma thesis also emphasizes the issues of muscles and tendons. Klíčová slova klavírní technika, pohybový systém, ekonomie pohybu, onemocnění ruky Keywords piano technique, locomotor system, economy of movement, hand disorders

3

4 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. V Bazileji, dne 10. května 2016 Pavla Tichá

5 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala paní prof. Aleně Vlasákové za odborné vedení, cenné rady a podněty při zpracování této práce.

6 Obsah Předmluva 1 Úvod 3 1. Fyziologie pohybového systému a technika hry na klavír Pohyb Sezení Svaly Hluboký stabilizační systém Svaly horní končetiny Nervy Svalové receptory Příčiny profesionálních onemocnění Špatně prováděný pohyb Patologie Nejčastější onemocnění ruky Tendinitida, tendosynovitida, tendovaginitida Ulnární epikondylitida - golfový loket Úžinové syndromy Syndrom karpálního tunelu Syndrom kubitálního tunelu a léze v oblasti sulcus nervi ulnaris Trigger finger lupavý/skákavý prst Dupuytrenova kontraktura Ganglion Artróza palce Zranění ruky 51 Závěr 53 Použité informační zdroje 54 Seznam ilustrací 56 Slovník 58

7 Předmluva Téma práce, které jsem si zvolila, vyplynulo přirozeně. Kromě studia hry na klavír na Janáčkově akademii múzických umění v Brně studuji v šestém ročníku všeobecné lékařství na druhé lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze v Motole. Na rozdíl od medicíny, které se intenzivně věnuji posledních šest let, se však klavírem zabývám od svých pěti let. Vybavuji si tedy svůj čistě pianistický pohled, který jsem měla ještě než jsem začala studovat medicínu. Už tehdy jsem vnímala, jak zásadně je hra na klavír propojena s fungující, případně nefungující fyziologií klavíristy. Potkávala jsem a stále potkávám spolužáky a kolegy, kteří mají problémy se zdravím svých rukou. Přitom lidský organismus je úžasným mechanismem, který je při správném vývoji a zacházení předurčen k dokonalé souhře pohybů. Je fascinující sledovat, že každý detail má svůj účel a logiku, všechny segmenty jsou spolu navzájem propojené a dohromady vytváří dokonalý celek. Většina klavíristů, které jsem potkala a které trápí nějaký problém s rukama, jistě četli knihu Genricha Gustavoviče Nejgauze O umění klavírní hry, kterou nezbývá než citovat. Nejgauz hned v úvodu kapitoly O technice píše: Hrát na klavír je lehké. Mám na mysli fyzický proces, ne vrcholy klavírního umění. ( ) Stačí dva prosté důkazy, že hrát na klavír je lehké: první důkaz klávesy běhají neobyčejně lehce; stačí váha o něco větší, než je krabička sirek, abychom přinutili strunu se rozeznít, pro prst je to úkol zanedbatelný; druhý důkaz zvedneme-li ruku do výše cm nad klaviaturu a pustíme z výšky ( h ) prst (nebo několik prstů) na klávesu (klávesy) jen vlastní vahou, čistou tíhou ruky bez jakéhokoli tlaku (napětí), ale i bez jakéhokoli brzdění, come corpo morto cadde ( jak padá mrtvé tělo - Dante), dostanete zvuk maximální síly, dostihnete dynamického stropu klavírního zvuku. 1 Nejgauz dokonale vystihuje problém: pro lidskou ruku respektive lidské tělo není fyzická stránka hry na klavír obtížná. Proč tedy další a další klavíristé trpí profesionálními onemocněními rukou, resp. pohybového systému? 1 NEJGAUZ, Genrich G. O umění klavírní hry. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1983, str. 63 1

8 Rozhodla jsem se podívat se na tentýž problém nejen pohledem interpreta, ale využít i možnosti nahlédnout na něj jako student medicíny. Kromě studia všeobecného lékařství na druhé lékařské fakultě Univerzity Karlovy absolvuji třetím rokem stáž na Klinice plastické chirurgie ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, absolvovala jsem semestrální studijní pobyt na RWTH Aachen Universität v Německu a stáže na Ústavu chirurgie ruky a plastické chirurgie ve Vysokém nad Jizerou, na Klinice chirurgie ruky, plastické chirurgie a estetické chirurgie na Ludwig Maximilian Universität München v Německu, na Klinice Plastické a rekonstrukční chirurgie a na Klinice ortopedie se zaměřením na chirurgii ruky v Lahey Hospital & Medical Center v Massachusetts, USA (výuková klinika Tufts University). Měla jsem také možnost pracovat jako Unterassistenzarzt na Klinice plastické chirurgie a chirurgie ruky na Universität Zürich a na Klinice plastické, rekonstrukční, estetické chirurgie a chirurgie ruky, Universität Basel ve Švýcarsku. Velký vliv na můj pohled měly také semináře s prof. Kolářem, které jsme měli možnost absolvovat v rámci studia předmětu fyzioterapie na lékařské fakultě. A v neposlední řadě mám to štěstí studovat s úžasnými pedagogy klavíru, kteří mě vždy vedli způsobem, který respektoval fyziologii ruky a dokázal z jejích možností vytěžit pro hru na klavír maximum. V neposlední řadě to bylo i jejich působení - zejména působení paní prof. Vlasákové, které mě přivedlo k myšlence věnovat se ve své diplomové práci klavírní technice a jejímu vlivu na profesionální onemocnění. 2

9 Úvod Má diplomová práce si neklade za cíl být lékařskou vědeckou prací, ale pohledem interpreta obohaceným o pohled studenta medicíny. Pokusila jsem se spíše o vyprávění, které by bylo srozumitelné pro všechny tak, aby si z něj každý čtenář mohl případně odnést něco ke svému praktickému užitku. Zároveň nejde o práci, která by měla objevovat nové skutečnosti. Cílem je nalézání mezioborových souvislostí s důrazem na skutečnost, že správný způsob hry na klavír je v harmonii s fyziologií pohybového systému a jeho správným motorickým vývojem a že ačkoliv u profesionálních onemocnění máme řadu možností podpůrné terapie, správná technika je pro klavíristu nejdůležitějším a nenahraditelným lékem. Pohybový systém člověka je funkčním celkem, který můžeme strukturálně rozdělit na tři podsystémy: opěrný a nosný - pasivní, tvořený kostmi, klouby a vazy, hybný - efektorový, aktivní, tvořený kosterními svaly a řídící - koordinační, který je tvořen receptory, centrálním a periferním nervovým systémem. Protože problematika profesionálních onemocnění klavíristů je nesmírně široká, rozhodla jsem se ve své práci zaměřit se zejména na podsystém hybný - tedy kosterní svaly a jejich onemocnění. Ostatní jmenované složky jsou neméně tak důležité, ale rozsah této práce neumožňuje věnovat se problematice profesionálních onemocnění v celé její šíři. 3

