MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií NÁRODNOSTNÍ MENŠINY VE SPOLKOVÉ REPUBLICE NĚMECKO.

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií NÁRODNOSTNÍ MENŠINY VE SPOLKOVÉ REPUBLICE NĚMECKO Diplomová práce Autor: Mgr. Daniel Rauscher Vedoucí práce: Mgr. Lukáš Nevěděl, Ph.D. Brno 2015

2

3 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem práci Národnostní menšiny ve Spolkové republice Německo vypracoval samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědom, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne Daniel Rauscher

4

5 Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Lukáši Nevědělovi, Ph.D., za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. Dále všem, kteří byli ochotni se mnou konzultovat konkrétní aspekty mé práce. V neposlední řadě bych chtěl poděkovat mým blízkým za podporu a trpělivost, kterou mi věnovali v době vypracovávání této diplomové práce.

6 Obsah 1. Úvod Cíl práce Základní pojmy v problematice migrace Základ ve slově menšina Etnická menšina Migrace Typologie migrace Imigrace Důvody k migraci Legálnost migrace Azyl Neoklasická teorie migrační teorie a její push & pull faktory Historie migračních proudů v Evropě Multikulturalismus Proudy multikulturalismu Německo a jeho obyvatelstvo Německo a migrace Integrační politika v Německu Německé menšiny a jejich rozdílný osud Lužičtí Srbové Organizace Lužických Srbů - Nadace pro srbský národ Turecká menšina Náboženství Turků Turecké organizace v Německu Turecká pracovní síla a její formální status imigrantů Turci v Německu ve vztahu k sociální oblasti a trhu práce

7 5. Metodika Projekce a prognózy Extrapolace Časové řady Dělení časových řad Zdroje dat Způsob zjišťování dat Současný stav menšin ve Spolkové republice Německo Vývoj počtu cizinců v Německu od roku Struktura migrujících skupin Počet obyvatel ovlivněný migrací Zákon o pobytu cizinců a formy pobytu Struktura imigrantů podle cílových spolkových zemí Struktura imigrantů podle pracovních příležitostí Původní státní příslušnosti obyvatel Analýza a prognóza početního zastoupení menšin ve vybraných spolkových zemích Německa Diskuse Návrh na využití výsledků v praxi Závěr Seznam zdrojů a literatury Přílohy Seznam příloh

8 1. Úvod Předmětem diplomové práce jsou národnostní menšiny ve Spolkové republice Německo. V jejím centru zájmu je současná situace na politické scéně ve vztahu k menšinovým problémům a vývoj Německa v novou evropskou multikulturní velmoc. Spolková republika Německo je nejlidnatější zemí Evropské unie. Žije zde více jak 81 milionů obyvatel, necelá šestina v bývalém východním Německu na území někdejší Německé demokratické republiky. Němci jsou jako národ germánskou etnickou skupinou, sdílející společný německý původ, kulturu, historii a hovořící různými dialekty němčiny jako svým mateřským jazykem. Spolková republika Německo zažívala od poloviny minulého století výrazný příliv imigrantů, jejichž počet dosáhl v současnosti téměř devíti procent veškerého obyvatelstva. Největší skupinou cizinců jsou Turci, jichž zde žije více než 1,5 milionu. Zároveň nejpočetnějšími původními národnostními menšinami jsou pak Lužičtí Srbové v Sasku, Dánové ve Šlesvicko- Holštýnsku a Frísové u severních hranic. Přitom každá národnostní menšina má svou vlastní identitu, dějiny, kulturu a jazyk. Německé národní hospodářství je od poválečného boomu padesátých let odkázáno ve velké míře na práci migrantů. Většina tehdejších takzvaných gastarbeitrů se vrátila do svých domovů v jižní nebo jihovýchodní Evropě, ale mnoho z nich také zůstalo v Německu, kde dál žijí, podnikají a pracují. Druhou velkou skupinu přistěhovalců tvoří vystěhovalci německého původu z bývalého Sovětského svazu a Polska, kteří se vrátili do Německa po pádu železné opony. Téma práce je zpracováno jako historicko-geografický vývoj vybraných menšin ve Spolkové republice Německo z pohledu tzv. multikulturalismu, který je základním stavebním kamenem pro pochopení jednotlivců i skupin s rozdílnou kulturou, přičemž dochází ke zdůraznění kulturní rozmanitosti. Cílem práce je také představit pozadí národnostního složení menšin v Německu v rámci prosazování současné imigrační politiky. Diplomová práce se také věnuje tématům spojeným s imigrační, pracovní a sociální politikou v Německu. 8

9 Rešerše literatury, která vychází z uvedených zdrojů, se bude věnovat historii i postavení menšin v Německu, vývoji imigrační politiky a politické scény v Německu. Důraz je v této části práce kladen na vybrané menšiny i s jejich současným společenským postavením a zdůrazněním problematických otázek dané skupiny. V rámci kvantitativního výzkumu budou komentována data o imigraci obyvatel z dostupných zdrojů. Dále bude provedena prognóza imigrace obyvatel na úrovni spolkových zemí. V závěru budou uvedeny korespondenční otázky autora v rámci politiky menšin. Zároveň bude naznačen pravděpodobný vývoj imigrační politiky Německa v krátkodobém a střednědobém horizontu na základě současných událostí a fungování politické scény ve Spolkové republice Německo. Specifickou stránkou práce je získání dostatečného množství konkrétních zdrojů k daném tématu. Diplomová práce čerpá z tištěných a online dostupných zdrojů, při jejímž hledání jsem využil např. Městské knihovny v Jihlavě nebo Ústřední knihovny Mendelovy univerzity v Brně. Dalším zdrojem jsou konzultace a rady od akademických pracovníků Mendelovy univerzity v Brně. 9

10 2. Cíl práce Současný stav menšin a menšinové politiky pramení především z vývoje společnosti, která je nakloněna otevřenějšímu migračnímu procesu, proto je primárním cílem diplomové práce předložit svým rozsahem komplexní pohled na zvolenou problematiku o imigraci obyvatel z dostupných zdrojů, bude provedena prognóza imigrace obyvatel. Sekundární cílem je nejen popis a analýza důsledků, které s sebou proces migrace přináší, ale také upozornění na současnou situaci typických německých menšin. K dosažení vytyčených cílů a k vypracování celé diplomové práce povedou zvolené metody práce shromáždění dostatečného množství relevantních zdrojů a literatury, následné prostudování a analýza s nutností provedení selekce a výsledného zpracování. Práce využívá jak teoretický, tak empirický rámec metod. Důležitou formou je zařazení tzv. komparativní metody. 10

11 3. Základní pojmy v problematice migrace Oblast migrace a s ním spojená témata jsou v současné době často skloňována. Setkáváme se s nimi ve veřejných sdělovacích prostředcích prakticky denně. Porozumět obsahu dané zprávy však můžeme jen v případě, pokud máme dostatečný teoretický základ, který se pokouší nabízet tato diplomová práce. Základní stavební kameny tematiky, které představují pozadí pojmů nebo historických souvislostí, jsou předpokladem pro další bádání ve sféře, na niž se práce zaměřuje Základ ve slově menšina Prvním zásadním pojmem v problematice řešení v diplomové práci je menšina. Pojem představuje početně méně rozsáhlou skupina osob. Ta zároveň není dominantní, avšak se vyznačuje praktickými, resp. domnělými znaky, kterými mohou být např. původ, náboženství, jazyk. Zásadou menšiny přitom je, že se odlišuje od dominantní většiny právě výše uvedenými znaky. Pokud navážeme užití pojmu menšina na oblast migrace, které se podrobně věnuje další kapitola, zahrnuje v širším rozměru i skupiny, které právě v důsledku migrování vznikly. Ve vztahu k hlavnímu tématu diplomové práce zde jasně můžeme zařadit např. turecké menšiny. Definovány jsou jako skupiny osob s původem v Turecku, které se pobytem hlásí trvale po různou dobu v Německu. Mezi ně se řadí i již v Německu narození potomci. Jejich skupinové označení navíc podkládá i spřízněnost s dalšími menšinami. Pokud pohlížíme na zmíněnou skupinu z dalšího úhlu, objevuje se pojem etnicita. Ta představuje vztah k příslušnosti k určitému národu, rase nebo kultuře. Ve společnosti funguje pravidlo, že pokud se považují někteří obyvatelé za etnicky odlišné, měla by ji majoritní část společnosti v tolerantním duchu dnešní dobu přijmout. Osobní identita skupiny se buduje i na základě vnímání, které je výsledkem životopisných dat a znaků (HECKMANN, 1992). K menšinám a jejich etnicitě přistupují státy různým způsobem. Jedním z nich je integrace, která je ve své podstatě formou adaptace dané skupiny obyvatel na prostředí jiné společnosti. V zásadě jde o oboustranný akt s cílem začlenění do většinové společnosti. Integrační proces se týká jedince nebo skupiny. Podmínkou je přijetí ze strany majoritní společnosti. Z pohledu sociologie je pak integrace definována jako 11

12 začlenění jedince do skupiny při současném akceptování zbylými členy skupiny. Proces integrace může pochopitelně dosáhnout rozdílných efektů. Je možné, že si imigranti zachovávají ve výsledku pouze svou vlastní kulturu, v jiných situacích si imigranti sice zachovávají svou kulturní identitu, současně však přijímají kulturní zvyklosti většinové společnosti. K úplnému začlenění do majoritní společnosti z reálného pohledu však plně dojít nemůže, protože plná integrace je spíše přáním majority (KAUBE, 2007). K tomu přispívají i silné sociální rozměry politických debat současných zástupců zvolených ve svobodných volbách ve spojení s nastavenými moderními preventivními programy (KAUBE, 2007). Jinou z možností, jak se menšina zachová v prostředí, kde se nachází s většinou, je asimilace. Tak nazýváme vyústění situace, kdy si imigranti nezachovávají svou vlastní kulturu. Naopak dojde k přijetí kulturních návyků majoritní společnosti, posléze se stávají plně její součástí bez rozdílů v chování a přístupu k životu. Výraz vychází ze slova assimilis přizpůsobení se, což vyústí v cíl stát se podobným. Pohledem sociologa jde o vzájemné přizpůsobení různých společenských skupin. V podstatě se jedná o proces propojení, odstranění hranic. Ze dvou a více skupin se stává skupina jedna, k čemuž dochází na základě jejich vzájemného setkávání (BORO, 2008). Můžeme vidět určité společné prvky integrace a asimilace, je možné tvrdit, že pro úspěšně dokonanou integraci je potřeba dosažení určité míry asimilace. Společně ovšem platí, že není nutné, aby přistěhovalec musel zcela zapřít původ nebo tradice, aby byl jako individuum integrován, popř. asimilován (SARRAZIN, 2011). Poslední částí první podkapitoly této diplomové práce je již samotná migrace, kterou není možné zcela jednotně definovat na základě faktu, že se s tímto výrazem setkáváme i v jiných vědách jako je např. biologie. Z pohledu humanitních věd mluvíme o migraci jako fenoménu typickému pro člověka od jeho počátku. Můžeme jej řadit mezi stejně přirozené prvky života jako je např. náboženství. Důvodem je sám fakt, že se jedná o proces prostorové změny místa k životu. Více k migraci, která se rozšířila a zintenzivnila především v posledních desetiletích a je stále aktuálním tématem starého kontinentu prakticky od 2. poloviny 20. století., přináší další podkapitola. 12

13 3.2. Etnická menšina Jedním z důležitých pojmů pro tuto diplomovou práci je v kulturních souvislostech označovaná skupina lidí s významnými etnickými znaky, kterými se odlišuje od většinové společnosti. Mezi takové znaky se řadí jazyk, kulturní tradice a mentalita dané skupiny. Je nutné podotknout, že taková skupina obyvatel nepřijímá národní identitu většinové společnosti, protože disponuje etnickým, resp. národním vědomím. Zároveň ukazuje společnosti kolektivní vůli na základě své osobitosti se deklarovat. Na těchto základech stojí národnostní, resp. etnická menšina. v kulturních souvislostech. Zásadní složku své existence identitu, opírá o základ etnický, jazykový, náboženský a také kulturní, čímž je myšlena kulturní tradice (fhs.cuni.cz, ). My Evropané známe tři základní možnosti, jak se národnostní/etnické menšiny v kulturním pohledu definovaly. První z nich vychází z historických kořenů, kdy v průběhu časového období nepřišla menšina o svou osobitost, nepřijala tak národnost většinové společnosti. Typickým případem jsou např. Baskové v dnešním Španělsku. K jinému typu vzniku etnické, resp. národnostní menšiny dochází na základě stanovování hranic. Etablování států často přináší rozdělování přirozeně existujících skupin lidí jedné národnosti. V takové situaci se ocitli např. Maďaři na Slovensku nebo v Rumunsku. Nachází se pak totiž v zemi, kde převažují obyvatelé jiné národnosti. Poslední zmíněnou možností je varianta spojená s imigrací. Na území tzv. hostitelské země se tak procesem stěhování v dobách středověku i novověku etablovaly menšiny, kdy se mohly rozptýlit. Tím pádem vytvořily tzv. diaspory, což platí pro Českou republiku ve spojení se Židy, kteří přišli ve středověku. Ve druhé polovině 20. století pak toto platilo pro Bulhary, Řeky a v dnešní době pro Slováky, Ukrajince a Rusy. Možností je také osídlení území o menší ploše a vytvoření tzv. jazykových ostrovů. Přistěhovalcům sloužila taková místa především k hospodářským účelům, mezi tamní většinovou společnost také mohli přijít za účelem ideologicky se propojit, popř. byl prostor nabídnut běžencům. Z historie jsou pro naši republiku známy případy příchodu Chorvatů na jižní Moravu v 16. století, o tři století později to byli Češi na Volyni nebo do Rumunska a Chorvatska. V dnešním Sasku můžeme zmínit případ českých evangelíků, kteří byli členy Jednoty bratrské. Daný prostor pro menšinu je pak 13

