1. Obsahová stránka práce

Transkript

1 Mgr. Vlastimil Merta: Valná hromada u společnosti s ručením omezeným a úprava související problematiky ve společenských smlouvách (posudek oponenta rigorozní práce) Valná hromada je klíčových orgánem společnosti s ručením omezeným. Pozornost nauky však tento orgán poněkud míjí, je soustředěna spíše na výkonné a dozorčí orgány. Téma rigorozní práce reaguje na tento stav a dává svému autorovi šanci přinést nové myšlenky a podněty, které budou přesahovat účel, k němuž rigorozní práce obvykle slouží. Autor se přes uvedené konstatování mohl opírat o celou řadu komentářů a monografií věnovaných společnosti s ručením omezeným a rozebírajících též postavení valné hromady. 1. Obsahová stránka práce Autor postupuje od obecného ke zvláštnímu, proto po úvodním slovu a velmi stručném nahlédnutí do historie společnosti s ručením omezeným přechází v kap. 2 k obecné charakteristice valné hromady. Ačkoli se autor v této kapitole zabývá mnoha praktickými otázkami (postup při změně společenské smlouvy, možnost náhradní valné hromady u společnosti s ručením omezeným), nesplňuje obsah kapitoly očekávání, že půjde o obecně teoretický rozbor právní povahy valné hromady. Protože autor žádný teoretický závěr nevyslovuje, nedokáže též přesvědčivě argumentovat, pokud jde o dělbu rozhodovací působnosti mezi valnou hromadu a společníky. Kapitola má alespoň hodnotu poznání slepé uličky vědy, neboť z autorových výkladů je zřejmé, jak sporná jsou některá ustanovení platného obchodního zákoníku (např. 127 odst. 7). Následující kapitola třetí, která se zabývá působností valné hromady, neobsahuje podle mého názoru žádné teoretické úvahy, je popisná (výčet uvedený na str považuji za zcela zbytečný) a ve svých závěrečných částech se vymyká i okruhu problematiky, o níž měla kapitola pojednávat (v kap. 3.5 a 3.6 se autor najednou bez zjevného důvodu zabývá procesy zvyšování a snižování základního kapitálu). V kapitole čtvrté se autor velmi podrobně věnuje svolání valné hromady. Ani v této kapitole se mu nepodařilo překročit vlastní stín a včlenit do textu obecně teoretickou úvahu o tom, jakou funkci má svolání valné hromady, do jaké míry je nutno kogentně upravit určité jeho zásady a kde je naopak účelné ponechat volný prostor pro autonomní vůli společníků a orgánů spoečnosti. Autorovi nelze upřít, že se problematice věnuje velmi podrobně, v některých částech textu však práce nabývá charakteru spíše metodické příručky než odborného obecně teoretického pojednání o významu a funkcích valné hromady (např. str. 50, kde se autor zmiňuje o vhodnosti vyplňování