10 1. Fyziologie pohybového systému a technika hry na klavír Na úvod je třeba říci, že pojem technika hry na klavír by měl být chápán jako součást celku - tedy hry na klavír, která je primárně uměleckou činností - a neměl by být vytržen z kontextu. Zjednodušeně řečeno, umělecká hra se dá vyjádřit jako co a technika jako jak. Oddělená technika sama o sobě postrádá smysl. Jak píše G. G. Nejgauz, čím je jasnější to, co se má udělat, tím je jasnější i to, jak se to má udělat. Sám cíl už ukazuje prostředky k jeho dosažení. V tom je rozluštění techniky opravdu velikých klavíristů - uskutečňují slova Michelangela: La man che ubedisce all intelletto ( Ruka podřízená rozumu.) Proto trvám na tom, aby hudební rozvoj předcházel rozvoji technickému nebo aby v krajním případě oba probíhaly spolu, ruku v ruce. 2 Přesto se Nejgauz ve svých úvahách o práci na technice zaměří pouze na hmatatelné součásti hry na klavír a pokračuje: Interpretace sestává zhruba řečeno ze tří elementů: za prvé z interpretovaného (hudby), za druhé z interpreta, za třetí z nástroje. Na čas se odpoutáme od prvního bodu. 3 Pokusím se tedy podívat se na hru na klavír z hlediska interpreta a nástroje. Fyzickou součástí hry, která element interpreta a element nástroje propojuje, je pohyb. Bez pohybu by nebylo možné realizovat umělecký záměr, jak říká Nejgauz, vyplnit formu obsahem. Pohyb jej zhmotňuje a zároveň je jím řízen Pohyb Pohyb je fyzický proces hry na klavír, který je řízen centrální nervovou soustavou na základě signálů exteroceptivních - povrchového čití kůže, 2 NEJGAUZ, Genrich G. O umění klavírní hry. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1983, str NEJGAUZ, Genrich G. O umění klavírní hry. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1983, str. 63 4

11 proprioceptivních - z mechanoreceptorů ve svalech a šlachách i senzorických - na základě informací, které nám poskytují jednotlivé smysly. Při hře na klavír je to zejména sluch a hmat, významnou roli hraje i zrak. Na základě pohybu interpreta je pak aktivován nástroj, mění se chvění vzduchu a následně jsme schopni vnímat sluchem tón, který náš mozek dále zpracovává. Hra na klavír je nesmírně aktivní činností obsahující obrovské množství pohybů. Množství tónů v jednom klavírním recitálu, které vyžadují pohyb interpreta, může být až padesát tisíc. Toto množství se potom mění v závislosti na charakteru hudby, jejím tempu a dynamice. Na rukou máme 28 kloubů, které se v jednom okamžiku nacházejí v osmadvaceti rozdílných polohách. Ty se v rychlém sledu mění. To vše je zajištěno jak vědomou kontrolou, tak zautomatizovaným naučeným pohybovým vzorcem, a zároveň působí další vlivy, zejména momentální emoce, stres apod. Virtuózní zvládnutí nástroje je umožněno získáním specifického pohybového chování. To je většinou podmíněno dlouhodobým tréningem a jeho včasným začátkem. S tréningem vytrvalosti a zejména síly je možné - resp. žádoucí - začít později, tréning koordinace se však rozvíjí nejvýrazněji v období růstu. Když je pohyb špatně založen, ovlivňuje následně negativně naši anatomii. Podle vývojové kineziologie se základní posturálně lokomoční stereotypy - tedy základní stavební kameny naší hybnosti - zakládají především v prvním roce života. V první fázi se zpevňuje trup - dochází k vývoji svalů, které jej dokáží stabilizovat. Stabilizace trupu je podmínkou pro to, abychom vůbec mohli vykonat pohyb horní (a dolní) končetinou. V následující fázi dochází k vývoji nákročné a opěrné funkce. Tyto tři složky jsou základními složkami pohybu, ze kterých vycházejí veškeré pohybové funkce ať už se jedná o hru na klavír nebo jakýkoliv běžný pohyb našeho těla. Základy správné klavírní techniky, kdy správná stabilizace trupu je klíčová pro optimální pohyb ruky, tak můžeme odvodit již od motorického vývoje dítěte. Jakýkoliv segment těla je potom součástí určitého globálního vzorce. Nejgauz doslova říká, že při hraní zapojujeme téměř všechny své svaly od svalů dolních končetin přes svaly zádové a svaly krku až po nejmenší svaly ruky. Prof. Kolář v této souvislosti uvedl o oštěpaři Janu Železném: Když mu řeknete, aby dal jazyk na 5

12 druhou stranu, tak hodí o deset metrů méně. 4 Novorozenec pohybuje jazykem nejprve pouze v předozadním směru, ale od čtvrtého měsíce ovládá již i pohyby na stranu - a sice na tu, na kterou půjde nákročná končetina. Každý pohyb tak vždy vychází z programu mozku tak, aby korespondoval s určitým globálním posturálním vzorem. Pokud dáme jazyk na opačnou stranu, oslabíme tím automaticky funkci příslušné horní končetiny. Stejně tak ovlivníme-li jednu část našeho těla nebo vznikne-li v ní patologie, zobrazuje se přes posturálně lokomoční funkce - které nejsou ve svalech ale v mozku - do celého pohybového systému. Důsledkem je přenesená bolest, která se promítá z místa příčiny, které může být i vzdálené. Pro kvalitní provedení pohybu je pak nutná dobrá schopnost koordinace. Předpokladem kvalitní koordinace paradoxně není síla, ale její inhibice - tedy relaxace. Čím kvalitnější relaxační schopnost máme, tím kvalitnější je naše schopnost koordinace. Relaxaci je nutno přenést do pohybu, aby byl veden ekonomicky. Schopnost inhibice síly můžeme vidět jak u špičkových klavíristů, tak vrcholových sportovců. Martha Argerich dosahuje dokonalé relaxace, když nechává ve forte padat své ruce jejich vlastní vahou na klavír a dosahuje tak obrovského zvuku bez jakéhokoliv zbytečného tlaku nebo napětí. Stejně tak si můžeme všimnout, že když běží Usain Bolt sprint, má dokonale uvolněné obličejové svaly. V obou případech jde o dokonalou diferenciaci pohybu, schopnosti odfiltrovat zbytečné neekonomické pohyby a zacílit na ten nejdůležitější, který pak může být proveden v maximální kvalitě. Tito přední klavíristé i sportovci se umí podstatně lépe uvolnit i relaxovat. Tak jako pohybové chování slouží uměleckým cílům a uskutečňuje interpretovy záměry, může být naopak samo pohybové chování činitelem, který tyto cíle a záměry ovlivňuje. Vezměme si Chopina, Liszta a další skladatele - pianisty, u kterých se typický rukopis - částečně vedený jejich rukou - odráží v charakteru a textuře jejich skladeb. Podobně existuje řada klavíristů, kteří mají výrazný pohybový rukopis, který charakterizuje jejich způsob interpretace. Někteří extrémně talentovaní interpreti jej mají vrozený a traduje se, že se jej téměř nemuseli učit - kupříkladu Martha Argerich, jejíž temperamentní způsob techniky dodává jejím 4 Rozhovor s Pavlem Kolářem. In: Interview. ČT 24,