14 kontinuálně obýván odlišnou skupinou obyvatel od většiny, která má snahu v dalších generacích si udržovat své tradice a průběhem reprodukce neztratit svou kulturu, která jim byla dána ještě před přistěhováním. Vlna imigrantů přicházela v podstatě plošně do celé Evropy v druhé polovině 20. století. Jejich sdružování má však jiný charakter, dochází k jejich rozptýlení ve většinovém obyvatelstvu. Ve stejném duchu se nese proud imigrace i dnes. Najdeme však skupiny obyvatel, kteří vykazují snahu se v určitých oblastech centralizovat, což platí v České republice pro Vietnamce v některých obcích na Domažlicku, ovšem jejich kompaktní osídlení jednotné oblasti je v dnešní době prakticky nemožné (GABAL a kol., 1999) Migrace Jak již v předchozí podkapitole zaznělo, pod výrazem migrace se skrývá proces přemísťování, v jeho důsledku se mění populace, resp. dochází k jejímu přibývání či ubývání, jako další možnost bývá migrace spojována s jevem stěhování se (KOSCHIN, 2005). Základní dělení migrace je na vnitřní a mezinárodní. Pokud se bavíme o mezinárodní migraci, jde o situaci, kdy dochází ke změně pobytu za hranice jiného státu, naproti tomu stojí vnitřní migrace, kterou definujeme jako změnu místa trvalého pobytu za hranice určité administrativní jednotky, což jsou např. obce (demografie.info, ). Samotný proces migrace je tvořen dvěma procesy, prvním z nich je stěhování směrem do určité populace známý jako imigrace. V opozici k imigraci je druhý typ pohybu, který jde směrem z populace, přičemž jde o emigraci (KOSCHIN, 2005). Při představování konkrétních migračních proudů ve světě je možné se setkat se dvěma, kdy jde o směr Východ-Západ a Jih-Sever. Prvně jmenovaný směr Východ- Západ je typicky charakterizován přesunem přistěhovalectví ze států bývalého východního bloku do států západní Evropy. Ve vztahu ke směru Jih-Sever se klasicky zaměříme na jižní Evropu, prvořadě na Portugalsko, Španělsko, Francii, z části Řecko a především Itálii, protože do těchto států přichází často nelegálně lidé ze severní Afriky. (ceskatelevize.cz, ) Otázkou je, proč k migračním proudům dochází. Hlavními faktory jsou značné rozdíly mezi životní úrovní a celkovým bohatství zemí. Ze zemí s politickou nestabilitou, demografickými tlaky, špatnou úrovní zdravotnictví, 14

15 ekologickými problémy a minimálními sociálními jistotami přicházejí konkrétní Afričané ze severu černého kontinentu do moderní vyspělé společnosti, (DRBOHLAV, 2001) kde se jim může naskytnout možnost důstojného života s potenciálem pomoci zbytku své rodiny alespoň na dálku. Člověk v migrační pohybu je migrantem, v klasickém pohledu považujeme za migranta někoho, kdo příležitostně či plánovaně se dle svého instinktu přemísťuje z jednoho místa na druhé, kde v průběhu času pracuje a pobývá. Konkrétně dle OSN je možné migranta definovat jako člověka, jež překročil mezinárodně respektované hranice, zároveň zůstává na místě posléze více než jeden rok (studentsummit.cz, ). Obrázek 1 Uprchlíci ze severní Afriky na italském ostrově Lampedusa Zdroj: ( ) Typologie migrace Samotnou migraci je možné rozřadit dle typologie, kdy můžeme definovat základní dělení, které vychází z teorií demografa Petersena. Ten zdůraznil především proměnlivost migrace v čase, přičemž je znatelná závislost migrace na technologické vyspělosti skupiny v migračním procesu. Pro migraci mají jednotlivci nebo skupiny jedinců potřebu získat stimul. Pro tyto stimuly máme dělení, které v zásadě třídí důvody na ekonomické, sociálněpolitické a ekologické. První zásadní důvody pro migraci jsou tzv. primitivní, dochází ke stěhování skupiny lidé z ekologických příčin, které jsou 15

16 objektivní. Společenství může mít také důvod vynucené migrace pod hrozbou násilí. Pro násilné důvody je typické nedovolené přemisťování osob, kdy se nemohou migračnímu procesu vzepřít. V opačném případě je na základě vlastní vůle a potřeb typická dobrovolná migrace. Poslední ze stimulů je důvod masovosti, kdy je přesun větších skupin lidí trendem (DRBOHLAV UHEREK, 2007) Imigrace K situaci, kterou můžeme nazvat imigrací, dochází ve chvíli, kdy se obyvatelé usazují po příchodu ze zahraničí. Přes hranice státu přicházející lidé jsou označováni za imigranty. Při procesu usazování si hledají uplatnění ve své nové zemi. Další skupinou jsou emigranti, kteří přichází především z politických, ekonomických, bezpečnostních či náboženských důvodů, aby mohli v novém prostředí svobodně žít a uplatňovat svá práva. Všeobecně tak je za imigranta považován kdokoliv, kdo opustí jednu zemi a najde útočiště v zemi druhé. V novém prostředí najde pevné pracovní místo, zároveň se nejedná o krátkodobé cestování či čistě pracovní nebo se školou spojený pobyt v cizí zemi (plato.stanford.edu, ) Důvody k migraci Hledání nového prostoru pro život za hranicemi domoviny je v mnoha ohledech náročné, a tak je možné si klást otázku, proč se k takovému kroku lidé rozhodnou. Z historie je známo, že hlavní důvody pro migraci mají ekonomický nebo politický charakter. Mezi hlavní ekonomické stimulanty migrace se řadí naděje v získání lepší životní úrovně (v porovnání s možnostmi ve státě svého původu) nebo kvalitnějšího vzdělání pro potomky. Z celkového pohledu počet imigrantů a přistěhovalců z ekonomických důvodů převažuje. Často je však ekonomický podtext spojen s politickými důvody k migraci. Odhodlání vydat se trvale do jiné země vyvolávají stále ozbrojené konflikty, občanské války. Podnět pro útěk z režimu neumožňující základní lidské svobody byl typický i pro emigranty z bývalého socialistického Československa. Politické důvody ovšem do značné míry zvyšují četnost nelegální imigrace (DRBOHLAV, 1994). 16

17 Legálnost migrace Hranice oprávněnosti migrace je z hlediska práva jasně dána. V případě legální imigrace není v našem regionu Evropské unie, ve kterém se tematický okruh práce pohybuje, nijak striktně omezována. Je možné si povšimnout, že v některých státech jsou pro určité profesní skupiny aktivně podporovány příchody lidí z jiných zemí. Pokud se občan cizího státu legálně začlení do společnosti a vykonává aktivně činnost, za jejímž účelem do státu přicestoval, jde o migraci bez rozporu s právním systémem. Samotný pobyt je dán potvrzením příslušného povolení. Opačně za nelegální migraci se uznává v první řadě neoprávněný vstup na území státu, popř. jeho neoprávněné opuštění. V dalších případech může dojít k nelegální migraci nejen při neoprávněném pobytu na území státu, ale i při vykonávání jiné činnost, než pro kterou bylo konkrétnímu člověku vydáno pobytové oprávnění (aa.ecn.cz, ). Z formálního hlediska je imigrantem kdokoliv, jež zůstane na státním území na delší časový úsek než jeden rok a zároveň nebude mít dané povolení bez ohledu na jiná oprávnění k dalším činnostem (iom.cz, ). Nelegální migrace a dobrovolně prodloužený nelegální pobyt Neregulérnosti je možné si povšimnout nejen u přistěhovalců bez platných dokumentů, ale i cizinců, u nichž došlo k překročení doby platnosti vystavených dokumentů, přičemž řada z nich na území zůstává bez pokusu o prodloužení, jednoduše v zemi zůstali bez dalšího řešení problematické situace. Co cizince k takovému kroku vede? Za prvé jde o skupinu, která vědomě chce překročit povolenou lhůtu jen řádově o několik měsíců. Svůj přestupek si uvědomuje. Do budoucna nepočítají s tím, že by se chtěli vrátit do země, ve které právě přebývají (cizí země). Odhalení policií jim nevadí, považují obnovení povolení k pobytu za neekonomické v krátkém časovém období nemají zájem o prodlužování. Často se také bojí, že žádost o povolení k pobytu nebude v jejich případě úspěšně vyřízena, popř. administrativní časová zátěž bude příliš veliká. Zadržení, které jim hrozí, považují za menší riziko než neúspěch na úřadech. Zásadní je přitom fakt, že jde v zásadě o vědomou volbu (aa.ecn.cz, ). 17

18 Azyl Přirozenou součástí migrace a jejích projevů je azyl jako pojem, který je spojován s termíny mezinárodní ochrany. Uprchlictví má široký význam pro mezinárodní ochranu, důvodem je navazující propojování statusu uprchlíka a statusu doplňkové ochrany (ČEPELKA ŠTURMA BÍLKOVÁ FÁBEROVÁ SKALKOVÁ HONUSKOVÁ, 2008). V první řadě je nutné podotknout, že samotný pojem azyl pevně danou definici nemá. Důležitým prvkem je základní ochrana, kterou se vyznačuje. Všeobecně je dnes azyl považován za souhrn ochrany poskytované určitou zemí uprchlíkům na vlastním území. Termín azyl je možné nalézat ve spojení s rozsáhlejší tematikou, zahrnuje v sobě práva vyplývající z Úmluvy z roku 1951 (KLÍMA a kol., 2005). Pro uprchlíky je zásadní, jaké pro ně vyvstávají důvodů pro udělení azylu. Typicky je udělován tzv. humanitární azyl, kdy je brán na žadatele zvláštní zřetel. Dále je možné zmínit azyl udělený na základě pronásledování. Azyl může také sloužit jako způsob znovusjednocení rodiny. Azylant, úspěšný žadatel o azyl, může při pádném argumentu získat azyl pro svého rodinného příslušníka. (KLÍMA a kol., 2005) Se specifickou povahou se setkáváme u tzv. diplomatického azylu. Jeho základ se nachází v Úmluvě o diplomatickém azylu z roku 1954, která stanovuje, že každý smluvní stát požívá práva udělit azyl. Diplomatický azyl není vázaný na uvedení důvodu jeho neposkytnutí (epravo.cz, ). Původ slova azyl vychází z latiny. Navazuje na výraz asylum, který se pojí s řeckým adjektivem asylos, které se dá přeložit jako posvátný nebo nedotknutelný. Označení se vztahuje na osoby, které jsou osvobozené od zajetí, resp. není možné je zajmout (JÍLEK, 2007). Propojení se slovem posvátnost ukazuje na náboženský charakter, který v nejstarším smyslu pojetí výraz azyl skrýval. Vychází přitom z principu výjimečnosti, který se vztahoval na místa z boží vůle plně vyňatá ze světské moci, o něž se starali kněží. Důsledkem byla pro každého jedince, který se uchýlil na posvátné místo, ochrana před světskou mocí (MOLEK, 2006). Z právního pohledu na problematiku azyl chránil nejen uprchlíka jako jednotlivce, ale i zemi, do níž utekl, do které byla konkrétní osoba donucena utéct. Azyl je mimo jiné i opačným přístupem, než se kterým se v dnešní napjaté době často setkáváme, kdy moderní stát je nucen ochraňovat své občany i za svými hranicemi (ARENDT, 1996). 18

19 S pojmem azyl se pojí samotný žadatel o azyl, jehož definice je v legislativě České republiky uvedena v zákoně o azylu (Zákon o azylu č. 283/1991 Sb.). Žadatel je zde definován jako cizinec, který požádal Českou republiku o ochranu formou azylu. (KLÍMA a kol., 2005) Další definice pak hovoří o žadateli o azyl jako o každém cizinci, jež v České republice požádal o ochranu před stíháním z náboženských, politických či národnostních důvodů, se kterými se setkal ve své zemi původu (antropologie.zcu.cz, ) Neoklasická teorie migrační teorie a její push & pull faktory Migrační toky ve světě nabraly v minulém století na síle, nalézt jejich podstatu se pokoušelo několik migrační teorií, jejichž autoři byli profesně geografové, demografové, historici, ekonomové i sociologové. Formulace jejich obsahu navazovala na aktuální stav migračních pohybů obyvatel. Základním předpokladem pro migraci je faktor, který jedince donutí ke změně sídla. Častým případem, který tato diplomová práce zmiňuje, jsou ekonomické nároky, kdy je cílem získání lepšího pracovního místa a vyšších příjmů vyšší životní úrovně. Celosvětově z demografického hlediska také přispívá k populačnímu boomu, ale z historie je typickým důvodem pro migraci nová šance, kterou nabízela vlna např. stěhování z Evropy do Ameriky. Nesmíme opomenout válečný stav např. v Afganistánu a v neposlední řadě vztah k tradici, kdy se kupříkladu muslimové stěhovali do nově vzniklého státu Pákistánu nebo odchod židů do Izraele, po 2. světové válce nově založeného samostatného židovského státu (RUBENSTEIN, 2002). V návaznosti na určující faktory vznikla i jedna ze základních migračních teorií, která má označení neoklasická (Neoclassical economic approach). Definována je na podstatě tzv. push pull faktorů. Pokud se v překladu zaměříme na druhý jmenovaný, setkáme se s faktory, které táhnou migranty do cílových států, např. do západní Evropy za lepším příjmem. Faktor push naproti tomu tlačí obyvatele země k rozhodnutí opustit své sídlo. Pokud se podíváme do historie našeho západního souseda, ze své mateřské země, Německé demokratické republiky, byli tlačeni obyvatelé např. komunistickým aparátem bez svobody slova, pohybu a dalšími negativními efekty socialistického zřízení. Důležitým bodem pro teorii jsou však rozdílné platové, resp. mzdové 19

20 podmínky, dalším zaměřením jsou náklady na případnou migraci. Vychází z předpokladu, že chce každý dosáhnout největšího užitku, tzv. cost-benefit calculation. Ve chvíli, kdy jedinec dojde k závěru, že návratnost změny je kladná, rozhodne se pro emigraci ( ). Nejčastějším a bezprostředně nejvlivnějším směrem k migračním pohybům jsou push faktory, které představují především špatnou životní úroveň, válečné konflikty, politickou recesi, chudobu a nedostatek pracovních příležitostí, vysoké riziko epidemií nebo rychlý demografický růst, často je možné, že dochází k propojení několika ze zmíněných okolností najednou. Faktem je, že push faktory jsou migrantovi velmi blízké, se situací ve svém okolí je totiž dostatečně seznámen, dokáže si udělat obrázek o životní úrovni, často dochází k výše uvedeným změnám náhle. Výsledkem je krizová situace a hledání rychlého řešení. Východiskem a únikem před špatnými sociálními podmínkami způsobenými např. přírodní katastrofou je pak migrace, která se jeví jako logické řešení při neúnosnosti překážek ve společnosti, kde jedinec žije. Větší neznámou pro emigranty jsou pull faktory. Při rozhodování, do jaké země bude jako emigrant směřovat, jsou však určující. Důležitými hledisky jsou pak sociální jistoty, potenciál pracovního uplatnění a výše příjmů, celková naděje v lepší budoucnost, která se zakládá na dodržování lidských práv a rovných šancí. Je nutné si uvědomit, že rozhodující pull faktor může být i strach o život, protože v současné Evropě považujeme osobní bezpečnost za samozřejmost, jiné části světa nabízí ovšem naprosto odlišný obrázek. Pull faktory jsou typické pro migraci plánovanou, např. u kvalifikovaných odborníků, povědomí přitom získávají i o negativních možnostech žití v novém prostředí. Mezi ně se řadí např. jazyk, úroveň sociálního zapojení cizinců do života v nové zemi, právní vymezení pro tituly ze zahraničí a jejich uznávání. Představují určité přijetí ve zvolené zemi. Důsledkem špatné volby může být frustrace z neznámého státu a ztráty vlastní kultury a rodinného zázemí (UHEREK DRBOHLAV, 2007). 20

