Rozhovor Alla Tazatel: Dotazovaná: Tazatel: Dotazovaná: Tazatel: Dotazovaná: Tazatel: Dotazovaná:

Transkript

1 Rozhovor Alla Na začátek tohoto rozhovoru Alla ti řeknu, že máme čtyři fáze kulturního šoku. Aby sis to mohla také připomenout a mohla se opět vžít do té situace. Takže první fázi je fáze medových týdnů takzvaná. Dochází k stimulacím pobytem v novém prostředí a chování jedince je nezávislé na etnickém původu a osobnostních charakteristikách. Počáteční reakce jsou euforické. Potom přichází druhá fáze, fáze krize neboli takzvaný kulturní šok. Je to realizace života v novém prostředí. Jedinec vnímá negativní projevy nové kultury, má pocit, že situace nezvládne. U jedince se objevují pocity frustrace, úzkosti a hněvu smutku. Potom přechází do fáze zotavení. Jedinec hledá přiměřené modely chování v novém prostředí, dochází ke kulturnímu učení a oslabení vazeb k předcházející kultuře. A poslední čtvrtou fázi je fáze přizpůsobení. fáze přizpůsobení - jedinec žije v cizím prostředí pohodlně, adaptoval se. Pokud se vrátí zpět do své původní kultury, může utrpět opakovaný, obrácený kulturní šok. To bylo na začátek. Děkuji, děkuji Věřím, že nebo ty jsi prožila vlastně něco podobného, že jo? A já bych se tě na začátek chtěla zeptat: Kolik Ti bylo let, když jsi tady přijela? Jaké jsi měla tehdy vzdělání, nebo jsi ještě byla studentka, nebo jsi zrovna ukončila školu? Já jsem ukončila školu, šestileté gymnázium. S jakými očekáváními jsi tady přijela?

2 Já jsem se chtěla osamostatnit a bydlet tady. Já jsem chtěla žít odděleně od rodičů a být samostatná. A proč jsi tady přijela? Ty jsi říkala, že ses chtěla osamostatnit. To bylo tvé rozhodnutí? To bylo rozhodnutí moje a rodičů. Oni mi to nabídli a já mohla jsem odmítnout, ale já jsem souhlasila přijet. Ale po škole máme takovou tradici, že většina jde studovat vysokou školu, klidně dvě nebo tři. Jo? Takže se čekalo, že budeš studovat? Jo, a já jsem mohla jet do Česka nebo do Ruska. A já jsem si vybrala Česko. To je zajímavé, jak tě znám, je zajímavé, že sis nevybrala spíš Rusko. Tak a můžeš mi popsat dobu, kdy jsi tady přijela? Vlastně takový ten první pocit, když jsi přijela, první pocit, zážitky. Hned jsem pochopila, že jsem sama. I když jsme tady přijeli jako skupina studentů. Aha Ale cítila jsem, že nemám kamarády a nemám podporu. To bylo pro mě těžké. Jakoby hned když jsme přiletěli, jeli jsme na kolej a ubytovali se. Takže taková původní euforie, jak popisuje první fáze, to jsi spíš prožívala v tom očekávání, jaké to bude, ale když jsi přijela, byly pocity spíše negativní. A prosím tě, řekni mi, jak ses vypořádala s jazykovou barierou? Ty jsi už uměla česky, když jsi tady přijela? Neuměla jsem ani slovo, ale první rok jsem studovala kurz, kde jsme se učili češtinu a prostě postupně jsem se naučila. Samozřejmě já jsem měla velkou motivaci, protože jsem se chtěla dostat na univerzitu. Měla jsem to jako nastavení od rodičů.

3 Takže požadavek. No jakoby nastavení jako podmínku? Jo jakože oni řekli, že musím a já jsem to měla pořád v hlavě a já jsem hodně studovala. Pak po třech měsících jsem začala mluvit. Prostě jsem šla, v obchodě jsem mluvila. Pak jsem ještě začala dělat dobrovolníka přes Amigu organizaci a mluvila jsme víc a to mi hodně pomohlo. Když jsi tady přijela zpočátku, měla jsi hned od počátku možnosti setkávat se s Rusky mluvícími? Jo, já jsem byla v prostředí rusky mluvících. My jsme byli studenti z Kazachstánu, Ruska a Ukrajiny. Takže jsi necítila takovou úplnou kulturní odloučenost. Jak ses vypořádávala s těmi rozdíly, které byly na České straně? Na začátku jsem ty rozdíly moc necítila, protože jsem je neznala. Ale já spíš já jsem chtěla dostat se do České společnosti. Chtěla jsem komunikovat s Čechy. A to chtěli všichni, když přijeli. Chtěli být opravdu tady. A mně se pak podařilo tam dostat. Pak jsem začala cítit rozdíly, ale nebyly pro mě takové velké. Jasně. A myslíš, že to může být i tím, že ty naše kultury nejsou zas tak úplně rozdílné? Jojo Rozdíly byly nějaké maličkosti, ale ne nic hrozného. A můžeš uvést nějaké příklady? No ten nejznámější jakoby. Že součástí naší kultury je, že nesmrkáme hodně