13 interpretacím jedinečnost, nebo Friedrich Gulda a jeho typický jazzový přístup ke klasickým skladbám. Totéž lze ale pozorovat i u té většiny interpretů, kteří získání specifického pohybového chování museli z větší části natrénovat dlouhodobou prací. Jinak vyzní nastudování téže skladby interpretem ruské, evropské, asijské hudební školy. Kromě toho, že značná rozdílnost je dána odlišnými přístupy k uměleckému pojetí, podílejí se na odlišném hudebním myšlení i odlišné způsoby zvládnutí pohybových stereotypů. Pamatuji si rady pana prof. Indjice zejména na začátku mého studia u něj. Tehdy mi řadu problémů nevysvětlovat jako co - tedy jaký je umělecký cíl - ale jako jak - tedy jak ho pohybově vytvořit. Šla jsem zpočátku naslepo a umělecký cíl jsem pochopila až dodatečně. Toto pohybové chování pak dále ovlivňovalo a formovalo mé umělecké myšlení Sezení Při hraní na klavír platí, že správné sezení je základem jistoty a jistota je základem svobody. A tak jako není svoboda v obecném slova smyslu anarchií nebo chaosem, tak i svoboda u klavíru je podmíněna jistým a vyváženým sezením s využitím přirozené váhy ruky a předloktí. Klavírista, který sedí vyváženě s nadhledem, není stažený, nehrbí se, dobře stabilizuje svůj trup a umožňuje tím ideální pohyb rukou. Přímo ukázkové je sezení např. Arthura Rubinsteina, krásně symetrické, doslova elegantní a gentlemanské, bez zbytečných a nepřirozených pohybů - tedy s dokonalou schopností relaxace a ekonomie pohybů. Klavírista, jemuž není vlastní sezení limitem ale oporou, pak prostřednictvím sedu dokáže případně i zvýšit zátěž prstů v místě, kde už ani přirozená váha těla ze sedu nestačí. Dokonale to popisuje Nejgauz: Když je potřebná hodně velká síla zvuku, k jejímu dosažení je nutné maximum. ( ) Někdy se ho účastní celé tělo i s opěrným bodem na židli; někteří velmi temperamentní klavíristé, např. Arthur Rubinstein jdou ještě dál: zvedají se na židli a tak používají i samotného 'bodu opory' jako svého druhu 'silové zařízení." 5 Sed je základním pilířem klavírní techniky, který ji navíc ještě rozšiřuje o další prostředky, a v neposlední řadě je velmi úzce propojen s psychikou 5 NEJGAUZ, Genrich G. O umění klavírní hry. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1983, str. 70 7

14 interpreta. Podobně jako u stoje nebo chůze, psychická a fyzická stránka se zde ovlivňují navzájem. Stažený a shrbený sed může vést k ustrašenosti, nevýraznému a neradostnému způsobu hry až ke křeči, důsledkem čehož tón nedojde od interpreta přes pódium k posluchači. Klavíristé, kteří se krčí tak, že mají nos téměř v klávesách, se pak dostávají do začarovaného kruhu: jejich nejistota je nutí stáhnout se, čímž zásadně naruší svou rovnováhu a dostávají se tak do ještě větší nejistoty. Tenze se dál prohlubuje, činnost svalů rukou je špatná a neekonomická. Člověk má přirozeně vzpřímené držení těla a není konstruován k tomu, aby vykonával náročnou činnost dlouhodobě ve stažení a předklonu. Schopnost správně sedět se dá dobře ovlivnit a podpořit správným způsobem cvičení. Při správném sezení je stabilizovaný trup, držení páteře vzpřímené a uvolněné. Přední části sedacích kostí jsou v kontaktu se stoličkou, kyčelní, kolenní a hlezenní klouby jsou zhruba v pravoúhlém zaosení a celá chodidla jsou v kontaktu s podložkou. Takto vyvážené sezení zajišťuje fyziologický tvar bederní lordózy a komplexně by mělo podpořit správnou pozici hrudníku, brániční dýchání a držení celé páteře a hlavy. Správný sed poznáme jednoduše tak, že je možné se při něm lehce postavit. Vstávání ze sedu je jednak výborným indikátorem správného způsobu sezení, zároveň už myšlenka na vstávání aktivuje správné držení těla ještě před iniciací samotného pohybu. Dalším důležitým podnětem pro aktivaci správného držení těla jsou proprioceptivní informace z míst opory, tedy z chodidel v kontaktu s podložkou resp. z klenby nohy, z kyčelních kloubů a z kloubů páteře. Demonstrujme si to na modelu plachetnice : svaly hlezna jsou jako lana na stěžni, chodidlo působí jako samotná loď a vyšší části těla je potřeba udržet v rovnováze. V rámci globálního posturálního vzoru zde napomáhá rovnováha chodidla rovnováze kyčlí, pánve, bederní páteře atd. Dalšími faktory, které se uplatňují v zajištění správné svalové aktivity a vzpřímeného sedu, jsou potom výška a sklon klavírní stoličky a její vzdálenost od klavíru. Nakonec hraje určitou roli i povrch sedací plochy, osvětlení, vzdálenost a sklon not. Klíčová je nicméně výška sedu. Existuje řada přístupů, která je částečně dána posturou pianistů. Často vídáme drobné klavíristky, které si stoličku šroubují hodně vysoko. Pravděpodobně se tímto způsobem snaží maximalizovat váhu těla, kterou by 8

15 mohly použít při opření se do klaviatury. To je však zbytečné, maximálního využití váhy vlastního těla lze dosáhnout již při vyváženém sezení. Značnou nevýhodou tohoto způsobu je přetěžování pohybového systému, a to zejména horní hrudní a krční páteře v momentech zvýšené koncentrace na dění na klaviatuře. I když se objeví moment uvolnění, kdy se klavírista napřímí, většinou ho zvýšená poloha sedu vždy přiměje k opětovnému předklonění se v horní hrudní a krční páteři. Zároveň tento způsob sezení vede k omezení pohybů z loktů, které jsou tak nahrazeny pohyby samotných prstů. V důsledku toho dochází k přetěžování malých svalů. U některých klavíristů může toto hrbení se u klavíru přerůst až ve shrbený postoj v běžném životě. Naopak korpulentnější klavíristé si mohou dovolit dávat si stoličku velmi nízko. U klavíristy, který nemá takovou silovou rezervu, však logicky dochází ke komplexnímu přetěžování ruky, předloktí a paže. Sedí-li pod klavírem, nemůže ekonomicky využít váhy svého těla. Současně mohou lokty pod úrovní klaviatury vést k nadzvedávání ramen, což vede v důsledku k přetěžování horní hrudní a krční páteře stejně jako příliš vysoké sezení. Ruka je nucena ke zvýšené ulnární dukci - pohybu malíkové strany zápěstí směrem k lokti - která může vyústit až v útlak nervus ulnaris v oblasti zápěstí, tedy syndromu Guyonova kanálu. Zvýšená flexe v lokti může vést k lézi v oblasti sulcus nervi ulnaris. Výchozí flexe - ohýbání pak způsobuje přetěžování extenzorů - natahovačů předloktí, zejména dlouhých svalů prstů. Samozřejmě jsou příklady geniálních klavíristů, kteří seděli extrémně vysoko či nízko. Svjatoslav Richter jistě nebyl drobný a přesto si dával stoličku výš. Naopak extrémně nízko sedící Glenn Gould rozhodně korpulentní nebyl. Vladimir Horowitz také sedával velice nízko, vozil si však všude svůj klavír, na kterém se podle svědectví stiskávaly klávesy doslova závanem vzduchu. Kromě vlastního klavíru Horowitze disponovali tito lidé mimořádným (nejen) pohybovým talentem, intuicí, která je vedla přesně cestou, jež pro ně byla tou nejlepší. Jejich způsob hry však nemohou následovat běžní smrtelníci. Vrátila bych se opět k příkladu Arthura Rubinsteina jakožto vzoru krásného, vyváženého a ekonomického způsobu sezení. Jinými slovy, správná výška klavírní stoličky umožňuje, aby poloha stehen a předloktí byla téměř vodorovná. Předloktí by mělo ideálně tvořit linii se zápěstím a 9