21 3.7. Historie migračních proudů v Evropě Migrace je přirozenou součástí dnešního globalizovaného světa, její role stále nabývá na významu. Pokud se zaměříme na Evropu jako naši domovinu, můžeme si všimnout, že právě starý kontinent je migračně aktivní. Z mnoha zemí se staly imigrační země, k procesu došlo relativně přirozeně bez předchozí snahy takového výsledku dosáhnout. Dříve se ve spojitosti s označením imigrační země mluvilo především o Spojených státech amerických, Kanadě nebo Austrálii. Druhá polovina dvacátého století však přinesla změnu a v důsledku stavu ekonomiky, sociální solidarity a schopnosti bez diskriminace přistupovat k novým občanům, se navýšil počet přicházejících jedinců z jiných koutů světa. Situaci podpořil i geopolitický vývoj ve střední a východní Evropě, kde po pádu železné opony prošly státy liberalizací a staly se součástí systému, ve kterém proudí mezinárodní migranti. Pro plné pochopení propojení migrace a Evropy je potřeba vrátit se na časové ose do hlubší historie. S migranty bylo totiž možné se setkat na evropském kontinentu již v období raného novověku. Nejen na obchodních cestách docházelo k přesunům dočasných i trvalých migrantů za prací či uskutečněním v dnešní řeči podnikatelské aktivity (BADE, 2004). Vztah k imigraci byl v době do napoleonských válek pozitivní, strach měly státy z emigrace. Důvodem byl fakt, že státy v tomto období neměly tak silné aparáty, aby byly schopné ustát ekonomicky i demograficky velkou vlnu emigrace. Čím byla zem slabší, tím byl její strach pochopitelně větší. Migranti v historii vytvořili označení, které dělilo svět na dvě části Starý a Nový svět. Prvně jmenovaný svět byl tvořen národy, které žily na svém území odjakživa, opačně na tom byly skupiny obyvatel Nového světa jejich identita byla postavena na přistěhovalectví a osadnictví. Evropa se řadila do Starého světa, rozdělení národů bylo dáno po staletí. Typicky se však jako národy vystavěné na přistěhovaleckém principu jeví Australané, Kanaďané a v neposlední řadě Američané. S postupem doby se vytvářela pevná pravidla pro migraci a překračování hranic, jak je známe dnes. Na jedné straně se začaly státy pevně vymezovat hranicemi v takovém rozsahu, že se objevil nárok na identifikaci každé osoby směřující z jednoho státu do druhého. Důsledkem byla nutnost identifikačního dokladu, pasů nebo víz. 21

22 Druhým výsledkem vývoje společnosti byla již od druhé poloviny 19. století v Evropě uvědomělost příchodu na území jiného státu. Rozšířila se občanská práva, sociální sféra posilovala a politická vůle čím dál více směřovala mezi prostý lid. Vyvstala však také dodnes palčivá problematika vztahu imigrantů s původními usedlíky, jejich ochota otevřít se např. jiné kultuře. S emancipací politického systému došlo na přelomu 19. a 20. století k všeobecnému zařazovaní problematiky do programů stran, což vedlo k prosazování opatření, která vedla až k regulaci přistěhovalectví. V této době můžeme hovořit o zrodu přistěhovalecké státní politiky. Mezi průkopníky byla samozřejmě Evropa a USA (BARŠOVÁ BARŠA, 2005). Rozvoj sociálního myšlení v prostředí politiky byl produktem hospodářského růstu, který byl spojen s prudkým technologickým rozmachem. Ruku v ruce se zlepšováním ekonomických podmínek se zvedl v druhé polovině 18. století demografický růst. Vznikala průmyslová střediska, která nabízela pracovní podmínky, což přineslo důsledek v podobě migrace z venkova do měst. Hlavní obživa zůstala na venkově domácí řemeslo a malorolnictví, a tak byl již na přelomu 17. a 18. století znatelný proces zvětšování rozdílů mezi obyvatelstvy měst a vesnic. V období industrializace by tak bylo možné označit města za pull areas, vesnice jako push areas. Docházelo k propojení jader s periferiemi a vznikal moderní migrační systém. Migrace pro Evropu znamenala také značné propojení s USA nebo Kanadou. Před prvním celosvětovým válečným konfliktem opustilo Evropu na 50 milionů obyvatel. Za Atlantik odešlo 72 % do Severní Ameriky. Dalších 21 % se vydalo na jih amerického kontinentu, zbylí migranti odešli na Nový Zéland nebo do Austrálie. Překvapivě však řada migrantů nesměřovala např. do USA jednosměrně, když se v letech 1899 až 1924 opět jedna třetina emigrantů vrátila zpět do Evropy (BARŠOVÁ BARŠA, 2005). Dvacáté století má mnoho označení, mimo století automobilismu, se v důsledku světových válek dle názoru vědců odehrálo totiž tzv. století uprchlíků. Válečný stav a především vymezení agresorů vůči konkrétním skupinám obyvatel společně přinesly nejen represe, ale především strach o život, a tak došlo k rozsáhlému nárůstu nucené migrace útěku do zahraničí. Klasická mezinárodní migrace přitom naopak stagnuje, stejně jako hospodářství. Největším problémem je xenofobie, jejímž působením masově opouštějí uprchlíci svou někdejší domovinu, kde se vyhraňují složky národa s cílem 22

23 dosáhnout jednotného národního státu. Etnická diskriminace se dotkla židů již na konci 19. století v carském Rusku, kde bylo úřady protižidovské pronásledování přehlíženo. Hromadně opouštěli nacionalizující se stát. Obětmi válečných aktivit států byly často skupiny, které byly nevhodné etnicky, popř. nábožensky. Takovým příkladem byli i muslimové, kteří byli nuceni utéct v průběhu balkánských válek do Turecka. První světová válka národnostní a etnickou migraci dále rozvinula. Národní státy pokračovaly ve svých aktivitách i později a s problémy etnického rázu se setkávali Němci, Srbové i Poláci (BARŠOVÁ BARŠA, 2005). Výsadní postavení jako cílová země imigrace byla řadu let Francie. Ještě před 1. světovou válkou byla země galského kohouta na druhém místě ve statistikách imigrace, v meziválečném období se pak dokonce vyhoupla v Evropě na místo první. Její vliv byl proto zásadní pro utváření migračních poměrů na celém kontinentu. Důvodem byla potřeba pracovních sil, kterých po válečných ztrátách bylo málo, navíc byla nízká porodnost. Proto přicházeli především ve dvacátých letech 20. století přes otevřené hranice lidé ze zahraničí. Mezi Evropany, v první řadě šlo o Poláky, Španěly, Italy a Belgičany, byla Francie druhou nejvíce oblíbenou cílovou zemí imigrantů vůbec (za Spojenými státy). Celkově bylo ve Francii v roce 1931, kdy již probíhala světová hospodářská krize, již 2,7 milionu přistěhovalců. Průběh migrace v Evropě pochopitelně zasáhla i 2. světová válka, která ještě zvýraznila útěky, mnoho skupin obyvatel bylo deportováno, centralizováno, docházelo k přemisťování za nucenými pracemi, což dokládají i statistiky, které hovoří o tom, že v nacistickém Německu bylo rok před koncem konfliktu téměř osm milionů cizinců. Ti tvořili pracovní sílu o jedné třetině všech zaměstnanců v hospodářství celkově, byli nasazeni a pocházeli dohromady z dvaceti šesti zemí. Přicházeli ze SSSR, Polska, Francie Nizozemska, Belgie, Itálie, Jugoslávie a také z Československa. Po hrůzách nejhoršího konfliktu v historii lidstva nastaly velké společenské změny, které provázela i další vlna dekolonizace. Do bývalých koloniálních mocností se vrátilo mezi lety 1940 až 1975 okolo 7 milionů občanů států západní Evropy, kteří se podíleli na kolonizaci. Osadníci se vraceli především do Spojeného Království, např. z Indie, Malajsie nebo Keni. Mezi další navrátilce se řadili Italové a Francouzi ze severních částí Afriky, popř. obyvatelé 23

24 Beneluxu z Indonésie a Konga. Svou naději na lepší život hledali také původní obyvatelé dříve závislých kolonií (BARŠOVÁ BARŠA, 2005). Zpustlé Německo začalo svou cestu k ekonomickému zázraku, na čemž se podílela i velká migrační vlna. Významnou roli totiž pro něj hrála mezinárodní i vnitřní migrace. Rok po konci 2. světové války bylo na území Německa 10 milionů uprchlíků a vyhnanců, o čtyři roky později jich přibylo ještě dva a půl milionu. Významnou roli také hráli nucení migranti, kterých bylo 11 milionů. Z pohledu celého kontinentu se nastartoval přerod z oblasti, kterou opouštěli emigranti v cílovou destinaci. Šlo o dlouhodobý proces, který nastal mezi ukončením migračních proudů po 2. světové válce a koncem války studené. Ještě v šedesátých letech dvacátého století bylo stále více emigrantů, kteří směřovali za oceán, nad mimoevropskými imigranty. Již v další dekádě se však karta obrátila a tehdy nastavený trend pokračuje dodnes, kdy se v Evropě setkáme s výraznými migračními přírůstky (BADE, 2004). Od konce druhého světového konfliktu prošla Evropa celkem třemi základními migračními obdobími. V první fázi, která začala koncem války, se vraceli původní obyvatelé a vysídlení do své domoviny. Obnovování poválečné Evropy však doprovázel nedostatek pracovních příležitostí, což vyústilo v pracovní migraci příliv zahraničních pracovníků do západoevropských zemí. S jejich přispěním Evropa znovu nastartovala v období do roku 1974 svůj hospodářský růst. Zprvu za pracovními příležitostmi směřovali Italové, Portugalci nebo Španělé, později na Jihoevropany navázali Turci, Jugoslávci a lidé ze severu afrického kontinentu. Zde je nutné se vrátit zpět k tématu kolonií, protože specifická situace nastala na Britských ostrovech, kam směrovali lidé ze zemí Commonwealthu. Alžířané zase objevovali možnosti francouzského pracovního trhu. Francie však byla zkušenější, masový příchod imigrantů již zažila. Narůstající počet zahraniční imigrantů vedl k tomu, že od padesátých do osmdesátých let se jejich počet ztrojnásobil. Pro Evropany bylo rozšiřování cizinců na jejich území novinkou, vlády byly k příchodu zahraničních pracovních sil nakloněny. Tehdejší politická garnitura však vycházela ze špatného předpokladu a budoucí vývoj neodhadla. Imigranty považovala za dočasné řešení, cizinci se měli posléze vrátit domů, celá vlna příchodů měla být pouze přechodná. Zájem však, jak čas ukázal, neopadl. Dobře rozběhlé hospodářství v Evropě zastavila krize, která nastala v důsledku ropného šoku 24

25 od roku Stoupající ceny ropy s sebou přinesly i druhé migrační období. Státy začaly usilovat o návrat hostujících pracovních sil domů, přistěhovalectví bylo radikálně omezeno. Obrázek 2 Ropná krize 70. let v Německu Zdroj: am-autobahnkreuz-koeln-nord-die-einhaltung-des-fahrverbots jpg, ( ) Ani zhoršení ekonomické situace však nedonutilo zahraniční pracovníky odejít v hojnějším počtu, rozvinuté země západní Evropy byly i přes problémy lákavější než domoviny, které zdaleka nedosahovaly úrovně hostitelských států. Důležitou roli hrály sociální jistoty. Právě ty vedly k rozvíjení dalších forem migrace v Evropě. Potlačenou pracovní migraci nahrazovalo sjednocování rodin. Nyní přicházely partnerky pracovníků ze zahraničí, kteří se již uchytili, celkově se počet příchozích žen rapidně navýšil. Politici museli výrazněji řešit konkrétní otázky spojené s přistěhovalci, nastavit pravidla pro udělování azylu a řešit nelegální imigraci, která se množila. Permanentní imigrace přinesla potřebu integrace přistěhovalců. Další fáze migračního období nastala v roce Ve třetím období, které probíhalo půlstoletí po 2. světové válce, se nejdříve ze zemí jižní Evropy staly imigrantské země. Mimo Španělska, Itálie, Portugalska a Řecka ještě přestalo být emigrantskou zemí Irsko, ale zásadní změny na geopolitické mapě. Především se 25

26 otevřely hranice směrem na východ. Jedinou legální cestou pro získání trvalého pobytu se stal azyl. V Evropě probíhala válka v Jugoslávii, další konflikt byl v Iráku a Sovětský svaz stál před svým rozpadem. Německo přijalo původní Němce z Polska, Rumunska a bývalého SSSR, kteří přišli v letech 1989 a Uklidnění nastalo až na přelomu tisíciletí, kdy se znovu změnila povaha imigrace. Propojování starého kontinentu Evropskou unií, rozšiřování moderních technologií a celkový hlad po vzdělanosti vedl k návratu k pracovní migraci. Nyní se však nejedná o dělníky, nýbrž je zájem o kvalifikované odborníky, kteří způsobili opětovný nárůst dočasné pracovní migrace nebo permanentní imigrace. Převážně ve státech jižní Evropy je však žádána i nekvalifikovaná pracovní síla pro potřeby zemědělství (BARŠOVÁ, BARŠA, 2005) Multikulturalismus Koncept multikulturalismu vznikl v 60. let 20. století. Sociálně laděná hnutí tehdy začala požadovat uznání svébytností některých konkrétních skupin obyvatel na politické úrovni. Odvolávala se přitom na společný etnický původ. Z pohledu svého vzniku je tedy multikulturalismus charakterizován jako konceptuální politické vyjádření snahy o vymezení ve společnosti. Na jejím základě by měla vzniknout platforma, která by umožňovala vedle sebe nechat žít různé etnické skupiny se stejným původem a identitou (HIRT, 2005). Historický základ získal multikulturalismus v Severní Americe. Ve vztahu k imigraci, která se se Spojenými státy americkými a Kanadou pojí, bylo soužití většího počtu etnik a jejich kultur zásadní. Na akademické půdě a v politických diskusích se v Evropě objevuje multikulturalismus poprvé ve Spojeném Království a Nizozemí. Základní myšlenkou konceptu je představa, že přítomnost různých rozdílných skupin ve společnosti způsobuje vzájemnou nerovnost mezi nimi (HIRT, 2008). Představuje boj proti diskriminaci jednotlivců na bázi etnického či rasového stigmatu (resp. boj za občanskou rovnost a jednotu) zvrátil boj za uznání politické svébytnosti etnických skupin (HIRT, 2005). Cílem skupin není skupinově se diferenciovat, ale naopak se občansky integrovat. Společensky být na dostatečné úrovni při současném udržování subkultury, nepoliticky rozvíjet vlastní kulturu (ČANĚK GRILL, 2005). 26

