louky. Tvá fascinace kusem kamene. Rozmáchneš se a zahodíš ho. Co nejdál od sebe. Co nejdál od své duše.

Transkript

1 S e t k á n í p á t é - H o r y Utíkáš po trávě, studí tě do bosých nohou, prší a z dálky duní bouřka. Dům není daleko, když zrychlíš, utečeš hromům za svými zády. Nechceš se otočit, ale dunění se blíží rychleji než jsi očekával. Klopýtneš a padáš k zemi. Bouře je přímo nad tebou, blesk za bleskem protíná tmavou oblohu. Sebereš odvahu a otočíš se čelem. Začínáš mít strach, takovou bouři jsi nikdy nezažil, rudá záře kolem tebe, zalila i vzdálené kopce, stromy kolem ohnuté vichrem, jsi ohlušen, na tváře ti dopadá sprška žáru. Strach tě přirazil k zemi, tlačíš se do ní zády se všech sil, křičíš hrůzou a neslyšíš sám sebe, jsi ohlušen tím strašlivým duněním... než tě přikryje.. osvobozující tma. Otevřeš oči, rukama pevně svíráš v dlani oblý kámen. Ten dotek tě uklidňuje. Ještě chvíli lapáš po dechu než sebereš sílu se zvednout. Takovou bouři jsi ještě v životě nezažil a to už nejsi žádný mladík. Nebo jsi je ve městě nevnímal? Není to tak dlouho co ses rozhodl změnit život. Přestal tě bavit celodenní hluk a zmatek. To co jsi dřív miloval tě začalo unavovat. Chtěl jsi zbrzdit hektický běh. Hledal jsi něco tichého, klidného. Místo, kde bys ulevil své bolavé duši. Koupě domu stranou ostatních obydlí, na kraji lesa a s výhledem na hory, se nakonec ukázala jako učiněné terno. Prozářená rána a západy slunce určovaly tvůj denní režim. Jediným vzrušením byl běh srnky přes louku. Do dnešního dne. Do dnešní bouřky. Do chvíle, než tě bouře srazila k zemi. Zvedneš se. Chvějí se ti nohy. Zlobíš se sám na sebe. Vydal ses ven s bouří za zády. Nerozum. Dospělý chlap a taková hloupost. Rychlá bouře utíká k horám. Došel jsi k domu. Nohy se ti stále chvějí. Musíš si sednou hned na verandě. V pohodlí houpacího křesla usměrňuješ dech do obvyklé rychlosti. Opřeš si hlavu. Nechce se ti zvedat. Počkáš si rovnou na svůj každodenní rituál. Nikdy se ho nenabažíš. Od prvního usednutí do křesla tvého soukromého kina, před plátnem po celé ploše výhledu do prostoru. Západ slunce v širokoúhlém panoramatu horských vrcholků. Nejčastější filmové klišé. Miluješ to. Zůstaneš sedět na verandě dlouho do noci. Sleduješ třepotání hvězd. Obloha je tak nízko. Dotkl by ses natažením ruky. V iluzi tmy se hory přiblíží skoro až k tobě. Hvězdy se usadí na vrcholcích jak vlaštovky na drátech a dívají se dolů. Dolů do údolí. Dolů na tebe. Měsíc, mistr stříbrník, dělí se s tebou o svou zář. Posílá ji dolů na tenoulinkých vláknech pavučinek. Proběhnou lesem, protáhnou se trávou, dotknou se zábradlí verandy. aby se rozeběhly jak nezbedné děti ve hře na schovávanou. Usínáš na verandě v houpacím křesle. S posledním dotekem vědomí před propadem do spánku ti zazní myšlenka. Ještě stále svíráš v ruce kámen. Oblázek, který ti vklouzl do dlaně na louce. Oblázek, který tě chránil před bouří. Tvůj první rozespalý pohled patří horám. Jako by tě překvapilo, že jsou stále tam. Že jsou stále na svém místě. Kámen ve tvé dlani je horký stiskem. Položíš ho na stolek a jdeš si uvařit kávu. Pak, veden náhlým popudem, vrátíš se na verandu, vezmeš oblázek z desky stolku a uložíš ho do bezpečí své kapsy. Cítíš ho přes tenkou látku na své kůži. Ještě stále si drží teplo tvého těla.