16 relaxovanými prsty a paže by měly viset vertikálně z relaxovaných ramen. Dalším faktorem je vzdálenost stoličky od klavíru. Z mé zkušenosti si klavíristé většinou upraví vzdálenost intuitivně lépe než výšku. Přesto, pokud dojde k tomu, že stolička je od klavíru příliš daleko, musí se pianista v důsledku toho naklánět nad klaviaturu. To má za následek kyfotické zakřivení bederní páteře, napětí zad a krční páteře a ohnutí ramen. Je-li naopak stolička příliš blízko, klavírista se ocitá pod klavírem, čímž je nucen k výrazné lordóze bederní páteře a zvedání ramen. Oba extrémy opět vedou k přetěžování svalů a páteře Svaly Svaly, spolu s ostatními složkami pohybového systému, se podílejí na realizaci pohybu, kterou funkčně dělíme na hrubou a jemnou motoriku. Jako hrubou motoriku označujeme motoriku posturální a lokomoční. Posturální motorika má statickou funkci - udržuje vzpřímenou polohu těla, lokomoční pak dynamickou - mění polohu těla v prostoru. Jemnou motoriku dělíme na obratnou - ideomotorickou a komunikační - umožňující verbální a nonverbální komunikaci. Pohyby obratné motoriky představují z fylogenetického hlediska vyšší vývojový stupeň charakteristický pro člověka - umožňují tvůrčí činnost. Svaly obratné motoriky jsou vybaveny velkým počtem neuronů, jejich dominantní dovedností je rychlost na úkor síly. Nejvýrazněji je tato vlastnost vyjádřena u okohybných svalů a svalů prstů ruky. Je to právě obratná motorika, kterou tolik obdivujeme u klavírních virtuózů. Pro realizaci složitých obratných pohybů je však nezbytná správná funkce hrubé motoriky, která ideálně vytváří vhodné podmínky pro správné provedení obratných pohybů v rámci globálního posturálního vzoru. Navzdory tomu se ale řada klavíristů soustředí jen na své prsty, dlaně, zápěstí, již předloktí se často dostává do centra jejich pozornosti pouze jakmile začne bolet. Méně pozornosti pak věnují loktům, ramenům a téměř vůbec se již nestarají o svou páteř, trup a nohy. Dále je pro obratnou motoriku nezbytná schopnost vyhodnocení prostoru - tedy zrak a hmat, u klavíristy pak dominantně sluch. 10

17 Nejprve vysvětlím jak vlastně sval funguje, poté popíši důležité svalové skupiny a jejich úlohu v klavírní hře. Pro lepší přehlednost uvádím základní slovník lékařského názvosloví. Laterální strana Mediální strana Dorzální strana Ventrální strana Proximální směr Distální směr článek Flexe Extenze Abdukce Addukce Pronace Supinace - vnější, boční - vnitřní - zadní, v případě ruky hřbetní - přední, v případě ruky palmární - dlaňová - bližší k centru těla, např. první článek prstu se nazývá proximálním - vzdálenější od centra těla, např. poslední prstu se nazývá distálním - ohnutí - natažení - odtažení, upažení - přitažení, připažení - rotace v předloktí, kterou se otočí hřbet ruky dopředu a dlaň dozadu, tzn. palcem k tělu - opak pronace - rotace v předloktí, kterou se otočí hřbet ruky dozadu a dlaň dopředu, tzn. malíčkem k tělu Musculus/musculi - sval/y, dále jen m./mm. Nervus - nerv, dále jen n. Humerus Epikondylus Radius - kost pažní - kostěný výstupek na rozšířeném kloubním konci kosti na distálním humeru - kost vřetenní Ulna - kost loketní Karpální kosti - kosti zápěstní, viz obr. 1 Metakarpální kosti - kosti záprstní, viz obr. 1 Falangy - kosti článků prstů, viz obr. 1 11

18 Obr. 1: Kosti ruky, palmární strana Metakarpofalangeální kloub Proximální interfalangeální kloub Distální interfalangeální kloub - skloubení mezi hlavicemi metakarpů a bazemi proximálních článků prstů, viz obr. 2 - skloubení mezi prvním a druhým článkem prstu, viz obr. 2 - skloubením mezi druhým a třetím článkem prstu, viz obr. 2 12

19 V lidském organismu se nachází několik typů svalové tkáně: kosterní - příčně pruhovaná, hladká - útrobní a srdeční. Svaly uplatňující se při hře - příčně pruhované kosterní svaly - jsou řízeny mozkovými a míšními nervy a jsou ovládány naší vůlí. Než se rozhovořím o jednotlivých svalových skupinách a svalech, popíši stručně, jak takový sval vlastně funguje. Základním úkolem svalové soustavy je pohyb v kosterních spojích. Aby sval mohl něčím hýbat, musí něco ohýbat, jinými slovy musí ve svém průběhu vést přes nějaký kloub. Svaly podílející se společně na určitém pohybu se nazývají synergisté, svaly opačně působící jsou antagonisté. Mezi další funkce patří udržování základního svalového napětí a v neposlední řadě jsou svaly zdrojem senzitivních signálů, neboť obsahují receptory svalového napětí svalová Obr. 2: Metakarpofalangeální, proximální interfalangeální a distální interfalangeální kloub vřeténka a šlachová tělíska. Ty informují o poloze jednotlivých kloubů a zároveň pomáhají zajišťovat svalovou souhru. Tím, že se při svalové činnosti uvolňuje velké množství tepla, mají svaly významnou úlohu i v termoregulaci a v neposlední řadě usnadňují svalové kontrakce návrat krve k srdci, čímž se podílejí na cirkulaci krve. Obr. 3: Příčně pruhovaná svalová tkáň 13