27 Proudy multikulturalismu Dělení multikulturálních proudů je obvykle do tří směrů: pluralistického, liberálního a kritického. Jako první byl sestaven pluralistický pohled na multikulturalismus, ten je dnes považován za základní a má za cíl hájit komunitu s danou kulturou. Liberální pohled se zaměřuje více na jednotlivce, kritický multikulturalismus vede polemiku na politické a teoretické úrovni s pluralistickým a liberálním proudem. Stěžejní myšlenkou je pro kritickou odnož multikulturalismu nerovnoměrnost ve společnosti, pokud jde o moc (HIRT, 2008). Dělení je také možné přiřadit k subjektu, jehož problematiku řeší. Můžeme se tak setkat s národnostním, resp. nenárodnostním typem multikulturalismu. Dán je minoritami, které mají ve společnosti vymezené postavení a může jít o homosexuály i feministky. Zásadní je fakt, že zaměření je vždy na minoritu. Jedná se však také vždy o skupinu s kulturním základem, kterou je možné rozpoznávat (ŘÍZEK, 2010). Pohled současnosti ve spojitosti s multikulturalismem říká, že jej chápeme jako typ ideologie, popř. jako ideologický projekt. Nabízí představu o nové společnosti, snaží se o její dosažení (SARTORI, 2011). S multikulturalismem se pojí idea o etnické identitě, kterou dává do stejné roviny jako identitu kulturní (BAUMANN, 1999). 27

28 4. Německo a jeho obyvatelstvo Základním údajem pro charakterizaci obyvatelstva Spolkové republiky Německo tvoří údaj o celkovém počtu obyvatel, který přesahuje 81 miliónů obyvatel a Německo je tak nejlidnatějším státem Evropské unie. Pokud se zaměříme na národnostní složení, tak v Německu žije okolo 91 % obyvatel německé národnosti. Staré spolkové země, které tvořily NSR od jeho vzniku v roce 1949, obývá asi 67 milionů obyvatel. Nejlidnatější spolkovou zemí je Severní Porýní-Vestfálsko se 17,5 miliony obyvatel, následováno Bavorskem s více jak 12 miliony obyvatel a Bádenskem-Württemberskem s 10,5 miliony. Průměrná hustota v SRN se pohybuje okolo čísla 229 obyvatel na km 2. Práceschopného, resp. ekonomicky aktivního obyvatelstva mělo Německo v roce 2010 přes 41 miliónů (tatsachen-ueber-deutschland.de, ). Problém Německa je nízká porodnost. Německo patří mezi státy s nejnižší porodností na celém světe, když na jednu ženu připadá jen 1,37 dítěte. I když v roce 2007 po deseti letech porodnost stoupla a narodilo se dětí. Při současném vývoji statistické prognózy s výhledem do roku 2050 se odhaduje, že dojde k značnému poklesu počtu obyvatel na 65 až 70 miliónů (tatsachen-ueber-deutschland.de, ). Hustotu zalidnění ovlivňují i cizinci žijící na území současného Německa. Silně zastoupenou skupinou jsou občané ze zemí bývalého Sovětského svazu, kteří jsou hovorově označování jako ruští Němci. Tyto obyvatele představují především vystěhovalci s původně německými předky. V Německu žije dlouhodobě řada cizinců i se svými rodinnými příslušníky a jejich potomci narození již na území Německa. Řada příslušníků těchto skupin obyvatel požádala o německé občanství. Obyvatel jiné státní příslušnosti najdeme v Německu více než sedm milionů. K 31. prosinci 2007 pobývalo v Německu 1,7 milionů obyvatel s tureckou státní příslušností. V Německu také žije řada lidí z členských zemí Evropské unie, kterých je asi 2,1 miliónů obyvatel, kdy jsou nejvíce zastoupeni Poláky, Italy nebo Řeky. Z nečlenských zemí starého kontinentu pochází asi 3,2 milionu lidí, přičemž jen milion lidí pocházel ze zemí bývalé Jugoslávie (wottie.webnode.cz, ). Celkově má přistěhovalecký původ asi 17 procent obyvatel Německa. 28

29 Současně je možné se na území SRN potkat s původními etnickými menšinami, jejich počty však nejsou příliš vysoké. V Německu žije podle zvolených zdrojů asi 15 až 50 tisíc Dánů, více jak 10 tisíc Frísů a slovanská skupina obyvatel o asi 60 tisících je zastoupena Lužickými Srby. Němci se mohou ve svém státě setkávat také s Romy, k této národnosti se hlásí u našich sousedů asi obyvatel. (GABAL, 1999) Tabulka 1 Počet obyvatel cizích národností (v tisících) uvedeny národnosti, jejichž počet přesahoval 100 tisíc obyvatel v r Turci Bývalí Jugoslávci (Chorvati + Srbové + Srbové a Černohorci z bývalé federace + Bosna a Hercegovina) 629 Italové 520 Poláci 468 Řekové 284 Rusové 195 Rakušané 175 Rumuni 159 Nizozemci 138 Ukrajinci 123 Portugalci 115 Španělé 110 Francouzi 111 Američané (USA) 101 Češi 38 Zdroj: ( ) Tabulka 2 Počet obyvatel státem uznávaných národnostních menšin Romové cca Lužičtí Srbové cca Dánové cca Frísové cca Zdroj: ( ) 29

30 Při pohledu na současný vývoj německého obyvatelstva si můžeme povšimnout faktu, že původní německá populace se zmenšuje. Naopak narůstá počet obyvatel jiné národnosti a také vyznání, především muslimů, což nepřináší zjednodušení řešení muslimské otázky. Velice důležitým se jeví fakt, že v Německu již žije druhá a třetí generace Turků. Její příslušníci jsou již vychováni na jiných základech a jejich cílem je snaha většinové společnosti ukázat, že její výchova proběhla v duchu moderních hodnot a je častěji v jejím zájmu skutečná integraci. V posledních letech se Němcům otevřely oči a jsou nuceni se více zajímat o své sousedy, kteří jsou často muslimského původu, s cílem se poznat. Nemůžeme však opomenout, že konkrétně u turecké menšiny převažuje stále vyšší míra nezaměstnanosti v porovnání se zbytkem obyvatelstva (evropske-hodnoty.blog.ihned.cz, ). Obrázek 3 Turci v Německu Zdroj: ( ) 4.1. Německo a migrace V celkovém pohledu je tedy Německo nejlidnatější zemí celé Evropské unie se svým obyvatelstvem, které dosahuje 82 milionů obyvatel, přičemž necelá šestina žije v tzv. nových spolkových zemích, které vznikly připojením někdejší Německé demokratické republiky. Z typických německých národnostních menšin jsme zmínili na severu a na východě Německa žijící Dány, Frísy a Lužické Srby a mimo jiné i Romy. 30

31 Národnostní menšina má svou vlastní kulturu, jazyk a identitu i dějiny. (tatsachenueber-deutschland.de, ) Počet příslušníků dalších menšin v Německu se zvyšuje z důvodu migrace, vývoj situace ve sféře migrace. Jen v roce 2013 se přistěhovalo do země, která je ekonomickým tahounem Evropy, téměř půl milionu cizinců a setkáváme se s růstovou tendencí dalšího vývoje. Německo je po Spojených státech v současnosti na druhém místě na žebříčku přistěhovalectví. Nejvíce lidí se do SRN stěhuje z Evropské unie, kdy pro porovnání v roce 2007 byl každý desátý migrant z EU, dnes je jím již každý třetí. Podle hodnocení OECD je pracovní integrace nových přistěhovalců v Německu na dobré úrovni, naopak je nutné zapracovat na zlepšení jazykových znalostí nově příchozích (neviditelnypes.lidovky.cz, ). Pojďme však nahlédnout do historie vztahu migrace a Německa. Spolková republika Německo přistupuje k migraci stejným způsobem, jako např. Francie nebo Spojeném Království. Vztah k migraci v Německu ovlivňovaly podmínky historického a národního řádu. Náš západní soused neměl ve své historii koloniální zámořská území trvalejšího rázu, tím pádem se mu vyhnula řešení problémů, které se pojily s post-koloniální migrací. Naopak se setkalo v době po 2. světové válce s návratem roztříštěných německých menšin (např. z Československa nebo Polska) zpět do Německa. Na druhou stranu se příchodem těchto skupin podařilo populačně zdecimovanému Německu pokrýt až do poloviny padesátých let 20. století narůstající poptávku po pracovní síle. V roce 1955 bylo však nutné přejít po vzoru dalších západních zemí starého kontinentu k rostoucímu proudu politiky náboru pracovních sil ze zahraniční. Následně pak v letech 1955 až 1968 NSR, jak bylo Západní Německo v socialistickém Československu označováno, postupně podepsala řadu tzv. náborových dohod. Nejprve v polovině padesátých let, kdy v roce 1955 vznikla náborová dohoda s jižním sousedem Itálií, poté o pět let později v roce 1960 se Španělskem a Řeckem. Takzvaní Gastarbeitři začali přicházet v roce 1961 na základě smlouvy i s Tureckem, v roce 1964 z Portugalska, o rok později z Tuniska a Maroka a nakonec i z východního bloku, konkrétně byla podepsána náborová dohoda v roce 1968 s tehdejší Jugoslávií. Situace se měla podle plánovaného scénáře odvíjet následovně. Gastarbeiteři si vydělají peněžní obnos, kterého ve své domovině nemohou dosáhnout, následně se nasytí a vrátí se po nevymezeném čase zpět do svých domovských zemí. Realita se však 31

32 odvíjela jinak. Až o několik desítek let později od 1. ledna 1991, se začala společnost orientovat podle cizineckého zákona, kdy bylo cizincům na území Německa přiznáno právo na sjednocení rodin. Zajímavá situace ve sféře migrace nastala v devadesátých letech v důsledku razantního nástupu informačních technologií. Spolkové Německo trpělo nedostatkem kvalifikované pracovní síly v oboru IT, na což muselo zareagovat, jinak by ztratilo konkurenceschopnost. Proto v roce 2000 vznikl program tzv. zelených karet. Tento speciální program byl zaměřen právě na IT odborníky. Jeho cílem bylo umožnit příchod až specializovaných pracovníků ze zemí mimo Evropskou unii. Každému z nich pak bylo uděleno pracovní povolení na pět let. Pracovní trh tak obohatili IT specialisté např. z Indie nebo Ruska, ale postupem času vyšlo najevo, že zvolený model s úzkým zaměřením není schopen pružně reagovat na poptávku vznikající v ekonomice, resp. na pracovním trhu. Konec tisíciletí přinesl v Německu změny v přistěhovalecké politice. Vládní kabinet se rozhodl pro reformy v důsledku ideje, že je ekonomický růst do značné míry závislý na vědě a výzkumu. Ekonomika státu může být úspěšná pouze v případě dostatečné schopnosti inovačních procesů. Německo pochopilo, že se stalo imigrační zemí, má dostatek volných pracovních míst (i pro kvalifikované odborníky), které není schopno samo obsadit. Německo tak nyní počítá s tím, že migranti přicházející za prací v zemi zůstanou. (BARŠOVÁ, BARŠA, 2005). Obrázek 4 Příjezd "gastarbeiterů" v polovině 50. let 20. století Zdroj: ( ) 32

33 4.2. Integrační politika v Německu Pokud se podíváme na současné cíle spolkové vlády, pokračující integrace lidí s migračním zázemím patří mezi její důležité úkoly. Sféry, které řadí mezi důležité, jsou samozřejmě spojeny s pozdější schopností menšin začlenit se na trhu práce. Důraz je kladen na podporu výuky úředního jazyka, který stojí v popředí integrace. Od roku 2006 je spolkovou kancléřkou Angelou Merkelovou pořádán pravidelně tzv. integrační summit. Zástupci relevantních skupin z německé společnosti se zde mohou setkat a podílet se na procesu integrace, pomoci v organizaci dalšího vývoje postavení migrantů. Na první summitu byl výsledkem jednání tzv. Národní integrační plán, jehož rozvoj každoroční summit kontroluje a hodnotí jeho výsledky. Samotný plán se opírá o 400 opatření státních, hospodářských a společenských organizací. Na popud tohoto plánu vzniká síť patronů pro vzdělávání. Ti mají přispět k rozvoji mládeže, dětí a rodin přistěhovalců jako celku. Patronů je v Německu již přes a i jejich přispěním se zlepšuje profesní příprava mladých přistěhovalců. Dalších 500 podniků a veřejných institucí o více než čtyřech milionech zaměstnanců se podílí na tzv. Chartě rozmanitosti, kdy závazkem vznikl prostor pro lepší šanci na vzdělání mladým lidem s migračním zázemím (tatsachen-ueber-deutschland.de, ). Politické kroky vládnoucí garnitury musí vycházet z předpokladů, které vycházejí ze statistických dat. Německý statistický úřad přitom udává, že na konci roku 2011 v Německu žilo zhruba 7 milionů cizinců, což je bez jedné desetiny osm procent populace. Zároveň je nutné si uvědomit, že téměř pětina německých občanů je migrantského původu. Od roku 2010 dochází k nárůstu počtu imigrantů o 20 %, což způsobuje vyrovnávání se počtu migrantů směřujících do Německa a odcházejících z Německa. Mezi imigranty jsou nejvíce zastoupeni imigranti původem z Turecka, Polska, Srbska, Itálie nebo Řecka. Třetinový podíl imigrantů přitom tvoří občané z členských zemí Evropské unie. Zákonem omezený vstup na pracovní trh nastavuje systém, kdy přicházejí do Německa migranti především z důvodu sloučení rodiny a dle jejich etnického původu (např. ze zemí bývalého Sovětského svazu), další skupinu tvoří žadatelé o azyl. Data ze spolkového ministerstva vnitra za poslední roky ukazují nárůst 33

34 pracovní migrace v oblasti pracovních pozic, kde je předpoklad vysoké kvalifikace. Značně se navýšil počet přicházejících studentů z univerzit. Legislativní stránka migrační a azylové politiky je upravována na spolkové úrovni. Základ je tvořen imigračním zákonem, současně se zákonem o pobytu. Cílem druhého zmíněného zákona je úprava podmínek pro vstup, pobyt a zaměstnávání občanů tzv. třetích zemí (mimo EU). Uznání uprchlického statutu a získání azylu je možné dosáhnout na základě ústavních zvyklostí a azylového zákona. Celkový proud politiky integrace imigrantů nastavuje Národní integrační plán, jehož součástí je 400 návrhů opatření s cílem vytvořit nové příležitosti pro cizince při současné podpoře jejich integrace. Snaha poskytnout podporu pro integraci je stěžejní oblastí integrační politiky, na což navazují některá další opatření. Typickým modelem pro integraci jsou v celé spolkové zemi nabízené integrační kurzy. Jejich absolvování pomáhá imigrantům nabýt znalosti německého jazyka a získat přehled o zákonech v německé společnosti z globálního pohledu. Integrace se v poslední době přesouvá i na úroveň samostatných zemí, které vytvářejí projekty např. v předškolní výchově, zaměstnávají učitele migrantského původu a celkově se snaží zvyšovat kompetence imigrantů na pracovním trhu. Důležitým aspektem je podpora zpřístupnění zdravotní a sociální péče pro jednotlivce migrantského původu. Migrační proudy přinášejí s sebou nové kultury, které se střetávají a úkolem spolkových zemí je tak nastolit jejich dialog pro vzájemné porozumění. (migraceonline.cz, ) Důležitým zjištěním pro integrační politiku je fakt, že čím dále více migrantů žije ve Spolkové republice Německo již mnoho let, když např. v roce 2003 bylo 34 % cizinců s pobytem více než dvacet let v Německu a 61 % alespoň deset let. Jak bylo zmíněno, k prvním změnám pro usnadnění přístupu pracovních sil ze zahraničí a hlavně jejich dětem, které trvale pobývaly v Německé spolkové republice, bylo dosažení tzv. naturalizace, k této pak došlo na počátku devadesátých let. Od 1. ledna 2000 se pak začal užívat zákon o reformě státoobčanského práva. Tímto začala ve své podstatě nová éra, kdy děti cizinců narozené na území Německa získávaly německé občanství. Podmínky byly stanoveny následovně: jeden z rodičů musel mít minimálně 34