2 Procházíš se bosý v ranním rozbřesku loukou. Rozkoš života upřená obyvatelům měst. Přistihneš se, že očima sleduješ zem. Hledáš místo na které tě včera srazila bouře. Hledáš kamínky. Hledáš oblázky. Stejné jako ten ve své kapse. Stejné jako ten, který žhne lidským teplem. Vezmeš ho do dlaně a opatrně sevřeš prsty. Opatrné objetí křehkého života. Netušíš, jak dlouho stojíš uprostřed louky. Netušíš, jak dlouho jsi zajatcem snění. Snění v bdělosti. Skoro násilím se donutíš otočit k horám zády. Násilím se donutíš vrátit se domů. Pustíš na sebe ledovou sprchu. Nemůžeš snít za dne. Co to s tebou je?! Jsi nervozní. Tvé tělo se chvěje vnitřní vibrací. Dlaně a čelo opřené o stěnu zdi. Chladné kachlíky spouštějí vodu k tvým nohám. Stojíš tam dlouho. Do pokoje se vracíš celý promrzlý. Bereš si čisté oblečení. Strkáš prádlo do koše. Jednoduchá, stereotypní činnost. Zaváháš a pak z kapes džín vytáhneš oblázek. Potěžkáš ho v dlani. Pohodíš do vzduchu. Chytíš. Několikrát za sebou. Cítíš se lépe. Klidněji. Cítíš se klidněji s kamenem v ruce. S kamenem, který dosud nevychladl. Dosud ho neopustilo teplo tvého těla. Možná si to jen namlouváš. Možná je ledový jak chlad Arktidy. Možná máš jen zkreslené vnímání. Možná ses včera udeřil do hlavy při pádu v bouři. Snažíš se pracovat. Vyřizuješ korespondenci. Ťukáš do klávesnice skoro celý den. Občas si napíšeš poznámku na barevný papírek. Zatížíš je oblázkem. Každý dotek tě naplní impulsem. Elektrický dotek energie. Bodec rejnoka. Jsi vybičovaný do maxima. Jiskříš nápady. Nestačíš psát. Prsty nestíhají rychlosti myšlenek. Všechny resty, všechno co muselo někdy počkat, všechno co jsi odkládal... během dne dáš do pořádku celý život. Život složený do úhledného balíčku papírů. Máš pocit, že se tiskárna na tebe mračí. Usměješ se. Dostala zabrat. Ukazatel toneru zabliká. Nevadí. Pro dnešek jsi skončil. Naliješ si trochu vína. Zasloužíš odměnu. Ani jsi nepostřehl jak utekl den. Sedneš si do houpacího křesla na verandě. V ruce skleničku španělského merlotu, Cristo de la Vega, líbí se ti název připomíná dálky a cestování, vůně ovoce, suché až do trpkosti, barva temného rubínu, barva krve. Pozvedneš sklenku na vysoké nožce. Na štíhlé nožce tanečnice. Nekonečnost slunce ukrytá v lahodné chuti. Jiskra světla v hlubině. Víno ti prohřívá mysl. Stejně jako oblázek ukrytý v kapse kalhot. Nenechal jsi ho na stole. Nemohl jsi ho tam nechat. Vrátil se pro něj. A uložil do bezpečí. Žárlivě střežíš jeho úkryt. Jsi připraven k večernímu představení. Slunce se loučí temně oranžovou září. Na okamžik se zastaví nad vrcholky a podělí se s nimi o poslední zbytky barev. Nekonečná proměnlivost skalního masívu koupajícího se ve sluneční náručí. Zatoužíš být tam. Zatoužíš stát na vrcholku skály. Zatoužíš prožít západ slunce nad svou hlavou. Zatoužíš po doteku slunce. Zatoužíš po jeho objetí. Zoufalá touha tě zvedne na nohy. Utíkáš loukou směrem ke skalám... Večerní rosa tě zastaví a ukáže marnost tvého běhu. Už je pozdě. Skály se už chystají přivítat hvězdy. Stojíš v louce. Přerývaný dech ti zvedá hrudník. V ruce držíš kámen. Nevíš, kdy jsi ho vytáhl z kapsy. Svíráš ho tak pevně až tě křeč donutí povolit prsty. Pomalu se vracíš. Díváš se na oblázek. Najednou máš strach. Prostupuje tě od špiček palců až po poslední pramen vlasů. Chováš se jako blázen. Teď jsi viděl sám sebe. Tvůj úprk do