20 Každý sval se skládá z několika základních částí. Jako začátek - origo - označujeme část, která odstupuje od skeletu a je méně pohyblivá. Opačná část - insertio - je napojena na kost jako úpon a je mnohem pohyblivější. Na končetině leží insertio Obr. 4: Mechanika kosterního svalu většinou distálně. Aktivní část svalu, která zajišťuje kontrakci, obsahuje příčně pruhovaná svalová vlákna, která tvoří svalové bříško. Na začátku svalu a v místě jeho úponu je u dlouhých končetinových svalů obvykle vytvořena šlacha, která má tvar dlouhého úzkého provazce, u plochých svalů je to aponeuróza plošně rozprostřená šlacha tvořící širokou blánu. Svalová tkáň je významným spotřebitelem živin a kyslíku. Míra spotřeby samozřejmě závisí na intenzitě práce svalu. Při intenzivní zátěži činí spotřeba kyslíku kosterní svalovinou až 60% z celkové spotřeby organismu. Svalové buňky zároveň dokáží po určitou dobu fungovat i bez dodávky kyslíku anaerobně. Při tom dochází ve svalu k lokálnímu zvýšení koncentrace laktátu a snížení ph, na podkladě čehož vzniká svalová únava a bolest. Jedná se o významný ochranný mechanismus, který pomáhá předcházet poškození svalových buněk. U fyzicky aktivních jedinců pak dochází k posunutí prahu svalové únavy. Jejich svaly jsou adaptované na vyšší stupeň zátěže například tím, že mají bohatší energetické rezervy. Cévy pronikají do svalové tkáně v místě zvaném hilus a ve svalu se bohatě větví tak, aby byly pokryty vysoké energetické nároky. Společně s cévami pronikají do svalu hilem i nervy. Svalové nervy jsou tvořeny dvěma typy vláken: motorickými, senzitivními a vegetativními. Motorická vlákna běží z centrálního nervového systému k motorické ploténce, což je spojení nervových a svalových buněk. Jako mediátor - zprostředkovatel nervového přenosu se uplatňuje látka zvaná acetylcholin, která po uvolnění z nervového zakončení naruší klidový potenciál membrány buňky svalového vlákna a tím dojde k jeho kontrakci. Senzitivní vlákna 14

21 Obr. 5. Tepny zásobující horní končetinu naopak odvádějí do centrálního nervového systému informace z receptorů svalového napětí svalových vřetének a šlachových tělísek. Vegetativní vlákna inervují stěny cév a regulují jejich průsvit - tedy průtok krve svalem. Přerušením hilových cév nebo nervů, např. při chirurgických výkonech, úrazech a dalších poškozeních, se sval stává nefunkčním, atrofuje - zmenšuje se a svalová vlákna jsou postupně nahrazena vazivem. Kosterní svaly můžeme je rozdělit na svaly tonické neboli posturální a svaly fázické. U zdravého člověka jsou tyto systémy v rovnováze. Svaly tonické jsou vývojově starší a tvoří je červená vlákna, jejichž barva je dána vysokým obsahem myoglobinu - proteinu, který je schopen vázat kyslík. Vlákna díky tomu dokáží pracovat nepřetržitě po delší dobu, jsou méně unavitelná a mají lepší regenerační schopnosti, svalové kontrakce jsou pomalejší, ale vytrvalejší. Protože jejich dominantní funkcí je držet tělo ve vzpřímené poloze, mají tendenci ke zkracování. Během hry na klavír zajišťují statickou složku - udržení rovnováhy - tedy posturální motoriku. Vývojově mladší svaly fázické jsou tvořeny vlákny bílými, jejichž obsah myoglobinu je nižší. Tato vlákna mají větší objem a kontrahují se rychle, jsou však unavitelnější a jejich regenerační schopnost je horší, nemají takovou vytrvalost. Mají tendenci k oslabení. Zajišťují dynamickou složku hry - tedy lokomoční, obratnou a jemnou motoriku, která je nakonec tím, co u klavírních virtuózů tolik obdivujeme. Samotná jemná motorika je však závislá na všech výše uvedených systémech. Následující text pojednává o jednotlivých svalových skupinách, které se významně podílejí na procesu klavírní hry: 15

22 Hluboký stabilizační systém Svaly hlubokého stabilizačního systému funkčně zajišťují stabilizaci páteře a vnitřních orgánů ve správném postavení, které jednak udržuje naši posturu, jednak umožňuje vykonávat pohyb ostatních segmentů v optimální kvalitě. Skládá se z několika vrstev, které spolu úzce spolupracují. Mezi svaly hlubokého stabilizačního systému se řadí bránice, hluboké svaly páteře, vnitřní svaly břišní a svaly pánevního dna. Bránice je jedním z největších svalů. Má plochý, kopulovitý tvar o tloušťce asi 3-5 milimetrů a odděluje dutinu břišní od dutiny hrudní. Její kontrakcí dochází k nádechu, svou funkcí zajišťuje asi 80% dechové a k t i v i t y. Ve d l e t o h o m á významnou stabilizační funkci - pevně drží trup a bederní páteř a je významným segmentem pro jakýkoliv pohyb. To můžeme Obr. 6: Spodní povrch bránice doslova vidět u vzpěračů, u nichž plní bránice funkci hydraulického ukotvení trupu, ze kterého potom vychází funkce horních a dolních končetin. Kdyby vzpěrač dýchal, zdaleka by nezvedl tolik, jako když jeho bránice plně hraje roli posturální. Stejně tak je funkce bránice očividná u hekajících tenistek. Přes epiglottis si tímto způsobem regulují funkci posturální s funkcí respirační. Zásadní roli v pohybu rukou hraje bránice už ve vývoji. Tím, že spolu s břišními svaly a svaly pánevního dna zvyšuje nitrobřišní tlak, jednak umožňuje samotné provedení pohybu, zároveň umožňuje provést jej v odpovídající kvalitě. Hluboké svaly páteře vytvářejí systém, který se souborně nazývá hluboký stabilizační systém páteře. Funkčně zajišťuje stabilitu páteře ve všech našich činnostech. Patří sem svaly spinotransversální, spinospinální, sakrospinální, transversospinální a svaly krční páteře - subokcipitální. 16