35 osm let povolení k dlouhodobému pobytu v Německu, popř. alespoň tři roky povolení k pobytu trvalému. Současně došlo k zjednodušení přístupu pro získání státního občanství u již dospělých imigrantů. Příležitost být německým státním občanem jim reforma umožnovala po osmi letech pobytu na území Německé spolkové republiky, přičemž se žadatel musel vzdát svého občanství v zemi původu a současně uspět u zkoušek, které ověřují jak znalost německého úředního jazyka, tak německé ústavy (Grundgesetz). Integrace je jako celek charakterizována dvoustranným procesem. Důvodem je podíl imigrantů i domácí společnosti na procesu. Nutnou součástí je asimilace v prostředí majoritní jazykové a politické kultury, aby mohlo dojít k zařazení imigranta do ekonomického i společenského života za rovných podmínek bez rozdílu od jiných obyvatel Německa. Povinností většinové části společnosti je naopak zachovat respekt k etnicko-kulturní a náboženské identitě imigranta v případě, že je její charakter v souladu s demokraticko-ústavním systémem. Důležitou sférou integračního procesu v Německu je jazyk. Podobně jako Britové se i Němci soustředili na kulturu, kde je němčina stavebním kamenem. Zároveň však není strategie proti zachování tradic přistěhovalců. Pokud se skupina obyvatel nechová protiprávně, může si svou identitu do značné míry ponechat. (BARŠOVÁ, BARŠA, 2005) Německé menšiny a jejich rozdílný osud Ve Spolkové republice se setkáme s řadou menšin s rozdílným charakterem, tradicí i způsobem, se kterým do země okolo řek jako Rýn nebo Labe přišly. Právě rozdílnosti dvou takových skupin si všímá tato diplomová práce. Blízkou menšinou našemu českému národu jsou Lužičtí Srbové. Jejich osud je však těžký a již řadu let se spekuluje, jestli jako menšina přežijí rok Bez ohledu na silné tradice a výraznou podporu se počet příslušníků této menšiny stále zmenšuje. Z opačného pólu pohledu sledují svou situaci Turci. Menšina se rozrůstá natolik, že v budoucnu možná již nebudeme mluvit o menšině, ale o jiné formě majoritních obyvatel. 35

36 Lužičtí Srbové Zásadní pro charakterizaci Lužických Srbů je zdůraznit jejich slovanský původ. Národ obývá tzv. Lužici, což je historická země navazující na severní hranici Čech. Statisticky se k Lužickým Srbům hlásí v současnosti asi osob. Historicky jsou Lužičtí Srbové posledními potomky silného slovanského osídlení, které se nacházelo v povodí Labe a sahalo až k Baltskému moři. Kulturně a především jazykově je tato skupina obyvatel blízká Čechům, což vychází i z faktu, že Lužice po tři století náležela k českým zemím. Lužická srbština, jazyk obyvatel Lužice, je po slovenštině druhým jazykově nejbližším jazykem k češtině. Československo-lužickosrbské vztahy v podstatě přerušil nástup nacismu a později socialistické zřízení. Při pohledu do daleké historie Lužice osídlily již mezi pátým a sedmým stoletím slovanské kmeny Lužičanů a Milčanů a daly tak základ dnešním Lužickým Srbům. O své postavení Lužičtí Srbové přišli již v desátém století, kdy slovanské kmeny podlehly německým nájezdům a zůstaly v jejich područí. Vládnoucí německá vrstva vytvořila Lužickým Srbům těžkou pozici, protože tito Slované např. nemohli být součástí řemeslných cechů, nebyl jim umožňován prodej vlastního zboží na tržištích ve městech. I městský patriciát jim byl v podstatě zapovězen. Jejich situace se nezlepšila ani příchodem vlády Pruska, kterého se stali 1815 součástí. Lužické Srby se Prusové snažili germanizovat, ve školách nově probíhala výuka pouze v německém jazyce, stejný postup nastal i při bohoslužbách. V nejpřísnějším období vlády Prusů platilo také nařízení, které podmiňovalo sňatek znalostí němčiny. Historicky nejtěžší fáze pro Lužické Srby nastala za vlády nacistů. Došlo ke zrušení lužickosrbských spolků i institucí, současně byla řada Lužických Srbů pronásledována a vězněna. Mužští příslušníci lužickosrbského národa byli nuceni bojovat v řadách Wehrmachtu. Po skončení 2. světové války za časů komunistického režimu se v Německé demokratické republice pozice Lužickým Srbům jevila vcelku pozitivně. Počáteční sympatie se později počaly měnit a z Lužických Srbů se stala v očích nedemokratické vlády pouze jakási folklorní zvláštnost. 36

37 Obrázek 5 Kroje Lužických Srbů Zdroj: ( ) Velký zásah lužickosrbské kultuře a identitě za vlády Ericha Honeckera přinesla povrchová těžba hnědého uhlí. Jejím rozšířením došlo k plnému nebo částečnému vysídlení přes 100 lužickosrbských obcí. Současně se do socialistické průmyslové oblasti, která se z Lužice stala, stěhovali Němci za pracovními příležitostmi. Situace se pro Lužické Srby zlepšila až po znovusjednocení Německa. Spolkové země Sasko a Braniborsko uznávají Lužické Srby jako národností menšinu, díky čemuž mají práva např. na provoz lužickosrbského školství od školky počínaje, gymnáziem konče. Současně se podporuje lužickosrbská kultura a jazyk. Přes vstřícný přístup Spolkové republiky Německo je situace Lužických Srbů brána jako velice kritická. Hornolužičtí Srbové bojují proti uzavírání jejich základních škol, v Dolní Lužici mizí kultura slovanského národa dalším rozšiřováním povrchové těžby hnědého uhlí. V důsledku klesajících prostředků vydávaných na udržování lužickosrbské kultury např. klesá počet knih vydaných v lužické srbštině, hůře se udržuje i provoz uměleckých souborů zaměřených na lužickosrbské zvyky. Na menšinu doléhá také rozdělení mezi dvě spolkové země, Sasko a Braniborsko, což přináší odlišný školský systém a také jiné zákonodárství (luzice.cz, ). 37

38 Organizace Lužických Srbů - Nadace pro srbský národ Od konce roku 1991 působí Nadace pro srbský národ v saském Budyšíně, její vztah k aktivitám vychází z faktu, že zastupuje menšinu, která nemá za hranicemi Spolkové republiky Německo žádnou domovinu. Zásadním posláním nadace je zasadit se o ochranu a rozvoj jazyka Lužických Srbů, podporu tradic a kultury jako celku. Plné právní způsobilosti k právním aktům Stiftung für das sorbische Volk dosáhla při podpisu smlouvy mezi státem Braniborsko a Sasko ze srpna roku Na jeho financování se podílí na základě smluv spolková vláda a spolkové státy Braniborsko a Sasko (stiftung.sorben.com, ). Nadace pro srbský národ se snaží vystupovat jako společný zástupce menšiny rozděleného do dvou spolkových zemí pro ochranu identity Lužických Srbů. Organizace je iniciátorem či organizátorem mnoha akcí, soutěží, podílí se také na produkci audiovizuálních nosičů. V zájmu nadace je i architektura v Lužici (stiftung.sorben.com, ) Turecká menšina Cílem této diplomové práce není popisovat historii tureckého národa, nýbrž zmínit etapu části Turků, kteří se vydali do západní Evropy za prací jako imigranti především na území Německa, kde se postupně usídlili trvale. Turecké obyvatelstvo u našich západních sousedů se dá charakterizovat jako městské, důvodem je jejich migrace, která měla většinou ekonomický charakter. Menšina se začala soustřeďovat převážně v městských a velkoměstských oblastech, k čemuž přispívají lepší pracovní a životní podmínky, kterých venkov nedosahuje a komunita má větší prostor pro své fungování ve společnosti. Centra měst se postupem času kvůli dnešní rušné době i vyšší kriminalitě pro majoritní část společnosti stala méně atraktivní, proto je možné vidět u řady měst, že střed aglomerace obývají právě Turci, mezi jejichž charakteristický znak patří soudržnost. Na základě této vlastnosti vytvářejí skupiny se společným sociálním původem a vzhledem k finanční stránce minority vznikají městské čtvrti sociálně slabších. 38

39 Tohoto trendu si začaly všímat i německé úřady, které vnímají takový stav jako nebezpečí, mohou vznikat tzv. paralelní společnosti. Důvodem je závislost na přirozeném chování, kdy přistěhovalci v novém a cizím prostředí mají tendenci v první řadě hledat skupiny obyvatel, které jim jsou blízké. V případě Turků je součástí jejich zájmu znalost rodné řeči a náboženské vyznání. Paralelní společnost je však na cestě k lepšímu přizpůsobení menšin cizímu prostředí, protože nejsou nuceni se rychle naučit úřední jazyk. Proces integrace se pak točí v kruhu, protože se nedaří členy menšiny přiřadit k ekonomicky úspěšnějším z vyšší příjmové skupiny (SARRAZIN, 2011). Negativní dopad může ve výsledku eskalovat až do podobných rozměrů jako útok na Charlie Hebdo. Typickým představitelem paralelní společnosti se jeví např. čtvrt Neukölln v hlavním městě Spolkové republice Německo Berlíně, kde se soustřeďuje turecké a také arabské obyvatelstvo. V určité fázi se začíná mluvit o tom, že vznikají regiony, kde žije paralelní společnost. V takových místech je vysoká nezaměstnanost, většinová část skupiny obyvatel je závislá na sociálních dávkách. Výsledkem je proces ghettoizace (SARRAZIN, 2011). Situaci by například pomohla integrace v podobě životního partnera z většinové části společnosti. Špatný kontakt mezi oběma skupinami, strach i silné tradice včetně náboženství jsou však silnými překážkami, a tak pouze tři procenta mužů a osm procent žen v mladém věku s tureckým migračním původem jsou ochotni za životního partnera zvolit příslušníka německé většiny. Obrázek 6 Berlínská čtvrt Neukölln Zdroj: ( ) 39

40 Městské čtvrtě levných bytů se staly páteří samotného sociálního urbanismu v 70. a 80. letech a rozvoj koncentrace tureckých komunit podpořily (např. ve zmíněné berlínské čtvrti Neuköllnu nebo v Kreuzbergu). Zde tak zakotvilo mnoho přistěhovalců a s nimi i nezaměstnaní z řad Němců. Společenská integrace s problémem mobility zasahují všechny skupiny obyvatel s podobným charakterem a jako turecká menšina s sebou navíc přináší sociopolitický problém (REVUEPOLITIKA.CZ, ). Paralelní společnosti jsou také následkem přistěhovaleckého modelu migrace, kdy dochází k vytváření homogenních oblastí sídlišť. Ochota a schopnost migrantů se integrovat určuje zakořenění migrantů ve společnosti. Čím hlubší vazby získají, tím lepší situace v budoucnu může být. Problémem velké části turecké menšiny v Německu je, že si neklade za cíl mít pevnou a výdělečnou pracovní pozici, integrovat se do společnosti, ale soustředí se na sociální systém a hledají v něm zabezpečení. Němci tak reálně financují skupinu imigrantů, kteří na území německého státu nevidí, popř. nechtějí vidět své šance (SARRAZIN, 2011) Náboženství Turků Součástí turecké menšiny je pochopitelně kulturní základ, který vychází z islámu. Vzhledem k rostoucí agresi a útokům v Evropě se z Turků stává kontroverzní skupina. Konzervativní přístup náboženství má v moderní demokratické společnosti těžkou pozici, protože se německé společnosti nechce přizpůsobit. Vyřešit otázku hloubky vztahu k islámské víře je hlavním faktorem pro úspěšnou integraci turecké menšiny. Náboženství má pro Turky zásadní roli a ovlivňuje i jejich vzdělání. Vliv má i na děti v systému německého školství, které mají velký potenciál pro zdařilou integraci. Pokud se podíváme na islám z širšího pohledu, jde o monoteistické náboženství a ústřední postavou je obdoba křesťanského Boha Alláha s prorokem Mohammedem. Tzv. svrchovanou svatou knihou islámu je Korán. Korán je přesný záznam slov, které byly Alláhem zjeveny proroku Mohammedovi skrze anděla Gabriela a Mohammed zjevené verše diktoval svým společníkům (al-islam.cz, ). Víra je sjednocujícím prvkem pro skupinu, pokud se podíváme na Turecko jako domovinu menšiny, čím více postupujeme do zaostalé oblasti, tím častěji se setkáme s více věřícími. S postupnou integrací muslimů do západní společnosti se vyjasňuje potřeba 40

41 islám uznat a zároveň aktivně zasáhnout do formování jeho institucí (REVUEPOLITIKA.CZ, ). Z pohledu muslima se Turci mezi Němci setkávají se dvěma naprosto protichůdnými kulturami. V první řadě sice zůstávají muslimy, současně jsou však i součástí německé společnosti, která staví na jiných historických základech (NASSIM BEN IMAN, 2002). Také i islám vlivem moderní společnosti prochází změnami, definuje se jako islám kulturního rázu, ten uznává mimo jiné i hodnoty globalizace. Současně je tu proces, ve kterém se etabluje tzv. postislamismus, v němž konzervativní klasické názory muslimů nejsou pevně zakotveny (SCHULZE, 2002). Jak v předchozích částech diplomové práce zaznělo, migrace muslimů do Evropy nemá přechodný charakter. Západní kultura připravila imigrační vlnu záměrně a uměle, ale chápala situaci jako dočasné řešení, v případě Německa měla být ukončena ve chvíli, kdy bude dosaženo požadované ekonomické síly. Islám je uzavřené náboženství, součástí je i snaha získání své vlastní hegemonie kdekoliv po světe Evropu nevyjímaje. Zásady a doktríny islámského náboženství jsou od způsobu života muslimů totiž neoddělitelné. Náboženství je úzce propojeno s integračním procesem. Rezistence vůči majoritě je právě pro islám typický a činí proces integrace ve spojitosti s náboženstvím velmi komplikovaný. Přináší negativní i pozitivní prvky, přesto přetrvává fakt, že integrace stanovuje přejímací kultura. Demokratická společnost se však musí připravit na typy kompromisů, aby bylo možné názory obou stran přiblížit. Náboženství u našich sousedů je vytvářeno pluralismem. Migrační vlna pluralitnost společnosti v oblasti víry rozšířila. Vlastní kultura v čele s vírou se staví jako instituce německé společnosti a má vlastní okruhy zájmu, což přináší potenciál střetů jako typický rys pluralismu. (REVUEPOLITIKA.CZ, ). Úloha mešit Turecká menšina vyznávající islámské náboženství je spojena s rozvojem mešit na německém území. Mešita ve svém charakteru není jen budovou určenou k oslavám Alláha, je také prostředkem pro setkání skupin věřících, pro udržení muslimské kultury, navíc umožňuje i kontakt veřejnosti s muslimy. 41