2 kolonek dosvědčujících řádné pozvání na valnou hromadu). I když chápu autorovu snahu o naprostou dokonalost, pokud jde o soustavu pravidel pro svolávání valné hromady, domnívám se, že v tomto je jeho přístup k problému poněkud jednostranný. Společenská smlouva, která by obsahovala podrobná pravidla pro každou myslitelnou situaci při svolávání valné hromady by sice byla dokonalá, na druhé straně by však již jen její rozsah nebyl pro praxi realizovatelný a ve výsledku by vznikalo velké riziko vadného svolání, a tudíž i důvodu pro návrhy na prohlášení neplatnosti usnesení takto chybně svolaných valných hromad. Domnívám se, že si toto riziko autor sám dostatečně neuvědomil, pokud navrhuje ve své vzorové společenské smlouvě např. článek 2.04 upravující určitost formulace bodů programu. Za obsahové těžiště práce považuji kapitolu pátou až sedmou, které se zabývají průběhem valné hromady, jejím usnesením a účinky usnesení. Logicky s nimi souvisí i kapitola devátá o nicotnosti a neplatnosti usnesení valné hromady. V úvodní části kapitoly páté řeší autor otázku schopnosti valné hromady přijímat usnesení s ohledem na přítomnost společníků disponujících určitým počtem hlasů. Tato otázka, jejíž řešení se na první pohled zdá být jasné, byla relativizována přijetím ust. 127 odst. 7 ObchZ, které provokuje nekončící diskuse a vede k celé škále naprosto odlišných názorů. Řešení spočívá podle mého mínění jedině v teoretické rovině, jež musí nejprve poskytnout odpověď na otázku významu a funkce valné hromady ve společnosti s ručením omezeným, a to nejen z hlediska techniky přijímání rozhodnutí, ale především z hlediska vyjádření zájmů společníků a jejich ochrany před zneužíváním většinového i menšinového postavení jednotlivých společnických skupin. Problémy, které jsou s touto úpravou spojeny, autor poctivě popisuje, protože se však hlouběji nevěnoval poslání valné hromady ve společnosti, mohou jeho závěry o tom, že je vlastně úplně lhostejné, kolik hlasů společníků je přítomno na valné hromadě, a o tom, že by společenská smlouva měla upravit postup, pokud nebude dodržen stanovený minimální počet hlasů, působit poněkud absurdně, zejména srovnáme-li tento názor se zákazem stanovit ve společenské smlouvě nižší kvórum pro schopnost valné hromady usnášet se. Se závěry autora ohledně možnosti elektronických valných hromad bez osobní účasti společníků souhlasím. V úvodní části kapitoly šesté chybí podrobnější rozbor literatury, která se zabývá povahou usnesení valné hromady - nejsou uvedeny názory K. Eliáše a názory obsažené ve stati Z. Kapitána a J. Lifky. Pokud by autor uvedené prameny studoval, nemohl by se dopustit tak ploché argumentace, kterou uvádí v subkapitole 6.2. Rozbor právní povahy usnesení valné hromady je otázkou zásadní povahy, o níž by mohlo být podrobněji pojednáno v rozpravě při obhajobě práce a podstatné argumenty, které v práci chybějí, by mohly být doplněny. Sedmá kapitola vzbuzuje svým nadpisem představu, že autor bude podrobně rozebírat návazně na povahu usnesení valné hromady účinky, které toto usnesení může vyvolat, a

3 konfrontovat tyto účinky s judikatorními závěry o povaze usnesení jako jiné právní sutečnosti. Toto očekávání bylo zklamáno a autor by měl vysvětlit, co danou kapitolou zamýšlel. Zklamáním je devátá kapitola o nicotnosti a neplatnosti usnesení valné hromady. Pokud opět srovnáváme s kapitolou čtvrtou a pátou, v nichž autor doslova pitvá naprosté detaily, potom nelze pochopit, proč problematice tak teoreticky složité a významné jako je rozlišení nicotnosti a neplatnosti a jejich důsledků věnoval ve své práci jen osm stran, v nichž je ještě část popisem platné právní úpravy. Opět bych očekávala, že podrobný rozbor přednese autor v rozpravě při obhajobě práce. Oceňuji vřazení kapitoly o reformě civilního práva, i když ji autor pojal obecně a nevěnoval se pouze valné hromadě. Upozorňuje však na řešení některých dnešních problémů (např. dodatečný souhlas s rozhodnutím valné hromady). V celkovém hodnocení lze konstatovat, že práce patří k těm, které se věnují spíše výkladu jednotivých ustanovení a aplikaci práva, nejde o text, který by se opíral o propracovanou soustavu teoretických východisek. Autor přináší mnohé nové podněty, pokud jde o dílčí otázky, práce však nemá jednotící obecnou koncepci. I přes výhrady, které v posudku uvádím, se domnívám, že i prakticky zaměřené práce mají svůj význam spočívající v detailnějším pohledu na jednotlivá právní pravidla. Připomínky k dílčím otázkám: str. 14: autor nesouhlasí s názorem, že valná hromada je trvalým orgánem podobným parlamentu. Svůj nesouhlas zakládá pouze na argumentu, že se valná hromada schází sporadicky, kdežto parlament denně. Argument vychází jen z nepodstatého vnějšího znaku, přirovnání valné hromady k parlamentu zdůrazňuje především její nadřazenost ostatním orgánům společnosti, neboť jde o orgán složený ze společníků, a skutečnost, že rozhoduje o otázkách, které mají pro společnost naprosto zásadní význam, str. 17: není zcela jasné, jak autor hodnotí rozhodnutí společníků o změně společenské smlouvy. V daném případě nejde o jednání valné hromady ani o případ, kdy se rozhodnutí přijímá mimo valnou hromadu, ale v její působnosti, tj. nedochází k formalizovanému zasedání valné hromady. Pokud se společenská smlouva mění souhlasem všech společníků, jde o postup vyjádření vůle společníků, přičemž je změna dosažena, setkají-li se totožné projevy vůle všech. Nejde tudíž o jednání kolektivního orgánu, u něhož se rozhodnutí přijímá hlasováním. Projevy vůle společníků směřující ke změně společenské smlouvy nelze směšovat se zasedáním valné hromady jako orgánu společnosti,