23 Mezi břišní svaly hlubokého stabilizačního systému se řadí šikmý sval břišní vnitřní a příčný sval břišní. Funkčně se podílení na fixaci správného postavení bederní páteře a tvorbě nitrobřišního tlaku. Svaly pánevního dna pak tvoří skupina svalů, které uzavírají prostor mezi pánevními kostmi. Funkčně zajišťují správnou pozici vnitřních orgánů Svaly horní končetiny Anatomicky se mezi svaly horní končetiny řadí svaly ramenní, svaly paže, svaly předloktí a svaly ruky, dále se pak na Obr. 7: Hluboké svaly páteře pletenec horní končetiny, případně humerus, upínají s v a l y s p i n o h u m e r á l n í a thorakohumerální. Ve své práci vycházím z anatomického pohledu ze Základů anatomie M. Grima, R. Druhy et. al. 6 Z pianistického hlediska zajímavý pohled nabízí rozdělení funkční, tedy na základě toho, čím dané struktury pohybují, na svaly ramenního pletence, svaly loketního kloubu, svaly kloubů ruky a svaly prstů ruky. V tomto pohledu vycházím z Funkční anatomie I. Dylevského. 7 Klavíristé svaly často dělí na takzvané velké a malé svaly. Toto označení je velmi příhodné jak z hlediska morfologie, tak z hlediska funkce jednotlivých svalových skupin. Velkými svaly jsou myšleny svaly ramenní a svaly paže, svaly malé je pak označení svalů předloktí a ruky. Velké svaly jsou poměrně silné, jejich vypracování trvá déle, ale vydrží relativně velkou zátěž. Malé svaly jsou pak 6 GRIM, Miloš, DRUGA, Rastislav et al. Základy anatomie. 1. Obecná anatomie a pohybový systém. Galén, Univerzita Karlova v Praze, Praha 2006; GRIM, Miloš, DRUGA, Rastislav et al. Základy anatomie. 5. Anatomie krajin těla. Galén, Univerzita Karlova v Praze, Praha DYLEVSKÝ, Ivan. Funkční anatomie. Grada Publishing a.s., Praha

24 dvojího typu. Svalové skupiny předloktí jsou vzhledem ke své délce velmi štíhlé, mají dlouhé úzké šlachy a probíhají ve velmi těsných prostorách. Klavíristé na ně často přenášejí práci, kterou by měly vykonávat svaly velké - tedy svaly ramene a paže. V důsledku toho pak dochází k přetěžování těchto svalových skupin, které jsou tak nejčastěji poškozovány. Svaly ruky pak nejsou až tak subtilní vzhledem ke své délce. Zároveň neprobíhají kanály nebo anatomickými zúženími tak jako svaly předloktí. Především však z podstaty rozsahu jejich pohybů na ně nemůže být přenesena aktivita, která jim nepřísluší, tak snadno jako je tomu u svalů předloktí. Nápadný rozdíl mezi velkými a malými svaly je již v jejich počtu: zatímco ramenních svalů je jen 6 a svalů paže 5, svalů předloktí je 19 a svalů ruky celkem 11. Není třeba ani znát morfologii těchto svalů, aby bylo jasné, že velké svaly jsou konstruovány pro hrubou motoriku - tedy velkou zátěž bez enormní přesnosti, a malé svaly pro jemnou motoriku - tedy jemný, cílený pohyb bez velké zátěže. S v a l y r a m e n n í h o pletence obklopují humerus, lopatku, kost hrudní a klíční, komplex vytvářející dynamický stabilní systém. Umožňují pohyb horní končetiny v ramenním kloubu, který je díky poměru mezi velikostí hlavice a jamky nejpohyblivějším segmentem v lidském těle. Vysoký potenciál vytvářet velké množství komplexních pohybů jde ruku v ruce s menší stabilitou a p r e d i s p o z i c í k č a s t ě j š í m dysfunkcím. Obr. 8: Svaly ramenního pletence a m. triceps brachii Svaly spinohumerální zahrnují m. trapezius, m. latissimus dorsi, m. levator scapulae, m. rhomboideus minor a m. rhomboideus major. Spina označuje páteř, 18

25 humerus kost pažní - jedná se tedy o skupinu zádových svalů, které odstupují od páteře a připojují se ke kostem horní končetiny v oblasti ramenního kloubu. Funkčně se podílejí zejména na pohybu a fixaci lopatky a addukci paže. Svaly thorakohumerální - m. pectoralis major, m. pectoralis minor, m. subclavius a m. serratus anterior jsou svaly které začínají na žebrech a upínají se na ramenní pletenec a humerus. Jejich dominantní funkcí je pohyb horní končetinou. V případě, fixace horní končetiny plní funkci pomocných dýchacích svalů tím, že zvedají žebra, čímž napomáhají při vdechu. Obr. 9: Povrchové svaly hrudníku a svaly loketního kloubu Svaly ramenní obklopují ramenní kloub. Patří mezi ně m. supraspinatus, m. infraspinatus, m. teres minor, m. teres major, m. subscapularis a m. deltoideus. Své začátky mají na lopatce a úpony na proximální části kosti pažní. Plní funkci upažení, zapažení, předpažení a rotačních pohybů - pronace a supinace paže. V klinické praxi se často skloňuje pojem rotátorová manžeta, který označuje úponové části svalů, které přímo naléhají na vazivové složky zadní strany pouzdra ramenního kloubu. Tyto svaly byly a jsou klavíristy velice opomíjeny, přitom mohou v klavírní hře zastat velkou část práce. Svaly loketního kloubu jsou mohutné svaly s masivními šlachami. Rozprostírají se kolem pažní kosti a upínají se na radius a ulnu, což jim umožňuje flexi, extenzi, a díky proměnlivé vzájemné poloze předloketních kostí také supinaci a pronaci v loketním kloubu. Patří mezi ně flexory, které se řadí ke svalům paže - m. biceps brachii, m. brachialis a jeden sval předloktí - m. brachioradialis. K extenzorům loketního kloubu patří m. triceps brachii, m. anconeus, supinaci zajišťuje 19

26 m. supinator za pomoci m. biceps brachii, m. brachioradialis a mm. extensores carpi radialis, pronaci pak m. pronator teres a m. pronator quadratus za pomoci mm. extensores carpi radialis a m. brachioradialis. Svaly kloubů ruky jsou velice dlouhé, začínají na pažní kosti a svými šlachami přesahují na dlaňové straně klouby ruky. Na palmární straně jsou to m. flexor carpi radialis, m. flexor carpi ulnaris a m. palmaris longus, na dorzální straně pak m. extensor carpi radialis longus, m. extensor carpi radialis brevis a m. extensor carpi ulnaris. Funkcí těchto svalů jsou především pohyby zápěstí - tedy v radiokarpálním kloubu, středním kloubu zápěstí a distálním radioulnárním kloubu. V Obr. 10: Svaly kloubů ruky a dlouhé svaly prstů, povrchová vrstva, levé předloktí z dorzální strany menší míře se podílejí i na pohybech dlaně prostřednictvím četných kloubních spojů mezi karpy, metakarpy atd. Nejdistálnějí - tedy v předloktí a ruce, jsou uloženy svaly samotných prstů. Prsty jsou na pomyslné ose hudební představa v našem mozku - převodový mechanismus - konečné pilíře posledním živým článkem. Jsou těmi nejslabšími, ale zároveň nejjemnějšími a nejsenzitivnějšími částmi ruky, které přicházejí přímo do kontaktu s klávesou a zajišťují samotný fyzický proces přenosu mezi interpretem a nástrojem. Na rozdíl od dechových nástrojů se ruka u klavíru přímo podílí na tvorbě tónu. Nejgauz prsty označuje jako živá stvoření, která vyplňují vůli klavíristy a bezprostředně také na klavír hrají 8. Prof. Klánský ve své přednášce Zamyšlení nad prsty lidské ruky z hlediska klavírního pedagoga 9 zase říká, že prst je pro klavíristu něčím jako štětec, uhel, nebo tužka pro malíře, s tím rozdílem, že klavírista si své prsty nemůže vybrat nebo vyměnit a musí prostě pracovat s tím, s čím se narodil. 8 NEJGAUZ, Genrich G. O umění klavírní hry. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1983, str KLÁNSKÝ, Ivan. Zamyšlení nad prsty lidské ruky z hlediska klavírního pedagoga. Přednáška před uměleckou radou HAMU, Praha