42 Úkoly mešit jsou často ve formě, kterou známe z katolických kostelů a přilehlých far. Jako typ centra kultury jsou zde zajišťovány např. i sportovní kurzy. Mešity mají ve svých útrobách upravené prostory, které slouží jako forma tělocvičen. Odděleně pro ženy z muslimské menšiny jsou zde přístupná cvičení, která mohou absolvovat v oblečení typickém pro muslimky. Součástí nabídky aktivit jsou samozřejmě vzdělávací kurzy, kde se zaměřují mešity na jazykové kurzy němčiny a také turečtiny. Mladší generace si může doplnit v dalších typech kurzů své vzdělání, podobně se mohou vzdělávat i turecké ženy v domácnosti (islamweb.sk, ). Obrázek 7 Největší německá mešita v Duisburgu Zdroj: ( ) Další vzdělávací projekty za účelem větší integrace menšiny do většinové společnosti pochází od spolkového ministerstva práce a sociálních věcí, kdy je možné zmínit např. projekt z roku 2009 s mottem integrace vzděláním pod názvem Xenos (f-bb.de, ). Náboženskou výchovu islámu zajištují tzv. imámové, což jsou duchovní islámu se zásadní rolí pro muslimskou menšinu. Mešity a jejich výstavba je v poslední době značným problémem. Německá společnost chápe skrze centralizaci muslimů a uvolňování prostoru pro mešity nerozvíjející se integrační činnost. Rostoucí počet mešit (nemusí mít monumentální charakter, ale slouží k účelům víry) je při strachu z muslimské menšiny alarmující (denikreferendum.cz, ). 42

43 Tabulka 3 Mešity v Německu Počet muslimů Počet mešit Berlín Hamburg Köln Duisburg Stuttgart Düsseldorf Mannheim Zdroj: ( ) Turecké organizace v Německu Vzhledem k rozsahu turecké menšiny na území Německa je vhodné představit organizace, které Turky zastupují a mají úkoly, které mají charakter organizace kulturně vzdělávací, náboženské právní a dokonce i politické činnosti. Turecká menšina má v Německu možnost se sdružovat ve více organizacích s různorodým zaměřením. Společným znakem jsou body programu, které mají náboženský, sociální i politický náboj, v jehož pozadí stojí turecká kultura. Organizace tak ve své podstatě mohou fungovat jako zájmová skupina, která dokáže prosazovat názory muslimské části turecké populace (idnes.cz, ). V Německu se můžeme setkat s větším počtem organizací, cílem této diplomové práce není jejich hodnocení ani kompletní výčet. Pro pochopení významu turecké menšiny je však vhodné některé z nich představit, protože právě počet konkrétních skupin také dokazuje schopnost Turků pomocí organizací bojovat za své zájmy, což znamená především zlepšení postavení jejich menšiny ve všech sférách společnosti a rozvíjení rovnovážného postavení ve školství a na trhu práce. Türkische Gemeinde Deutschland Jako první je potřeba představit největší migrační vnitřně samostatnou organizaci v Německu, kterou je organizace s názvem v překladu Turecká obec (komunita) Německa. Její vznik se datuje do roku Je logické, že cílem spolku je zastupovat 43

44 zájmy turecké populace v Německu, politicky jde o nezávislou organizaci, kdy zastřešující organizaci zastupují na zemské úrovni profesní a specializované organizace, kterých je asi 270. Spolkové sdružení tak pod sebou na zemské úrovni zaštiťuje sportovní i kulturní kluby, současně jsou organizovány také sdružení rodičů a učitelů. Turecká komunita ve spolupráci s odbornými spolky pracuje i na projektech se záštitou Evropské unie. Dlouhodobě proto na spolkové a zemské úrovni vznikají projekty s cílem začlenění turecké menšiny v oblastech pracovního trhu a vzdělávacího systému. Další formou aktivit jsou také antidiskriminační projekty (tgd.de, ). Dianet Isleri Türk Islam Birligi Türkische-islamische Union der Anstalt für Religion Organizace je činná od roku 1984 pod hlavičkou vrchního úřadu náboženství v Turecku. Jedná se o spolupráci mešit, které se zabývají náboženskou, sociální a kulturní sférou. Specifikovat můžeme např. náboženské aktivity. V popředí mezi nimi stojí kurzy Koránu. Dále jsou organizovány modlitby nebo byly vytvořeny soutěže v recitaci posvátné knihy muslimů. Mezi sociální služby se řadí pastorační péče o muslimské vězně a také se organizace věnuje pacientům v nemocnicích. Unie je nakloněná dokonce i pomoci rodinám v řešení problémů na osobní rovině. Z celkového pohledu je organizace nestranná a samozřejmostí je základní cíl v podobě zastoupení turecké menšiny v dialogu s veřejností. Současně se zabývá spojováním se s jinými organizacemi ve svém okruhu působnosti. Důležitou sférou je spolupráce s německými úřady. Důležitá je práce turecko-islámské unie se spolkovým úřadem pro migraci a uprchlíky (itib.de, ). Verband der Islamischer kulturzentren Süleymancilar Spolek islámských kulturních center, který má ve svém zakládacím listě zapsáno město Kolín nad Rýnem, se ve svých činnostech zaměřuje na duchovní stránku své islámské menšiny. V popředí stojí rozvoj jedinců, což obnáší podporu vzdělávání mladších generací. Mimo dětí a mládeže se však spolek zaměřuje i na dospělé. U těchto skupin je ve středu zájmu islámské vzdělání a recitace Koránu. Mimo aktivit spojených s vírou je možné zmínit i čistě sociální kurzy jako je práce s počítači. Důležitou sférou je výuka němčiny pro ženy v domácnosti. V islámských centrech je také možné 44

45 absolvovat tříleté studium islámu, které slouží především pro budoucí imámy (vikz.de, ). Jamaat un-nur Kolíně nad Rýnem bylo založeno i společenství světla, avšak k této události došlo již v roce Jde o společenství, které existuje bez organizace mešit. Společenství je ale politicky vyhraněno a projevuje náklonnost k politickému smýšlení sociální demokracie v Německu, tedy ke straně SPD. Za svůj cíl si klade především pomoc mladým lidem, u nichž dochází ke krizi ve vnímání své identity. Na starost si bere Jamaat un-nur duchovní potřeby muslimů (jamaatunnur.com, ). Islamische Gemeinschaft Milli Görüs V předkladu znějící název Islámské společenství národního postoje vzniklo v polovině 90. let 20. století. Oficiálně tak od roku 1995 spolupracuje na integraci tureckých migrantů. Součásti jejich výzev je zachování náboženské a kulturní identity Turků. Z těchto důvodů jsou některé požadavky na integraci ze strany německého státu považovány jako nepřípustné, protože vedou k asimilaci. Je otázkou, zda je Islamische Gemeinschaft Milli Görüs vhodné vnímat spíše jako náboženské hnutí, nebo jako politickou organizaci, protože svou činností zasahuje do obou sfér (igmg.org, ). Tureckou komunitu můžeme vnímat u našich sousedů jako důležitý prvek ve věci proměnlivosti národních integračních zájmů. Z výčtu uvedených tureckých a islámských organizací je jasné, že v jejich zájmu je především bojovat za politickou, právní a sociální rovnost v německé většinové společnosti, kdy v zásadě mluvíme o zachování rovnosti za každých okolností. Cílem menšin je tedy zabránit jakékoliv diskriminaci a dosáhnout rozvoje vzájemného soužití s německou společností v zemi, kam přišli. 45

46 Turecká pracovní síla a její formální status imigrantů Při pohledu do historie a počátků imigrace gastarbeiterů do Německa, nebyla v této době zákonem stanovená pravidla, díky kterým by se imigrantům umožňoval změnit přechodných charakter jejich pobytu na trvalý. Imigrantské skupině byla ve své podstatě ústavou garantována čistě základní práva. Musíme si uvědomit, že stejné podmínky se ovšem vztahovaly na každého, kdo se nacházel na německém území. Řešení přišlo až v roce Cizinecký zákon, podle kterého se orientoval nově právní rámec imigrantů, dával právní jistoty všem imigrantům pracujícím v Německu. Mimo jiné bylo imigrantům zaručeno, že německý právní řád se na ně vztahuje rovným způsobem v porovnání s řadovým německým zaměstnance po dobu pobytu cizince v Německu. V další fázi imigraci Turků do Německa, včetně jejich začleňování mezi majoritní společnost, řešil až Přistěhovalecký zákon (Zuwanderungsgesetz), společně v rámci pak s pobytovým právem (Aufenthaltsrecht). Zásadní změny přinesl pak přistěhovalecký zákon z Celý německý systém cizineckého práva doznal totiž změn zredukoval počet povolení k pobytu z pěti na dva. Nově existovalo jen povolení k pobytu a povolení k usazení. Současně pro řešení otázek cizinců v Německu vznikl Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky. Jeho hlavní tři úkoly spočívají ve snaze realizovat koncepci integračních kurzů pro cizince. Vede také centrální registr cizinců a v jeho kompetenci jsou tzv. dobrovolné návraty do vlasti. Úřad rozděluje migranty podle vzdělání na dvě skupiny, resp. úrovně. Vysoce kvalifikovaní získají povolení k usazení automaticky. Udělení je platné i rodinné příslušníky jako doprovod. Pro nižší formy vzdělání je situace složitější, pracovní trh jim není tolik otevřen a povolení k usazení tak nezískávají automaticky. Na základě zákona se stávají povinností pro migranty integrační a jazykové kurzy, které jsou určeny nově přicházejícím cizincům za prací. V případě neplnění jejich povinného absolvování se cizinci vystavují sankcím. Kurzy jsou určeny také již etablovaným cizincům na území Německa. Dotýkají se jich však jen v případě, že pobírají podporu v nezaměstnanosti, pak musí tyto kurzy navštěvovat. Sankcí v případě neúčasti je krácení sociálních dávek (amo.cz, ). 46

47 Změn doznalo i azylové řízení. Azylanti jsou zrovnoprávněni, obdrží časově omezený pobytový status. Následně jsou zkoumány důvody pro teoretické udělení azylu. Pokud příčiny pro azyl přetrvávají, popř. jsou potvrzeny, je možné při úspěšném zkušebním pohovoru obdržet neomezený status i s povolením k usazení, současně s tím všichni držitelé azylu mají nárok na působení v rámci pracovního trhu. Pokud si důsledky účinnosti Přistěhovaleckého zákona shrneme, pro migranty, jako jsou nově přicházející Turci, se objevila možnost získání pobytového statutu. Ten tak nahradí obnovování povolení, které vycházelo z již dříve přiznaných oprávnění. Pevnou součástí imigračního procesu se staly kurzy, které se týkají imigrantů nejen nově příchozích, jak již bylo řečeno. Důvodem k plošnému zavedení podobných kurzu je snaha přispět takovým způsobem k integraci. Proces s kurzy se samozřejmě dotkne i žen a tím i výchovy dětí. Složité německého pobytového právo, kterým se řídilo fungování imigrace až do komplexně provedené reformy (jako součásti přistěhovaleckého zákona s účinnosti od ), bylo zpřehledněna, čemuž pomohlo mj. snížení velkého počtu typů povolení k pobytu. Naturalizace Turků a dalších menšinových skupin je řešena na základě zákona z roku Jeho cílem je přistěhovalcům podmínky pro získání občanství ulehčit. Jeho součástí je i tzv. teritoriální princip pro občanství novorozenců v rodinách menšin (amo.cz, ) Turci v Německu ve vztahu k sociální oblasti a trhu práce Šance člena turecké menšiny na pracovním trhu je úzce propojena s jeho vzděláním. V jednoduché rovnici se ukazuje, že nízké vzdělání turecké menšiny v Německu se rovná zhoršeným vyhlídkám na pracovní pozici s vyšším ohodnocením. Následkem jejich výchozí pozice je vyšší zatěžování německého sociálního systému. Druhotně se totiž Turci uchylují často k příjmu sociálních dávek. Systém školství však není v žádném případě diskriminační a není postaven tak, že by neměli migranti např. muslimského původu stejné podmínky na získání dostatečné kvalifikace (SARRAZIN, 2011). 47

48 Specifická problematika migrantů muslimského původu, včetně Turků, vykazuje stále tytéž jevy podprůměrná integrace do pracovního trhu, nadprůměrná závislost na sociálních transferech (Hartz IV), podprůměrná účast na vzdělávání, nadprůměrná fertilita, prostorová segregace s tendencí k utváření paralelních společností, nadprůměrná religiozita a nadprůměrná kriminalita. Předpokládalo se také, že tito migranti západoevropský systém hodnot - demokracii, kulturní a náboženskou svobodu, individuální snahu o blahobyt a seberealizaci postupně přijmou a že rozdíly se nejpozději během dvou, tří generací rozplynou. K tomu ale nedošlo, spíše naopak. (SARRAZIN, 2011). Stále se tak vracíme k faktu, že je pro dobré postavení ve společnosti zásadní integrovat migranty tak, aby zapadli do systému, který má svůj řád a ctí evropské hodnoty. Právě evropské hodnoty jsou výzvou, kterou by měla neúspěšná část migrantů, jako jsou Turci závislí na sociálních dávkách, pochopit a více akceptovat. Uplatnění na dobré úrovni je pak na reálném trhu práce pro turecké migranty náročné, protože je deficit v podobě špatného vzdělání diskvalifikuje. Pro ženskou část turecké populace je pak východiskem zůstat v domácnosti, proto je jejich podíl mezi příslušnicemi něžného pohlaví skoro 2,5 krát vyšší než je německý průměr. Situaci však není nutné vidět jen černě. Úroveň kvalifikace přistěhovalců totiž stoupá. Dalším pozitivním údajem je, že více než 56 procent nových přistěhovalců, kteří v Německu žijí aspoň pět let, pracuje. V porovnání přelomem tisícletí jde o pozitivní čísla, protože v roce 2000 mělo práci jen 48 procent takových přistěhovalců. Dle údajů, které sleduje OECD, je Německo ve své integraci na tom nejlépe ze všech sledovaných zemí. Rychleji integrace do pracovního procesu nikde jinde neprobíhá. V Německu má dle posledních statistických údajů práci 68 procent migrantů. Jejich počet je navíc hodně vysoký. V roce 2013 bylo v Německu 16,5 milionu cizinců, přičemž z nich 9,7 milionů se může pyšnit německým občanstvím. Zmíněných 16 milionů lidí je 20 % obyvatelstva, navíc během jednoho roku přibývá podíl cizinců o 3,8 procenta. Z nich se již třetina v Německu přímo narodila. Podíl cizinců není pochopitelně ve všech oblastech Německa stejný. Ve velké aglomeraci Hamburku je necelých 29 procent cizinců, naproti tomu je např. Durynsku takový údaj jen lehce nad čtyřmi procenty. Přes tato příznivá čísla se kancléřka Angela Merkelová snaží hlavně situace mladých přistěhovalců zlepšit a zavádí pro ně zvláštní poradenské služby, aby se mohli snáze 48