3 louky. Tvá fascinace kusem kamene. Rozmáchneš se a zahodíš ho. Co nejdál od sebe. Co nejdál od své duše. Celou noc se převaluješ. Hlavu pod polštářem. Ráno, ještě za tmy, sedíš na verandě a čekáš na první dotek svítání. Pokorně se brouzdáš trávou a hledáš ten zatracený kousek kamene. Natáhneš ruku a oblázek do ni vklouzne. Jak kdyby do ní patřil. Jako kdyby byl tvou součástí. Jako kdyby tys byl jeho součástí. Počkáš si na východ slunce. Ten okamžik prvního přehoupnutí přes vrcholky stromů tě naplní okouzlením a dojetím. Nenapadá tě jiné vhodné slovo, než... zázrak. Jiné se nehodí. Jiné nemůže vystihnout úžasný okamžik zrození každého dne. Zázrak, který ti dodá odvahu vydat se k horám. Na nic nečekáš. Vydáš se na cestu hned. Hory nejsou daleko a zítra se vrátíš. Necháš rozsvícené světlo na verandě. Bude-li vstřícný Měsíc, vrátíš se klidně v noci. Dům ti bude svítit jako maják. Prožiješ si svůj západ slunce na vrcholku hory a můžeš zpátky domů. Těšíš se jak malé dítě na vánoční dárek, na kopeček zmrzliny. Těšíš se na to čekání ve skalách. Máš dost času vybrat si příhodné místo. Máš dost času posedět v očekávání slunečního šarlatu. Máš dost času vrátit oblázek kam patří. Vrátit oblázek horám. Nevíš proč, proč cítíš tak silné nutkání. Nutkání jít k horám s oblázkem v rukách. Bouřkový oblázek. Jediný na louce. Jediný jako ty. Bouřka vás spojila společným prožitkem. Malý batůžek na zádech. Pár drobností co bys mohl potřebovat. Jídlo, pití, zápalky, pláštěnka, baterka, svetr. Nic víc. Nic víc nepotřebuješ na cestu k horám a zpět. Čím víc se blížíš, tím víc vnímáš posvátnou úctu. Z houpacího křesla na verandě vypadaly úplně jinak. Víc přátelsky, víc domácky. Každým krokem roste jejich impozantnost. Jejich mohutná síla. Síla milionů let. Síla, která doléhá až k tobě. Stojíš u paty hory. Díváš se nahoru a odhaduješ své možnosti. Máš strach. Strach že to nezvládneš. Strach že to nestihneš. Strach že nestihneš západ slunce. Strach že se nedotkneš slunce. Sevřeš oblázek do dlaně. Panika ustupuje. S klidnou myslí uvidíš schůdnou cestu. Boty strčíš do batohu, oblázek do kapsičky na srdci a započneš výstup. Výstup za sluncem. Snažíš se udržet rytmus. Šetříš síly. Zdoláváš další a další metry s urputností loveckého psa. Nedíváš se dolů, nedíváš se nahoru. Přitahuješ své tělo po kamenných schodech vzhůru k nebi. Bez odpočinku. Jen na malé římse si dopřeješ luxusu několika soust jídla a loků vody. Díváš se zpátky na cestu, kterou jsi přišel. Rozvlněné moře trávy ubíhá údolím ke vzdálenému lesu. Tam se skrývá tvůj dům. Tečka na kraji údolí. Stoupáš dál vzhůru, nevnímáš bolest chodidel, otlučených kolen, rozedraných prstů. Nahoru, nahoru. Touha tě žene vzhůru, nedá ti vydechnout. Jedině nahoře uspokojíš ten spalující žár. Konečně jsi tam. Vyčerpáním klečíš a lapáš po dechu. Vyčerpání ti nedovolí rozhlédnout se kolem. Drahé minuty ztratíš nabíráním sil. Dlaní se dotkneš kapsičky na svém srdci. Dlaní se dotkneš kamene. Dotkneš se svého srdce.