27 Stavba prstů podléhá velké individualitě a u jednotlivých interpretů se může značně lišit. Částečně se od toho pak odvíjí i individualita jejich hry. Jinak pracoval s klaviaturou Vladimir Horowitz se svými dlouhými, štíhlými prsty, jinak hrají Arcadi Volodos nebo Denis Matsuev, pianisté s mohutnými, baculatými prsty, které budí dojem, že se sotva vejdou na klávesu. Pro tyto velké klavíristy je charakteristické, že umí maximálně potlačit nedostatky a zároveň využít přednosti individuality svých prstů. Prsty jsou také tím, co publikum vidí na první pohled. Když se řekne hra na klavír, mnozí si na prvním místě vybaví právě prsty a jejich úloha je laickou veřejností proto často přeceňována. Nezřídka se mě někdo zeptá na mé prsty takovým způsobem, jako by byly pro hru na klavír tím nejdůležitějším předpokladem, jako by kvalitu klavíristy určovala právě kvalita jeho prstů. Tahle představa je samozřejmě mylná, prsty jsou nosným pilířem a samy o sobě sotva kdy mohou za případný kámen úrazu. Vykonávají jen pokyny centra z jaké výšky, jakou rychlostí nebo v jakém úhlu by měly dopadnout na klávesu a Obr. 11: Svaly kloubů ruky a dlouhé svaly prstů, povrchová vrstva, levé předloktí z palmární strany jakým způsobem by ji měly stisknout. Již F. Chopin se zabýval vzájemnou odlišností jednotlivých prstů. Jsou doslova pěti individualitami, které by však měly být schopny dokonale vyrovnané spolupráce. Nejgauz píše, že klíč k vyrovnanosti a s ní těsně spojené úloze samostatnosti tkví v uvolněnosti ruky - jinými slovy ve schopnosti relaxace, inhibice síly. Každý z prstů má jinou pohyblivost - nejpohyblivější je palec, potom malíček, ukazováček, prostředníček a nejméně pohyblivý je prsteníček. To je dáno odlišnostmi ve spektru svalů, kterými jsou jednotlivé prsty tvořeny a mírou jejich provázanosti na úrovni společných svalových bříšek a spojek mezi šlachami. Ať už je míra nezávislosti jakákoliv, jednotlivé prsty se nikdy nemohou pohybovat zcela samostatně. 21

28 Obr. 12: Svaly prstů, levá ruka, palmární strana Palec stojící v opozici spolu s ukazováčkem vytváří takové rozpětí, jakého nejsou schopny žádné další dva sousední prsty. Zejména u hráček s malou rukou je rozpětí mezi palcem a ukazováčkem často shodné s celkovým rozpětím ruky, což však nemá pro klavírní hru valný význam. Zlozvyk nahrazovat druhým nebo třetím prstem úlohu čtvrtého a pátého za cenu nepřirozeně roztažené ruky a zkrouceného zápěstí je přímo nežádoucí. Naopak podstatné pro klavírní hru je rozpětí mezi druhým a pátým prstem. Pro běžný klavírní repertoár je ideální, aby toto rozpětí činilo alespoň velkou sextu a palec byl přitom schopen být zároveň v kontaktu s klávesami. Takové rozpětí umožňuje pohodlně hrát i běžné čtyřzvuky. Z toho plyne, že velikost ruky není dána jen rozpětím 1-5, ale i vzájemným postavením Na první pohled se prsty odlišují také silou - např. malíček je o 40% slabší než palec. Síla prstů jako taková je však velice malá. V souvislosti s klavírní technikou se jedná ve skutečnosti o zátěž, jakou prsty vydrží unést. Nejgauz popisuje prsty jako pevné opory, které vydrží jakoukoliv váhu, jakékoliv zatížení, ztepilými sloupy, oblouky nesoucími klenbu ruky, klenbu, kterou lze v principu zatížit vahou celého našeho těla a celou tuto tíhu, tuto ohromnou váhu musejí prsty unést a vydržet ji! V tom je hlavní význam prstů! 10 Nejgauz dokonce říká, že klavírista by měl být schopen se na svých prstech vzepřít o zem - de facto provádět kliky. Takové cvičení 10 NEJGAUZ, Genrich G. O umění klavírní hry. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1983, str

29 imituje plnou zátěž při hře na klavír. V této souvislosti si vzpomínám, jak jsem hrála Chopinovu etudu C dur op. 10. Protože je tato etuda fyzicky náročná, je třeba ji hrát ekonomicky a není možné plýtvat silami. Já jsem si své síly rozdělovala špatně a přenášela jsem neúměrně velkou část práce na své prsty, aniž bych dobře využívala váhy celého svého těla. Pan prof. Indjic mi tehdy radil cvičit tím způsobem, při kterém klavírista zvedne nohy od země a opře se celou svou vahou pouze o své prsty tak, aby pilíře váhy celého těla tvořily doslova. Ze začátku to pro mě bylo těžké, protože jsem byla v etudě zvyklá na neekonomický pohyb. Ale v momentě, kdy prsty nesly váhu celého mého těla, to již najednou nebylo možné. Tato nouze mě poté přiměla zacházet s nimi co možná nejekonomičtěji, což přetrvalo i při normálním sezení - ruka dostala možnost poznat jednodušší a pohodlnější způsob práce. Zároveň jsem získala pocit lepšího uvědomění si principu pilířů prstů, klenby ruky a váhy celého těla a vřele toto cvičení doporučuji. Řada fyziologických odlišností jednotlivých prstů pak vede k tomu, že jednotlivé prsty odlišně vnímáme psychologicky. Palec je zřejmě největší individualitou, která je dána jeho postavením v opozici. Ukazováček - doslova prst kterým ukazujeme, vnímáme jako velmi pohyblivý, hbitý, precizní a spolehlivý. Prostředníček, pomyslná prodloužená osa naší paže, představuje taktéž synonymum spolehlivosti, zejména pro svou suverenitu, výraznost a údernost. Výborně se uplatňuje v trylcích stejně tak jako v pasážích, kde očekáváme riziko a současně je zapotřebí větší síly - to jsou zejména skoky ve velké dynamice nebo skoky na černé klávesy. Zde třetí prst často upřednostníme před pátým, neboť delší dráhu skoku bohatě vyváží větší jistota, kterou nám poskytuje právě třetí prst. Prsteníček je sice nejméně pohyblivý, zato je však nesmírně citlivý a volíme ho všude tam, kde chceme vyjádřit hlubokou emocionalitu a její nejjemnější odstíny. Malíček pak vnímáme jako nejslabší, zároveň však nesmírně důležitý prst - na základě zrcadlového postavení rukou má pravý malíček na starosti melodii, levý pak basy. V souvislosti s vnímáním jednotlivých prstů je zajímavé sledovat, jak se v průběhu věku mění dominantní úloha druhého, resp. třetího prstu. U dětí a mladých lidí je dominantním druhý prst. První tóny dětí začínajících s hrou na klavír jsou realizovány právě ukazováčkem, 23