4 str. 18: na rozdíl od autora se domnívám, že není-li jasně určeno, kdo má rozhodovat o změnách společenské smlouvy, náleží tato působnost všem společníkům, neboť jen tak mají všichni totožnou možnost změnu ovlivnit. Pokud by společníci chtěli zabránit vetování změny odlišnou vůlí třeba jen jediného společníka, mají vždy možnost svěřit rozhodování o změnách do působnosti valné hromady. Způsob svolávání valné hromady s touto otázkou nesouvisí, neboť změna společenské smlouvy projevem vůle všech společníků není rozhodováním valné hromady, tudíž ji není nutno svolávat. S problémem nesouvisí ani ust. 68 odst. 6 ObchZ, neboť zrušení společnosti rozhodnutím soudu, pokud se v uplynulých dvou letech nekonala valná hromada, má naprosto odlišnou funkci a nelze z něho dovozovat, že zákonodárce dává přednost rozhodování na valné hromadě. str : autorovy výklady o náhradní valné hromadě prokazují podle mého názoru neživotnost takového postupu u společnosti s ručením omezeným. Pokud by bylo nutno dodržet pravidlo o schopnosti usnášení, potom by vlastně zmizel jakýkoli důvod pro svolávání náhradní valné hromady. Pokud bychom přistoupili na názor, že náhradní valná hromada se může usnášet za přítomnosti jakéhokoli počtu hlasů společníků, budeme jen velmi obtížně překonávat kogentní charakter úpravy o schopnosti valné hromady usnášet se. str. 26: jaké omezení působnosti jednatelů má autor na mysli? Pokud měl na mysli omezení jednatelského oprávnění, jde o záležitost odlišnou od působnosti a autor by to měl rozlišovat. str : i když chápu autorovu snahu o vnesení právní jistoty do řízení společnosti, nepovažovala bych definování zájmů společnosti ve společenské smlouvě za přínosné. Vprávní úpravě jde o typicky otevřenou formulaci, která je navíc vyhrazena pro mimořádné situace. Pokud by se totiž společníci shodli na tom, že je nutno svolat valnou hromadu, nebyl by žádný důvod pro zásah dozorčí rady ( 129 odst. 2 ObchZ), str. 40: z čeho autor usuzuje, že ke svolání valné hromady je oprávněn likvidátor - našel by lepší argument, než je odkaz na ust. 70 odst. 3 ObchZ? str. 43: ohledně vlastnictví obchodního podílu cituje autor starší práce K. Eliáše. Domnívám se, že tato citace již není aktuální a povaha obchodního podílu jako věci je podle nové úpravy v občanském zákoníku naprosto nesporná, str. 45: nesprávné pochopení citovaného textu - v žádném případě si nemyslím, že účast na valné hromadě je povinností společníka, za niž by mohl navíc být sankcionován vyloučením ze společnosti. Text, který autor cituje směřoval k tomu, že by společenská smlouva měla podrobněji upravit povinnosti společníka, pokud se bude sám podílet na podnikatelské činnosti společnosti, účast na valné hromadě je otázka zcela odlišná,