4 Na veřejnosti Jo na veřejnosti. A tady když jsem to slyšela na veřejnosti tak to bylo hrozné. Ale když jsem to slyšela po druhé po třetí a to bylo trošku zmatečné Jasně, jakože kdo to tady je nevychovaný. Tak. A jak jsi vnímala Českou společnost, jak na tebe vlastně působilo, když jsi tady byla, tady jsi žila, třeba jsi šla do obchodu nebo šla někde na úřad a teď tu byla ta česká společnost. lidi na ulicích Jak na tebe působili? Jako dobře. Na začátek já jsem se snažila jako být v té společnosti. Bylo hodně případu, jako když nerozuměli, když mluvím. A vnímala jsi to jako velkou bariéru, když ti lidé nerozuměli? Oni ne, že mně nerozuměli, oni slyšeli, že jsem rusky mluvící, ale nechtěli se mnou mluvit. Jo takhle. Takže jsi věděla, že by třeba mohli, ale oni se stáhli. Já jsem na to nebrala pozornost. Že prostě, jako jo, bylo toho málo, většinou prostě pomáhali a tak. A jací ti přijdou Češi. Přijdou Ti hodně jiní než, rusky mluvící nebo Kazachstán, odkud jsi přiletěla? No, Já jsem pochopila takový rozdíl. Že tady lidi nevím, jak to správně popsat Třeba u nás, na začátek si prostě myslíte, že lidé jsou uzavření, že prostě nic moc neřeknou, moc se nekamarádí, na ulici třeba mlčí. Ale když začneš s tím člověkem komunikovat, tak se rychle stanete kamarády. A tady, mně přijde naopak. Že ze začátku jsou lidé takoví otevření, ale je těžké se stát jejich kamarádem.

5 To je pravda.to je zajímavé. Ale myslím si, že je na tom hodně pravdy. Ten rozdíl jsem pochopila první rok. A bylo to pro tebe těžké, že je to takhle a ne jinak? Jak ses s tím vypořádala? Je to docela důležité přátelství, že jo? Jako mně stačila ta úroveň komunikace, když jsme byli na tom jen Jak se máš? A prostě jsme mluvili. Ale třeba první rok jsem nenašla kamarády, i když jsem měla hodně známých. Druhý rok jsem potkala nejlepší kamarádku v Česku Tak jdeme dál. Když jsi tady byla, na začátku, když jsi prožívala kulturní šok. Byly naplňovány všechny tvoje potřeby? Ze začátku ty biologické, jestli jsi tady nestrádala, že jsi třeba neměla co jíst, protože sis nemohla zajít do obchodu a říct, co potřebuješ. A potom i ty psychologické? Jo. Já si myslím, že jsem všechno měla. Jakože peníze jsme měla, abych kupovala jídlo, ale třeba v obchodě jsem neměla problém říct, co chci na půl česky na půl rusky. Takže když jsem něco potřebovala, tak jsem neměla bariéru říct to. A když mně nerozuměli, tak jsem to vysvětlovala. A psychologické jsem měla problémy. Já jsem neměla kamarády. A můžeš to více popsat, jaké pocity jsi měla, co jsi tehdy prožívala, nebo co to pro tebe znamenalo? Já jsem měla vedle sebe lidi, se kterými jsem komunikovala, někam jsem chodila, na kávu na párty. Ale necítila jsem ten vztah, tu blízkost. A mně to hrozně chybělo. Já jsem se snažila najít takového člověka právě mezi studenty, kde jsem chodila. Ale nemohla jsem. A já jsme cítila jakoby takovou samotu. Že jsem nechtěla zpátky domů, protože jsem cítila, že jsme odtud odjela a že se nevrátím. Ale zároveň jsem neměla skoro ještě nic na novém místě. A jaký vliv mělo to, že jsi tady mohla být mezi rusky mluvícími? Pomáhalo ti to?

6 Jo určitě, protože, když jsem neměla ten blízký vztah, tak jsem cítila trošku podporu. Tak, a kdo nebo co ti bylo největší oporou při překonávání tohoto těžkého období, toho kulturního šoku? Asi po pěti měsících jsem našla kamarády, že prostě tři holky a lidi, se kterými jsem komunikovala. Našla jsem pak ženu, jmenuje se Lera T., ona je předsedkyně neziskové organizace Amiga, pracuje s migranty a ona mi hodně pomohla. Skrze informace, prostě byla oporou a já ji nazývám druhou maminkou. To je pěkné. A ona ti pomáhala na osobní úrovni, nebo skrze Amigu? Na začátek mi pomohla skrze Amigu, ale pak jsme měly spolu takový hezký vztah. A já vím, že ty ses hodně angažovala v Amizge, můžeš nám k tomu něco říct? Po půl roce jsem prošla programem Amigy: integrace migrantů přes dobrovolnickou práci. A pak, já jsme chodila do nemocnice za dětmi, tak jsem si s nimi hrála, mluvila svoji češtinou a pak jsem zůstala v Amige. A začala jsme dělat projekty pro studenty, stejné jako já. Kteří přijeli a nevěděli, co dělat a nic tady neznají. Tys jim vlastně chtěla pomoct, aby nemuseli zažívat to, co jsi zažila ty? Jo, jo A ještě se chci zeptat, jak dlouho z tvého pohledu, jak dlouho byl u tebe kulturní šok? Jak dlouho jsi ho prožívala tak intenzivně? Půl roku Prvního půl roku