49 informovat jak dosáhnout lepšího vzdělání. Doslova dle newsmagazínu Der Spiegel řekla: Všichni mladí lidé musí mít šanci získat přiměřené vzdělání. To se nám zatím nepodařilo, a proto musíme na tom dále pracovat. Pokud jde o nejproblematičtější sféru pro mladé lidi, kteří se do Německa přistěhovali, znovu se v kruhu vracíme k němčině. Až třetina přistěhovalců mladého věku dle statistik není schopna rozumět textům v úředním jazyce. Současná euroatlantická společnost se bez migrantů jen těžko obejde. Ekonomiky západních zemí i nečlenských zemí Evropské unie, jako je Švýcarsko chápe, že pracovní síla migrantů je potřebná. Tento fakt potvrzují i výsledky nedávného referenda v roce 2014, ve kterém jinak velmi konzervativní Švýcaři odmítli změny kvót, kterými měl být příchod cizinců omezen. Čtvrtinu zaměstnanců ve Švýcarsku dnes tvoří cizinci. K rozdílnému rozhodnutí oproti minulosti, kdy se přílivu cizinců spíše v zemi helvetského kříže bránili, přispěl i strach z poškození jména Švýcarska ve světě. Změna pravidel by totiž porušovala existující dohody s Evropskou unií o volném pohybu osob. Referendum přineslo jasný výsledek 70 % Švýcarů řeklo ne zavedení kvót pro cizince (neviditelnypes.lidovky.cz, ). 49

50 5. Metodika Základem kvantitativní části diplomové práce je metodika, která v obecné rovině řeší pracovní postupy při zpracování získaných dat. Stanovené metody jsou předpokladem k určení závěrů a vedou ke stanovení prognóz Projekce a prognózy V této práci se setkáváme s tzv. demografickou projekcí, kterou lze definovat jako souhrn výpočtů. Jejich provedením lze odhadovat pozdější vývoj populace. Projekce lze chápat jako modely s cílem zohlednit určité jevy. Pomocí projekcí je možné odhadovat budoucí populační vývoj. Využitím dat, která udávají hodnoty plodnosti, úmrtnosti nebo migrace, jsou dány předpoklady k využití této možnosti projekce. Budoucí demografický vývoj je vhodné určovat pomocí populační projekce, která představuje formu předpovědi s vyšší spolehlivostí. Prognózy jsou v celkovém pohledu považovány za vědecké výpočty. Slouží ke stanovení populačních prognóz. (demografie.info, ) Druhy demografických prognóz Jak bylo uvedeno, populační, resp. demografické projekce a prognózy jsou charakterizovány jako odhady budoucího celkového počtu obyvatel a jiných znaků zvolené populační skupiny. Je možné je dělit podle znaků, jako je podobnost, období nebo použité metody výpočtu. První typ demografických prognóz se zaměřuje na posouzení míry podle podrobnosti. Na danou problematiku lze jednak nahlížet podle stupně regionální podrobnosti, dále se rozděluje sféra demografické prognózy na různé úrovňové stupně od celosvětové přes celostátní a regionální až po městské. V současné době populačního boomu jsou nejdůležitější zmíněné celosvětové prognózy, kterými se snaží demografové najít odpověď na předpokládaný vývoj počtu obyvatelstva na planetě. Na celostátní úrovni analýzy je zpracovávají zpravidla národní statistické úřady. Prognózy na národní úrovni slouží jako podklady pro sledování trendu a porovnání s jinými konkrétními zeměmi, ve sféře imigrace tak může např. Spolková republika Německo výsledné hodnoty stavět vůči Evropské unii nebo celku, popř. k jiné německy 50

51 mluvící zemi atd. Stejně jako v případě celosvětových prognóz se mohou tyto zabývat budoucím vývojem počtu obyvatelstva, ale také úmrtností nebo zmíněnou migraci. V případě vyhrazených regionů je možné učinit regionální prognózy. Jejich cílem je budoucí předpověď pro další plánování určitého území, jsou totiž základním stavebním kamenem pro územní plánování. Podobným úkolem se zabývají i prognózy městského typu. V jejich případě přichází na řadu analýza daného města (KLUFOVÁ POLÁKOVÁ, 2010). Dále se mohou demografické prognózy zaměřit na určité časové úseky, neboť jde o rozdělení na prognózy dle období. Dělení demografických prognóz dle období se rozlišuje na dlouhodobé, střednědobé a krátkodobé. Prognózy krátkodobé se ve svém rozsahu zabírají obdobím maximálně deset let. Prognózy střednědobé pracují s daty v časovém rozmezí mezi 10 až 25 let. Dlouhodobá prognóza se zaměřuje na odhadování situací za 25 a více let. Důležité je upozornit, že demografické prognózy se také dělí dle použité metody výpočtu. V tomto případě se rozdělují demografické prognózy např. na extrapolaci celkového počtu obyvatelstva s doplněním o odhad věkové struktury obyvatelstva na komponentní metodu bez migrace, popř. s účastí migrace a také na více stavovou metodu Extrapolace celkového počtu obyvatelstva Pokud se blíže zaměříme na jeden z typů metod výpočtu, je extrapolace celkového počtu obyvatelstva vybírána v případech, kdy pracujeme s údaji velkých populací a také časová vzdálenost je v horizontu více let. V takovém případě je možné zapsat danou charakteristiku při práci s velkým časovým horizontem a velkou populací jako: = S (t) představuje populaci v daném čase t. Hodnota f (t) se charakterizuje jako funkce času, při které dochází k přírodním posloupnostem. Pokud se extrapolace celkového počtu obyvatelstva týká pouze krátkého časového úseku (jeden až dva roky), 51

52 je možné zvolit jako náhradu lineární funkci (pokud počítáme při výpočtu se stabilním průběhem dat dané populace). Pro období nad rámec zmíněných dvou let je vhodné zvolit funkci exponenciální (KLUFOVÁ POLÁKOVÁ, 2010) Časové řady Pokud v průběhu analýzy pracujeme s hodnotami statistického charakteru a jsou seřazeny souvisle v dané časové posloupnosti od minulosti do současnosti, jedná se o tzv. časové řady. Aby bylo možné údaje v takové řadě porovnávat, musí vycházet ve zvoleném časovém období ze stejného věcného i prostorového základu. Samotný pozorovaný znak se označuje v časové řadě symbolem y. Konkrétní hodnoty se pak nalézají pod y 1, y 2,,y t,,y n, kdy se index t rovná 1, 2 až n. Ten označuje časový interval, resp. daný zjišťovaný okamžik. Pod n se skrývá délka časové řady (MINAŘÍK, 2009) Dělení časových řad Časové řady je možné rozdělit do dvou skupin, které se dělí dle přístupu k hodnotě času odlišnými způsoby. Jako první můžeme jmenovat časové řady úsekové, někdy označované také jako intervalové. V případě těchto řad jsou dané hodnoty vztahovány na vybraný časový úsek o nenulové délce. U tohoto typu je v rámci dělení typický znak sčitatelnost hodnot znaku. V případě sčítání hodnot jednotlivých částí intervalu je možné u hodnoty znaku určit výsledek za časovou linii o větším rozsahu. Logickým vysvětlením je představa, že v případě součtu denních údajů jsou výsledkem hodnoty týdenní, na což posléze navazují měsíční, kvartální, roční a ve výčtu by bylo možné postupovat takto do nekonečna. V případě druhého typu časových řad jde o formu okamžikovou. Hodnota znaku u okamžikových časových řad je navázána na konkrétní časový okamžik s alespoň teoretickou nulovou délkou. V porovnání s předchozími představenými úsekovými časovými řadami není možnost reálně interpretovat součet hodnot. Zjišťované časové body o různé hustotě výskytu se nachází v různě i stejně vzdálených okamžicích. (MINAŘÍK, 2009). 52

53 6. Zdroje dat Pro základní datové údaje sloužil pro diplomovou práci jako zdroj Německý statistický spolkový úřadu (Statistische Bundesamt Destatis). Mezi jeho úkoly patří pravidelné zveřejňování základních přehledů o odhadu počtu obyvatel Spolkové republiky Německo. V podobných časových intervalech zveřejňuje i data o počtu imigrantů na spolkové i zemské úrovni. Data jsou zpětně rozpracována i do podrobnějších přehledů, které porovnávají vývoj mezi dvěma roky. Dostupná byla pro potřeby diplomové práce aktuální data mezi lety 2007 a 2014, která jsou vždy udána k poslední dni kalendářního roku. Monitorovány jsou i údaje ze spektra vzdělání a dalších údajů, které se pojí s imigranty Způsob zjišťování dat Jako základ pro diplomovou práci sloužila data statistická data o počtu obyvatel a imigrantů ve Spolkové republice Německo jako celku, současně také v jednotlivých územních jednotkách v podobě spolkových zemí. Počty imigrantů v tisících jsou také převedeny na počet imigrantů připadající na tisíc obyvatel v daném období. Národnostní složení menšin je především interpretováno z celkové pohledu Německa. 53

54 7. Současný stav menšin ve Spolkové republice Německo Při pohledu na základní údaj počtu cizích státních příslušníků z konce roku 2014, se jich na německém území pohybovalo téměř 8,2 milionů. V daném počtu je zaregistroval Spolkový statistický úřad. Zároveň je nutné zdůraznit, že tento údaj z centrálního registru cizinců byl od jeho založení v roce 1967 vůbec nejvyšší. Došlo k meziročnímu nárůstu o více než osob, což představuje v procentuálním vyjádření 6,8 %. Nově se do centrálního registru cizinců v Německu přilásilo osob, což znamená pokračování v trendu z předchozích let, kdy docházelo také ke zvyšování počtu cizinců v Německu. V roce 2012 byla daná hodnota přistěhovalých osob, o rok později v roce 2013 dokonce lidí cizí státní příslušnosti. Vyšší čísla nárůstu než v roce 2014 byla pouze na začátku devadesátých let. Po znovusjednocení Německa přišlo do země v roce 1991 také více než půl milionů cizinců osob. V následujícím roce počet nových obyvatel s jinou státní příslušností dokonce přesáhl osob. Co se počtu nově hlášených cizinců týče, je rok 1992 s cizinci rekordní. Pro vývoj v roce 2014, byly stejně jako v předchozích letech zásadní tři sféry, které bychom mohli nazvat jako komponenty. Na první místě jde o bilanci přílivu nových obyvatel a na druhé stráně jejich odlivu, tato hodnota dosáhla výše lidí. Zároveň je rozdíl mezi narozenými a zemřelými - saldo vykázalo hodnotu přebytku osob. Důležitou součástí je úbytek cizinců v centrálním registru, který vzniká naturalizací. V takovém případě jsou totiž naturalizované osoby z rejstříku pochopitelně vymazány a těchto osob bylo v roce (destatis.de, ). Zajímavý je údaj o nově přijatých osobách do již uvedeného centrálního registru cizinců ve vztahu k Evropské unii. Zde bylo totiž zařazeno na osob z EU. Tento podíl z členských států Evropské unie představuje téměř 60 %. Pro srozumitelnost je vhodné si rozdělit zvolený údaj na tři části. V první skupině jsou obyvatelé zemí, u kterých byl citelný nárůst již v předcházejících letech. Týká se především dvou zemí (Bulharsko a Rumunsko), které vstoupily do Evropské unie v roce 2007 v druhé fázi východního rozšíření. Do Spolkové republiky Německo přišlo totiž z těchto dvou zemí od roku 2007 až po rok 2014 nejvyšší počet osob. 54

55 Zastoupení této skupiny obyvatel se zvýšilo dohromady o 22,5 %, když podíl Bulharů se zvýšil o 28,8 % a Rumunů narostl dokonce o 32,9 % (iab.de, ). Chorvaté tvoří v současnosti necelou třetinu dané první skupiny. Po vstupu do Evropské unie v roce 2013 se jejich údaj přemístil z nečlenských zemí a v posledním roce přišlo Chorvatů, což je meziročně o 9,5 % více než v roce V přiložených tabulkách vždy pro přehlednost uvádím i celkový počet imigrantů s celkovým počtem imigrantů z Evropské unie a dané skupiny, popř. je uveden počet mimoevropských cizinců. Tabulka 4 Počet osob registrovaných v centrálním registru cizinců k v první skupině členských zemí Evropské unie podle státní příslušnosti v porovnání s roky 2013 a 2012 Změna Státní příslušnost Počet imigrantů k oproti oproti 2012 Počet v % Počet v % Dohromady , ,8 Členské státy EU , ,4 Nové členské státy 2007/2013 (Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko) Celkem , ,3 Z toho Rumunsko , ,4 Bulharsko , ,6 Chorvatsko , ,9 Zdroj: destatis.de, vlastní zpracování Ve druhé skupině jsou obyvatelé zemí desetičlenného východního rozšíření před již více než deseti lety v roce Zde přibylo přes osob, konkrétně , což procentuálně znamená 10,9% nárůst ve srovnání s předchozím rokem Podle očekávání jsou zde nejvíce zastoupeni Poláci, kterých přibylo o 10,5 %, v roce 2014 ale dominovali Maďaři s 15,6 %. Krizí citelně zasažené Maďarsko mělo již v roce 2012 jeden a půl krát vyšší nárůst imigrantů než byl průměr celé Evropské unie. Počet Poláků v Německu je v současnosti již vyšší než Italů, kdy např. ještě v roce 2010 bylo příslušníků země z Apeninského poloostrova více než Poláků. 55

56 Tabulka 5 Počet osob registrovaných v centrálním registru cizinců k ve druhé skupině členských zemí Evropské unie podle státní příslušnosti v porovnání s roky 2013 a 2012 Změna Státní příslušnost Počet imigrantů k oproti oproti 2012 Počet v % Počet v % Dohromady , ,8 Členské státy EU , ,4 Nové členské země 2004 (Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Česká republika, Maďarsko, Malta, Kypr) Celkem , ,9 Z toho Polsko , ,6 Maďarsko , ,3 Zdroj: destatis.de, vlastní zpracování Význam imigrace ze zemí, které bojují s krizí měny euro, se snížil, ale počty imigrantů přesto představují zvýšení o 4,3 %, což znamená v přepočtu na osob. Nejvíce jsou zde zastoupeni Španělé a Řekové, kterých přišlo 8,3 %, resp. 3,9 %. V porovnání s rokem 2013 došlo k poklesu významu imigrace ze třetí skupiny, kdy byl jejich podíl výrazně vyšší. (iab.de, ) Nárůst je vidět i u Italů, je o stejné hodnotě jako u řecké menšiny 3,9 %. Poměr druhé skupiny z celkového počtu cizinců v Německu je téměř třetinový. Jejich zastoupení však nestoupá tak razantně jako u předchozích dvou skupin, kde jsme si mohli např. u Rumunska všímat meziročního nárůstu okolo 30 %. Z dané sféry se nejvíce rozrůstá počet Španělů. 56