5 str. 49: není správné tvrzení autora o tom, že není specifikováno, jaké doklady o svolání valné hromady je nutno předkládat notáři, pokud má být o usnesení valné hromady sepsán notářský zápis - viz 80c odst. 1 písm. e) notářského řádu, str. 75: v předposledním odstavci autor zmiňuje, že se vyhláškou mění obchodní zákoník. Pokud se nejedná o hrubou technickou chybu textu, jde o neméně hrubou nesprávnost, str. 86: autor se dopouští terminologické nesprávnosti: nelze říci, že usnesení valné hromady má svou povahou mnohem blíže k právnímu úkonu než k právní skutečnosti, protože podle soudobé nauky se skutečnosti dělí na právní úkony a právní události. Že usnesení valné hromady nemůže být objektivně nastupující právní událostí, je snad zřejmé. Není ovšem jasné, co chtěl autor zmíněnou větou vyjádřit, str. 94: pokud autor uvádí, že s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR řada autorů nesoouhlasí, měl v poznámce pod čarou uvést odkazy na tyto nesouhlasné hlasy, 2. Formální stránka práce I když je práce v zásadě dobře strukturována, obsahují některé kapitoly části, o jejichž smyslu se dá pochybovat - např. je mi zcela nejasné, co chtěl autor vyjádřit v kapitole 3.4, když pod jeden nadpis, jehož význam jako kriteria určitého třídění je navíc sporný, jsou zahrnuty naprosto odlišné otázky - jmenování a odvolávání členů orgánů, přeměny a rozhodování o zvýšení či snížení základního kapitálu. Zvyšování a snižování základního kapitálu tvoří při tom obsah následující kapitoly 3.5 a 3.6. Zcela nejasný je smysl kapitoly sedmé nehledě již na nevyváženost jejího rozsahu ve srovnání např. s kapitolou pátou, která však řeší otázky mnohem menšího, spíše jen technického významu. Následující kapitoly osmá a devátá jsou svým rozsahem opět ve zřetelném nepoměru k předchozím kapitolám. Kapitola osmá by vzhledem ke svému obsahu mohla být docela dobře přiřazena ke kapitole o průběhu valné hromady, kapitola devátá by si však zasloužila mnohem větší argumentační pozornost. Strukturálně těžko pochopitelné je zařazení kapitoly desáté o společenské smlouvě. Obsahově se týká jiné problematiky, než které se autor až dosud věnoval. V kapitole jedenácté se autor zřejmě snaží doplnit práci mezinárodním prvkem. S jejím rozsahem čtyř stran však žádné podstatné informace nejsou spojeny, srovnání s úpravou v zahraničí přináší až kapitola třináctá, je však otázka, zda nebyla do práce přiřazena jen účelově pro splnění požadavku mezinárodního srovnání. Autor mohl věnovat více pozornosti technickému zpracování textu i gramatickým pravidlům. Jen v úvodních dvou stránkách textu jsou tři prohřešky proti gramatice - autor např. nerespektuje pravidla o shodě v množném čísle středního rodu (...pravidla byly dodrženy místo správného pravidla byla dodržena ), další gramatické chyby se objevují i v následujících částech

6 práce (např. str. 40, poslední řádek - chybná předložka s, chybné velké písmeno v nadpise na str. 46). Technická pochybení provázejí i další text: nedokončené věty, (str. 14, 21 ), které jsou někdy na úkor srozumitelnosti textu (např. poslední odstavec v kap. 3.1, první věta na str. 44), na str. 43 je rozpor textu a poznámky k textu č. 71. Na některých místech v textu též chybí koncová písmena slov - např. na str. 69, pátý řádek shora. Práce je vybavena seznamem podkladové literatury, v němž však některé důležité části, zejména časopisecké stati chybějí (Eliáš, Lifka - Kapitán). Citace odpovídají vžitým zvyklostem, někdy však chybějí - viz text posudku uvedený výše. Po stylistické i jazykové stránce text nevybočuje ze stylu odborného pojednání. Je zřejmé, že autor věnoval tématu značnou pozornost. Text jeho rigorozní práce obsahuje původní výsledky jeho tvůrčí práce, i když jde někdy o pouhé technické detaily aplikace právní úpravy. Pokud přijmeme východisko, že přínosem může být i rigorozní práce zaměřená především aplikačně, jde o práci, která odpovídá publikačnímu standardu zvolené specializace. Rigorozní práci proto doporučuji k obhajobě. V Brně dne 29. března 2012 prof. JUDr. Jarmila Pokorná, CSc.