7 Protože pak sem se už necítila, že jsem tady cizí. Hodně mně pomohla společnosti rusky mluvících. Pak když jsem tady byla asi devět měsíců, pak jsem odjela domů na dva měsíce, pak jsem se vrátila a bylo mně špatně zas asi pět dnů. Protože jsem zase jako by nebyla doma a tady taky ještě ne. A můžu se zeptat, jak se u tebe projevoval kulturní šok? Jak tys ho na sobě viděla? Tady bylo pro mě všechno cizí, a že jsem cítila samotu, necítila jsem podporu a nemohla jsem nic dělat. Neuměla jsem jazyk, a jak jsem od dětství hrozně aktivní, že musím být v nějakých organizacích, různé projekty, něco psát někam. A tady jsem mohla jenom studovat a cítila jsem ty hranice, že je tu hodně všechno, ale já nemůžu nic dělat. A nemohla jsem říct v češtině všechno, co chci. Ale já jsem neměla problém třeba mluvit češtinou, kterou umím. Nebála ses jí používat. Jo. Hodně s jazykem jsem problém neměla. Necítila jsem se netlačil na mě rozdíl, že jsem byla mezi rusky mluvícími a to pochopení jiné kultury přišlo jakoby postupně. Že jsem byla v rusky mluvící společnosti, ale někdy jsem třeba šla někam na schůzku, nebo do nějaké organizace. Takže jsi říkala, že jsi začala dělat i nějaké věci skrze Amigu, takže i skrze tu společnost rusky mluvících jsi mohla jakoby se postupně začleňovat do české společnosti. Jo. No, a taková předposlední otázka, Jak tě život v České republice ovlivnil? Co ti to dalo, jak to vnímáš teď, už po vlastně třech rokách, čtyřech? Já jsem se hodně změnila několikrát. Určitě, že jsem se možná osamostatnila. Já myslím, že určitě.

8 Mám hodně zkušeností v práci s cizinci, v neziskovém sektoru. A vím, že třeba když pojedu do nějaké jiné země, tak se tam neztratím, protože vím, jak postupovat, Takže tě to posílilo i na té znalostní úrovni? Že teď si víc věříš? Jo. Cítím se taková zkušená. Určitě, no a hodně to je zajímavé, tady jsem pochopila, kdo jsem. Takže v cizí kultuře jsi to pochopila? Jo protože, já jsem měla takový problém. Já jsem z multikulturní rodiny a nevěděla jsem, kam patřím. A tady jsem to pochopila. To mě pomohlo. A na takové veřejné úrovni ještě? Jak tě to třeba ovlivnilo? Jak třeba teďka vnímáš českou společnost? Jak se to změnilo od té doby, kdy jsi ji viděla poprvé a teďko? To je zajímavé, teďko komunikuju míň s českou společností. Nevím, proč se to stalo. Ale třeba teď, většinu kamarádu mám rusky mluvící. I tu kamarádku, kterou mám, ona taky mluví rusky. Možná je to i tím, že Praha je město, kde je hodně rusky mluvících, že člověk si najde Ale já o tobě vím, že ty nejsi člověk, který by se uzavíral do té svoji komunity. Já mám svoje známé, kamarády třeba i rok jsem pracovala v České organizaci, ale to bylo asi takové rozhodnutí, že se snažím teď více spíše s rusky mluvícími. Takže začínáš vnímat rozdíl i na trochu jiné úrovni. Jojo A co se změnilo, za tu dobu, co jsi v České republice, pro tebe osobně? Ty jsi říkala, že jsi nabrala nové zkušenosti, že víš, kdo jsi. Je ještě něco, co je jiné?

9 Všechno, já nevím. Třeba Třeba na tvoji na úrovni tebe jako člověka. Co se změnilo ve vztahu ke tvojí původní kultuře. Vidíš ji třeba teď už jinak, než jsi ji viděla předtím? Kazachstán, ne. Ale třeba víc mě táhne, víc mě láká Rusko. Že chci tam. Ne že odjedu, ale vím, že tu zemi mám ráda. Ale to je zajímavé Že bydlím v Česku, ale chci do Ruska. Tak ty máš v Rusku rodinu, tam tě kořeny táhnou. Takže kdybychom to shrnuli na závěr, tak tvůj kulturní šok probíhal zhruba tak půl roku. A ještě se chci zeptat, měl nějaké psychosomatické projevy? Že ti třeba bylo špatně, nemohla jsi spát? Nikdy jsi s tím neměla problémy? První dva týdny jsem špatně spala, nemohla jsem jíst zpočátku. Ale po dvou týdnech se to zlepšilo. Jasně. Jo, Moc ti děkuju za rozhovor, doufám, že Ti něco dal, že is mohla zavzpomínat