4 Teprve pak se postavíš, otáčíš se kolem dokola, vnímáš nekonečnou dálku, vnímáš mohutnou přítomnost skal. Na jedné straně dohlédneš k obrysům města, vykukuje za linií lesa, tam někde je tvůj dům, na druhé bezbřehá krajina, lesy, louky, skály, nekonečné prostory jezera, záplava barev, která ti vyskočí v ústrety do výšin tvého pohledu. Nechceš přemýšlet o jezeře na druhé straně. O jezeře, které není na mapě. Víš to jistě. Víš to s naprostou jistotou. Ale teď máš před sebou něco jiného. Něco, co plně zaujímá tvou mysl. Den se za chvíli naplní a ty se dočkáš cíle své cesty. Dočkáš se západu slunce nad svou hlavou. Dotkneš se syté rudě. Dotkneš se slunce. A pak... v okamžiku nejvyššího napětí... v okamžiku nejvyššího očekávání..... pak tě slunce mine.. lehce ťukne do čela.. zatočí se nad tebou.. a pospíchá k obzoru. Pospíchá, aby marnotratně vydalo oranžovou záplavu daleko od tebe, na horizontu tvého dohledu. Stojíš na vrcholu hory, zděšen, ochromen, lapáš po dechu, nahlas, musíš zkrotit srdce, které se skoro zastavilo. Zastavilo zklamáním, zastavilo šokem. A pak, jako když rozsvítíš vypínačem světlo, dojde ti celá ta nesmyslnost. Jak tě to mohlo napadnout?! Jak by ses mohl dotknout slunce. Jak bys mohl mít západ slunce nad svou hlavou... Nemůžeš pochopit co tě hnalo ke skalám. Jaká síla tě přitáhla k nim. Jaká touha ti pomohla vyšplhat nahoru až na samý vrcholek skalního masívu. Najednou ležíš na zádech, směješ se, směješ se tak nahlas, jak už jsi se dlouho nesmál. Směješ se, až ti tečou slzy. Pláč a smích. Úleva a poznání. To ta bouře. Ta bouře, která tě srazila k zemi. Ta bouře, která se dotkla tvé duše veškerou silou živlů. Tady, na vrcholku hor, nejblíže k nebi, nejblíže ke slunci, nejblíže k svému srdci, tady si můžeš vybrat. Můžeš podlehnout touze. Vydat se za sluncem, vydat se za oslepující rudou září, stát se věčným poutníkem, stát se hledačem tužeb, stát se nenaplněnou touhou života. Nepromarněnou, ale nenaplněnou. Nebo můžeš sejít dolů. Teď hned. Ještě není tma. Ještě se stihneš vrátit domů. Zezadu ti posvítí zbytek denního jasu. Zepředu tě bude vítat světlo tvého domu. Vrátíš se ke svému srovnanému životu. Životu úhledně srovnanému v balíčku papírů. Váháš. Jsi dost silný na pouť neznámem? Váháš jen chvilku. Znáš své limity. Znáš mantinely které určují tvůj život. Tvůj každodenní život. Život od východu po západ slunce. Nechceš prožívat zklamání každý den. Zklamání při každém proběhnutí slunce nad hlavou. Zklamání nad nemožností doteku. Naposledy se rozhlédneš. Podíváš se na druhou stranu. Na druhou stranu s jezerem, které není na žádné mapě. Na vteřinu máš pocit, že jsi někoho zahlédl. Člověka v dáli pod lesem. Člověka s dětmi. Ale ne, to se se ti jen zazdálo. V oslnění z posledních paprsků. Vrátíš se domů. Vrátíš se do houpacího křesla na verandu. K podvečerní sklence vína. K naději, že se vrátí tanečnice na štíhlých nohách. Že se vrátí a přijde za tebou. Do tvého domu. Do domu s výhledem na skály v záplavě slunce.

5 A každý večer, každý západ slunce budeš vědět, že tam za horami je cesta, za horami je cesta do neznáma, za horami je cesta za snem. Vyndáš z kapsy oblázek a položíš ho na skálu. Bouřkový oblázek. Oblázek prohřátý tvým tělem. Tlukotem tvého srdce. Počká tady. Počká, kdyby ses časem rozhodl jinak. Kdyby ses rozhodl vrátit na cestu do hor. Nikdy nebude pozdě se tou cestou vydat. S tím budeš usínat každý večer. Kdykoliv budeš chtít, kdykoliv pocítíš touhu, můžeš se vydat na cestu. Na cestu za snem. Na cestu za snem není nikdy pozdě. K o n e c