30 stejně tak jako je ve hře preferován u mladých klavíristů. V průběhu stárnutí ovšem dominantní úlohu přebírá prostředníček. Svaly prstů ruky můžeme rozdělit na svaly dlouhé a svaly krátké. Je to dáno tím, že část z nich je uložena na předloktí, kde obklopují radius a ulnu - a ve svém průběhu prochází pod vazem retinaculum flexorum resp. extenzorum - a část z nich v ruce. Jejich hlavní funkcí je flexe a extenze, které zajišťuje silově dominantní systém flexorů se systémem extenzorů. První prst - palec, pollex má v porovnání se ostatními prsty zcela odlišnou úlohu. Je to dáno tím, že stojí v opozici. Od ostatních prstů se také značně odlišuje stavbou, má pouze dva články a jeho p o s t a v e n í n a r u c e h o předurčuje k tomu, že většinou Obr. 13: Svaly palce, levá ruka z palmární strany ani nedosáhne na černé klávesy. Důležitým dlouhým svalem palce je m. abductor pollicis longus - dlouhý odtahovač palce. Tento protáhlý sval probíhá od ulny a membrana interossea antebrachii - vazivové blány fixující k sobě radius a ulnu - k metakarpu palce, na který se upíná. Provádí abdukci - neboli odtažení palce - a radiální dukci - pohyb zápěstí směrem za palcem. M. flexor pollicis longus, m. extensor pollicis longus a m. extensor pollicis brevis - tedy dlouhý ohýbač, dlouhý a krátký natahovač palce začínají na radiu, ulně a membrana interossea antebrachii a upínají se na palec v závislosti na své funkci: flexor se upíná na distální článek a zprostředkovává kromě flexe palce i částečnou flexi celé ruky. Abduktor se upíná na první metakarp, dlouhý extenzor na distální a krátký extenzor na proximální článek palce. Šlachu krátkého, stejně tak jako dlouhého natahovače palce si můžeme vyhmatat, najdeme-li si na ruce fossa radialis. Jedná se o trojúhelníkovou jámu na dorzální straně ruky, která se 24

31 nejnápadněji prohloubí při natažení všech prstů a zápěstí. Šlacha krátkého extenzoru palce ji ohraničuje z laterální strany, šlacha dlouhého extenzoru pak ze strany mediální. Krátké svaly palce jsou uloženy v thenaru, respektive jej vytvářejí. Thenar je vyvýšená část, val na palcové straně dlaně. Všechny thenarové svaly, kromě m. adductor pollicis, jehož uložení je trochu odlišné, odstupují od palcové strany karpálních kostí a upínají se na proximální článek palce, resp. laterální sezamskou kůstku palce. Sezamské kůstky mají tu zvláštní vlastnost, že se vytvářejí ve šlachách svalů, které se v daném místě upínají. V ruce je najdeme standardně z obou stran metakarpofalangeálního kloubu palce, mohou se však vytvořit i na dalších metakarpofalangeálních kloubech. V tom případě však bývají jen chrupavčité a nejsou tak zaznamenatelné rentgenovým vyšetřením. Za původem sezamskou kost je považována i kost pisiforme, která je jednou z Obr. 14: Dlouhé a krátké svaly prstů, hluboká vrstva, levé předloktí z dorzální strany karpálních kostí. M. abductor pollicis brevis - krátký abduktor palce je plochým svalem, který je v thenaru uložen zcela povrchově. Krátký abduktor palce provádí odtažení a z velké části se podílí na opozici palce. M. opponens pollicis, jak název napovídá, je svalem zodpovědným za opozici, umožňuje vytvořit takzvanou špetku, což je pohyb typický pro člověka. M. flexor pollicis brevis - krátký ohýbač palce je krátkým svalem s dvěma hlavami uloženým na mediální straně thenaru. Stejně jako všechny svaly thenaru se podílí na opozici palci, dominantní funkce je však flexe - tedy ohýbání palce - a sice jeho proximálního článku. M. adductor pollicis - přitahovač palce je mohutným dvojhlavým svalem, který se nachází v hloubce thenaru. Přitahuje palec k ostatním prstům a taktéž se podílí na opozici. Caput obliquum - šikmá hlava začíná na metakarpech druhého a třetího prstu 25

32 a karpální kůstce os capitatum a caput transversum - příčná hlava na metakarpu třetího prstu. Funkcí svalů palce je tedy, kromě flexe a extenze, jeho opozice, odtahování a přitahování k dlani. Byť má palec, na rozdíl od zejména druhého, třetího a čtvrtého prstu, větší absolutní pohyblivost, neplatí to ve hře na klavír. Představíme-li si postavení ruky na klaviatuře, pohybují se tyto svaly přirozeně ve směru horizontálním, nikoliv vertikálním, tak, jak je tomu u ostatních prstů a jak bychom potřebovali pro stisk klávesy. Tato odlišnost je často příčinou rytmické a zvukové nevyrovnanosti hry a nekvality tónu. Necháme-li hrát samotným palcem člověka hrou na klavír nedotčeného, většinou začne tisknout klávesu pohybem celého zápěstí. Úskalí problematiky palce dokonale řeší klavírní technika prostřednictvím podkládání palce a následného překládání ostatních prstů. Obr. 15: Dlouhé a krátké svaly prstů, hluboká vrstva, levé předloktí z palmární strany Většinou se zdůrazňuje koncentrace na podložení palce, Nejgauz naopak říká, že výhodnější je soustředit se na přeložení ostatních prstů. Je to logické - proces podkládání je pro palec, vzhledem k jeho anatomickým dispozicím - mnohem nepřirozenější než přeložení zbylých prstů. Oba pohyby spolu však souvisejí a do značné míry se mohou navzájem pozitivně nebo negativně ovlivnit. Mezi dlouhé svaly druhého až pátého prstu - ukazováčku, prostředníčku, prsteníčku a malíčku patří m. flexor digitorum superficialis - povrchový ohýbač prstů. Je to plochý, široký sval na vnitřní straně předloktí. Začíná na vnitřním epikondylu humeru, tzv. caput commune - společné hlavě, kterou můžeme vyhmatat na vnitřní straně lokte, a svůj začátek zde má hned několik svalů předloktí. Z tohoto důvodu je také caput commune při přetížení u klavíristy často na pohmat citlivá až bolestivá. Ve svém průběhu se povrchový flexor rozděluje na čtyři cípy a ve dlani se 26