57 Tabulka 6 Počet osob registrovaných v centrálním registru cizinců k ve třetí skupině členských zemí Evropské unie podle státní příslušnosti v porovnání s roky 2013 a 2012 Změna Státní příslušnost Počet imigrantů k oproti oproti 2013 Počet v % Počet v % Dohromady , ,8 Členské státy EU , ,4 Země postižené krizí měny euro (Řecko, Itálie, Portugalsko, Španělsko) Celkem , ,0 Z toho Itálie , ,4 Řecko , ,1 Španělsko , ,7 Zdroj: destatis.de, vlastní zpracování Mezi další osoby, které centrální registr vede, se řadí cizinecké obyvatelstvo ze zemí, které nejsou členy Evropské unie. Počet osob z nečlenských států v roce 2014 vzrostl o 5 %. V Německu z těchto zemí bylo nově registrováno osob. O rok dříve byl jejich počet přitom o polovinu vyšší a oproti roku 2013 bylo registrováno o osob méně. V roce 2014 došlo k nárůstu především příchodem lidí ze Sýrie, země vládce Bašára al-asada, došlo k více než 100% nárůstu. Syřanů tak nově registroval spolkový centrální registr osob (o 107,7 % více). Dalšího prudkého procentuálního nárůstu je možné si všimnout z východoafrického státu Eritrea, kde přišlo sice relativně málo lidí v poměru s předchozími hodnotami osob. Oproti předchozím údajům došlo ovšem k posunu o 121,2 %. Z dalších zemí starého kontinentu je možné ještě uvést Srby, u kterých se procentuální zvýšil jejich počet imigrantů o 7,7 %, celkově jich ovšem přišlo více než ze zmíněné africké země Eritrea (destatis.de, ). 57

58 Tabulka 7 Počet osob registrovaných v centrálním registru cizinců k z nečlenských zemí Evropské unie podle státní příslušnosti v porovnání s roky 2013 a 2012 Změna Státní příslušnost Počet imigrantů k oproti oproti 2012 Počet v % Počet v % Dohromady , ,8 Nečlenské státy EU , ,5 Z toho Sýrie , ,7 Srbsko , ,2 Turecko , ,6 Zdroj: destatis.de, vlastní zpracování Důležitým a zajímavým ukazatelem týkající se největší turecké menšiny je její postupné snižování, ve kterém hraje zásadní roli naturalizace. Jako již v letech předešlých, i v roce 2014 se počet imigrantů z Turecka snížil. V posledním roce o 1,5 %, což bylo skoro stejně jako při porovnání let 2013 a Z přehledu tabulek je vidět, že jde v zásadě výjimku, pokud počet příslušníků dané skupiny klesá. Jak však zaznělo, etablovaná skupina Turků při sčítání jejich počtů přichází o osoby, které jsou naturalizovány a získávají tak německou státní příslušnost. Z celkového přehledu roku 2014 bylo celkem zápisů do registru. Z toho však bylo jen osob přímo narozených ve Spolkové republice Německo. Zbylý počet osob se navyšoval z důvodu jejich příchodu přistěhovalectví. Znovu je možné situaci přímo porovnat se situací z předešlého období. V roce 2013 totiž bylo o zápisů méně než v roce Porovnat danou meziroční statistiku můžeme i počty vystoupení z centrálního registru cizinců. Více jak osob totiž za poslední rok z registru odešlo. Snížení o cizinců z centrálního registru má jednak důvody v úmrtí konkrétních osob, když k úmrtí došlo celkově u cizinců. Zároveň další snížení je způsobeno odchodem cizinců z Německa do zahraničí osob. Počet vymazaných jmen z centrálního registru posledních dvou let představuje osob. Německou státní příslušnost přijalo v roce osob, o rok dříve bylo dokonce naturalizováno více než čtyři tisíce jedinců. 58

59 Za zmínku také stojí skupina obyvatel, která v Německu pobývala jen přechodně. Mezi a se v Německu vyskytovalo podle odhadu na osob cizinců a cizinek na delší dobu např. za účelem vykonávání zaměstnání, ale nebylo možné je vzhledem k jejich pobytu mimo tato data zařadit do výročních statistik (destatis.de, ) Vývoj počtu cizinců v Německu od roku 1990 Znovusjednocení Německa společně se změnami v právním systému země připravily lepší podmínky růst počtu cizinců ve státě. Jak již v práci zaznělo, v době válečného stavu v bývalé Jugoslávii přišlo velké množství lidí z Balkánu. Od roku 1995 se situace ustálila a s převážně mírným propadem bylo v Německu stále přes imigrantů. Překvapení se ukázalo při sčítání lidu ve Spolkové republice Německo v roce Podle Zensus 2011 totiž v Německu žilo jen cizinců místo očekávaného počtu asi Rozdíl v hodnotách statistici v Německu připisovali jednak faktu, že podle sčítání lidu řada cizinců nebyla v zemi už od osmdesátých let, z tehdejších dat se ale stále vycházelo s tím, že se počet přistěhovalých, popř. směřujících do zahraničí, dále narozených, zemřelých atp. početně upravoval. U údaje počtu cizinců byla v roce 2011 vůbec největší odchylka od očekávané hodnoty. Hlubší analýzy Spolkový statistický úřad k situaci neprováděl. Pro doplnění je vhodné dodat, že ani očekávané číslo celkového počtu obyvatel neodpovídalo realitě, když při sčítání lidu byla výsledná hodnota v tzv. rozhodném okamžiku obyvatel, což bylo asi méně, než se očekávalo (spiegel.de, ). Jakkoli se údaj pro počet cizinců ve Spolkové republice Německo po sčítání lidu z roku 2011 snížil, došlo zároveň k nárůstu imigrace z důvodu pracovní migrace. Do Německa začaly přicházet na desetitisíce Jihoevropanů z Řecka, Španělska nebo Itálie. Současně začaly stoupat počty Poláků, Rumunů a Bulharů. Důvodem byla slabá pracovní nabídka ve vlastní zemi. Němci tak v době krize zažívali migrační příval. Německo se dokonce stalo třetí nejžádanější přistěhovaleckou zemí, protože se dostalo dokonce i před dlouhodobě oblíbenou Kanadu (aktualne.cz, ). 59

60 Počet naturalizovaných cizinců se s výjimkou údaje z roku 1995, kdy získalo německé státní občanství obyvatel, se výrazně nemění a pohybuje se mezi sto až sto padesáti tisíc osob ročně. Německo se dvakrát dostalo pod hodnotu osob ročně, kdy konkrétně v letech 2008 a 2009, kdy nabylo německé státní občanství jen , resp obyvatel. Graf 1 Počet cizinců ve Spolkové republice Německo a počet přidělených občanství od roku Počet cizinců počet přidělených státních občanství Zdroj: vlastní zpracování Podíl cizinců, kteří jsou naturalizováni, tak není při bližším posouzení k vysokému číslu cizinců ve Spolkové republice příliš vysoký. Jen v roce 1995 dosáhl procentuálně vyjádřený podíl přidělených státních příslušností více jak 4 %. Od roku 2003 se pak propadl pod dvě procenta a nejníže byl v roce 2008, kdy byla míra naturalizace 1,3 %. 60

61 Graf 2 Procentuální podíl přidělených státních příslušností Zdroj: destatis.de, vlastní zpracování 7.2. Struktura migrujících skupin Pozorováním vývoje situace v Německu dojdeme k závěru, že se každý rok do této země přistěhuje více než půl milionu osob. Zároveň nezapočítáváme navrátivší se Němce ze zahraničí. Jak v diplomové práci již několikrát zaznělo, rapidní nárůst přicházejících cizinců nastal po pádu Berlínské zdi, kdy začali přicházet do Německa lidé z bývalé sféry vlivu Sovětského Svazu, zároveň se vraceli i Němci z emigrace. Rekordní byl v ohledu migrace rok 1992, když přišlo dokonce 1,5 milionu migrantů. Takový trend ovšem nepokračoval, protože v následujících letech se počet přistěhovalců ustálil na nižších hodnotách a minima dosáhl v roce 2006, kdy cizinců přišlo asi Zároveň je možné vnímat odliv obyvatelstva do ciziny, od roku 1992 až do konce roku 1998 opustilo Německo ročně asi Němců i cizinců žijících na území Německa. Počet cizích státních příslušníků, kteří původně vnímali Německo jako typ tranzitní země, klesá. Rostoucí je počet Němců, kteří odchází za hranice za prací, např. jen v roce 2006 opustilo Spolkovou republiku Německu rekordních německých státních příslušníků. Současně je možné si pokládat otázku, jak se z pohledu demografie vyvíjí situaci ve sféře celkového přírůstku obyvatel, pokud uvážíme, že dochází i k jejich odlivu. Už od roku 2003 imigrační proudy nejsou schopny vykompenzovat v první řadě stárnutí obyvatelstva. Následkem takového vývoje například v období mezi lety 2003 až 2006 ubylo v Německu téměř čtvrt milionu 61

62 obyvatel (Institut der deutschen Wirtschaft Köln, 2008). Z Německa směřují emigranti především za Atlantik do Spojených států amerických, současně do Spojeného království nebo sousedních německy mluvicích zemí jako je Švýcarsko a Rakousko. V roce 2006 nezjistil a neudával německý Spolkový statistický úřad konkrétní data, která by vysvětlovala, proč se rozhoduje vybraná část obyvatelstva odcházet ze země. Jako předpoklad uváděl např. práci u německých firem v jejich zahraničních zastoupeních. Předpokládá se pak hledání lukrativnějšího uplatnění nabytých znalostí, dosažitelná vyšší mzda a možnost využít znalosti německého jazyka v zóně okolo Spolkové republiky u jmenovaných evropských sousedů (Institut der deutschen Wirtschaft Köln, 2008) Počet obyvatel ovlivněný migrací Složení imigrantů jako obyvatelstva je složité. Je nutné si uvědomit, že v Německu žije od roku 1957 již několik generací, které mají rodinnou historii určitým způsobem ovlivněnou migrací. Pokud je posuzováno na více než 81 milionů obyvatel, které Německo ke konci roku 2014 mělo, dojdeme při hlubším zkoumání ke zjištění, že až 15 milionů osob v zemi vykazuje ve svém původu určitou spojitost s migrací. Hlavní podíl mají celé dvě třetiny přistěhovalců ze zahraničí. V roce 2008 neslo lidí status imigranta a z nich pocházelo původem z Turecka, dalších milionu ze zemí Evropské unie. Stejné číslo se udává u přistěhovalců, kteří žijí v Německu alespoň dvacet let. Najdeme samozřejmě i obyvatele s německou národností, kteří se vrátili v migračním pohybu zpět do Spolkové republiky Německo. I takové občany má Německo a představují obyvatel. Důvod jejich příchodu se dá rozdělit do dvou skupin. První část tvoří Němci, kteří se přistěhovali zpět z Ruska nebo Polska a zároveň získali německé občanství. Druhá skupina jsou v návaznosti na to občané, u nichž neproběhla žádný migrační pohyb, zároveň však disponují, popř. nějako dobu v minulosti disponovali, cizím státním občanstvím. Zde jsou zařazeni obyvatelé Spolkové republiky Německo, kteří mají rodiče s původem v zahraničí (Institut der deutschen Wirtschaft Köln, 2008). 62

63 Graf 3 Status obyvatelstva s migrační historií Němečtí přistěhovalci Nejasný migrační status Zahraniční přistěhovalci Zahraniční státní příslušníci, bez německého občanství Národnostní Němci, kteří nejsou trvalými imigranty, občanství neuděleno Němci, kteří mají rodiče migranty Zdroj: Institut der deutschen Wirtschaft Köln, vlastní zpracování 7.4. Zákon o pobytu cizinců a formy pobytu Ve vztahu k migraci a postavení cizinců v Německu se stala zásadním mezníkem německé imigrační legislativy Zákon o přistěhovalectví schválením v červenci roku Byl také implementován Zákon o pobytu cizinců (článek 1, zákon o přistěhovalectví) a Zákon o volném pohybu pracovních sil občanů Unie (článek 2, tamtéž). Právní řečí byla dlouhodobá pracovní migrace znovu brána jako skutková podstata. Z této teze vychází i potřeba její právní regulace. Při pohledu do historie totiž v letech 1973 až 2004 existovala pouze jedna skupina pracovních migrantů, pro něž platila výjimka. Z toho vyplývá, že jim bylo v Německu umožněno získat zaměstnání. Mezi tyto případy se řadily Au-pair, manažeři nebo umělci. Faktem však je, že i jmenované skupiny pracovníků, kteří měli výjimku, naráželi na byrokratická omezení. Do roku 2004 Německo nemělo z právního hlediska zájem vysoce kvalifikované pracovní sily, které by mohly získat uplatnění na místním pracovním trhu. Narůst podpory ekonomiky napomohla až změna právního rámce z roku 2004 (mpsv.cz, ). Důležité základní charakteristiky nového zákona o pobytu cizinců jsou v praxi tři. Zákon jako celek zredukoval výčet právních titulů, které opravňují osobám pobývat 63

64 v Německu. V současné době existují pouze dva, jak již bylo uvedeno. Povolení k pobytu a tzv. Niederlassungserlaubnis, který je na právní úrovni české povolení k trvalému pobytu (bmi.bund.de, ). Zároveň nyní existuje více účelů, které jedince opravňují k pobytu na území Německa. Jako poslední zásadní bod je třeba zmínit nově vzniklý Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky a jeho kompetence (bundesauslaenderbeauftragte.de, ). Graf 4 Populace cizinců k podle právního vymezení pobytu Dočasné povolení k pobytu v čase Povolení k pobytu na neomezenou dobu 3% 1% 2% 3% 4% 1% 4% 22% Povolení k pobytu (omezený čas) Pro účely vzdělání Za účelem zaměstnání 38% 11% 2% 3% 4% Mezinárodněprávní, humanitární, politické důvody Rodinné důvody Zláštní práva pobytu 2% Zřízení povolení (časově neomezené) Ostatní případy Právní předpisy EU Tolerance Zdroj: destatis.de, vlastní zpracování Spolkový statistický úřad dělí cizince podle právního rámce jejich pobytu ze zákona z roku 1990 na ty, kteří mají dočasné povolení k pobytu a povolení k pobytu na neomezenou dobu. Dohromady podle těchto pravidel je v Německu více než čtvrt milionů obyvatel. V tabulce 8 je však většina cizinců zastoupena lidmi se zřízeným časově neomezeným povolením, těch je 2,2 milionu. Další početnou skupinou jsou 64